Zahajovací projev

Scheinfeld
Pětadvacet let ČSDS

Jiří Gruša

Když jsem před dvaadvaceti lety konečně mohl do Prahy, jel jsem přes Scheinfeld, prastarou adresu Švarcenberků. To nebyla náhoda, sídlilo zde Dokumentační středisko, shromažďující zakázanou literaturu socialistického Československa. Hledal se kontext, a tak se sbíraly texty, které se systému nelíbily. Karel ze Švarcenberka, zámecký pán, nabídl prostory knihám a aktivitám, které umožňovaly přirozený koloběh informace.

Éra, kdy se zdálo, že lze uskutečnit sen všech diktatur – jediný zdroj zpráv pro všechny příjemce – pomalu končila. Byl to však dlouhý proces. Dnešní sdělovací prostředky individualizují odesílatele a zaručují globální prostor. Začínalo být zřejmé, že cenzura škodí i cenzorům. A že to postupně dostane také politický formát, protože demokracie není ideologické fantasma, ale komunikativní kompetence.

Monolitické monomanie plus apriorní dělení světa mezi spásu a zatracení působí směšně. Individualizace zpráv znamenala individuální garanci jejich hodnot. Kolaps komunismu měl možná svou hlavní příčinu v tom, že tato komunikace sdružovala konzumenty, a ne komisaře. A Scheinfeld byl modelem takové báze. Nešlo jen o archiv, ale o architekturu propojenosti. Texty byly ukládány, analyzovány a akceptovány. Množily se a vracely domů.

Zejména PC zrychloval informační směnu a dokládal rigiditu starých režimů. Dobře si pamatuji na svůj údiv, když jsem nastoupil jako nový velvyslanec do bonnské ambasády a zjistil, že na mém stole v Merlu – kousek odtud – bylo víc bits než v celém tom bizarním baráku. A tak jsem si vysloužil první postkomunistické udání. Jeden z mých zaměstnanců nahlásil na zamini, že používám cizí stroje pro vlastní texty. Přinesl jsem si vlastní kompjútr, protože všude byly jen psací stroje z bývalé NDR.

Konec sterility znamenal také konec stereotypů. Scheinfeld rušil ty ideologické. Historická retrospektiva se tu zbavovala nacionalistických návyků. Otázka identity se nekladla polemicky. Nehledaly se diference, které je potřeba prohloubit, nýbrž motivy, jak z rozdílu udělat podíl. Žádný profetismus vlastní výjimečnosti, žádná klaustrofobie z obavy o úživný prostor národních kecalů. Žádné chvalozpěvy na domácí klece, kde se papouškům garantuje suverenita.

Tady platilo: zpátky do Evropy, protože Evropa znamenala pluralitu, a tím i jedinečnost jedinců, protože samostatnost odesílatele je kategorie svobody jako osobního zdroje moci. Pro česko-německý kontext byl Scheinfeld významný tím, že odmítal jak resentiment, tak dykovskou Deméter s jejím: opustíš-li mne, zahyneš. Vědělo se, že národní identita je háklivé zboží a že vstupujeme do global village, kde se pravidla české vsi nedají prosadit.

Nikomu při tom neunikalo, že takzvaní Wessis, Zápaďáci, nás neberou vážně, ba někdy v nás vidí narušitele sbližovací politiky, která geopolitický status quo přijímala i morálně. Svět dvou politických pólů byl nejenom realita, nýbrž i dvojí mravní metr. Nicaragua ležela blíž než Praha. Evropský Západ hroucení Východu přehlížel nebo si je vykládal jako úspěch détente.

Ale zmíněná individualizace zpráv plodila také demokratický démos. Ve střední Evropě šlo poprvé o nadnárodní vazby. O kooperaci Maďarů, Poláků, Čechů a Slováků s východními Němci, která se nedala zastavit nacionalistickým žvástem. Národ a démos nejsou prostě totéž. A tak nerozhodovaly staré třenice, obrodné nebo očistné rituály, typické pro nation and state building. Nešlo o vykupitelský futurismus a jeho fantasmata, umožňující agresi navenek a represi dovnitř. Zkoumal se common sense a jednalo se podle jeho zásad.

Ten termín se špatně překládá. „Zdravý rozum“ zní sice hezky, ale taky trochu opatrnicky. V Scheinfeldu se jednalo o redukci černobílého vidění světa. O demontáž apriorní bivalence. Ne náhodou common sense vadil jak hegeliánům, tak marxistům. Zpochybňoval totiž „historickou nutnost“, kterou kázali a která jim dávala mandát k surovostem. Také takzvaný nový člověk vypadal legračně. Ukazovalo se, že pouze maskuje nietzscheovského „nadčlověka“ jako třetí zdroj evropských malérů, tedy osobu, která pak v příslušných holinkách defiluje před příslušnými vůdci.

Snad bychom mohli pro náš dnešní účel common sense překládat jako „smysl pro míru“. To by pak ovšem patřil k prastaré ctnosti zvané temperantia a Scheinfeld by fungoval jako středisko temperance. A opravdu, viděno zpětně měl tuto významnou vlastnost. Měřil a zmírňoval. Dějiny se tu nechápaly jako amnézie vlastních chyb a kárání konkurence. Paměť neznamenala památníky a historie nebyla heroika. Natožpak ošklivá princezna, která nesnáší zrcadla a chytré prince.

Kultura negace, dialektika se svou triádou „teze – antiteze – syntéza“ se z filozofických hájů vracela zpátky do těch řečnických. Positive thinking nabíralo na síle. Nacionalismus a socialismus musely pod lupu. Komunismus byl dešifrován jako jejich letální mixáž. Zejména pro české tradice to bylo novum. Více než století provozovaly národní účelovost v „městečku na dlani“. Krátká sezona otevřených oken, kterou nabídla První republika, se po válce nedala prodloužit a Scheinfeld byl první adresa obnovy ventilace. Reprezentoval totiž archivní instituci mezinárodních měřítek. Přinášel standardní kritéria a propojenost. Umístění ve Spolkové republice navíc demonstrovalo šance Evropy. Ještě před sjednocením Německa odkazovalo k jeho integrativní roli.

Ochaboval i protirakouský tik, zděděný z polemik ve staré monarchii. V těch totiž byly potíže Evropy připisovány Vídni, jako kdyby na ostatních adresách žili jen andělé nevinnosti. Ale skutečnost, že v roce 1968 právě SRN a Rakousko jako jediní sousedé do Československa nevtrhli, korigovala příběh o „dědičném nepříteli“ a odkazovala k hlubším kořenům vzájemnosti. „Lidskou tvář“ nedostal socialismus, ale bonnská republika.

Také přijetí posrpnové emigrace v těchto zemích (sociálně a politicky) umožňovalo restrukturalizaci opozičních center. Ne že by staré adresy jako Paříž, Londýn nebo Toronto etc. ztratily na významu, ale Mnichov, Kolín, a zejména Scheinfeld měly hmatatelné výhody: nejenom pro blízkost k domovu (komunikativně a subvenčně), nýbrž i tím, že akční rádius příštího zvratu (die Wende) se přesouval do centra Evropy. Dvojí Německo rozdvojovalo také Evropu. Potřeba česko-německé vzájemnosti byla zřetelná, a tak ji posléze neohrožovala ani vzpomínka na takzvaný odsun. Naopak, nutila k analýze „očistných“ praktik jako pramene každého totalitarismu. A Spolková republika navíc dokládala, že trauma vlastních dějin lze zpracovat, a nabízela tak naději, že se i na Východě podaří něco podobného.

Není tedy divu, že to byla pražská Charta 77, která roku 1985 poprvé mimoněmecky (a také via Scheinfeld) proklamovala německé sjednocení. Slovům se vracela schopnost pojmenovávat svět a tím ho činit obyvatelnějším. Rodila se politická kultura debat a diskusí. Demokracie obnovovala svoji přitažlivost (v Čechách ji poškodil osmatřicátý rok) a stávala se cílem úvah širokých vrstev. Komunistické kastovnictví (vedoucí úloha strany a řízené hospodářství) bylo demaskováno jako výroba nových poddaných pomocí „pracujícího lidu“.

Ukazovalo se, že svoboda není národní podnik, že Berlínská zeď zazdila také Čechy a že její pád prospěje všem. Týden po zázraku v Berlíně se konal i pražský. Město, ve kterém začala studená válka, ztělesňovalo její konec. Středoevropský démos překonal národní egoismy a umožnil systém, ve které dneska žijeme.

Že se tu mnohým stýská i po včerejšku, je jasné. Tenkrát stačilo vytáhnout správnou legitimaci, a kdo ji měl, se nemusel měřit. Dneska je srovnatelnost podobně silný zjev jako propojenost, o níž jsem mluvil. Evropa ale neabsolvovala plodnější období než právě těch uběhlých dvacet let post-nacionalistické komparace.

A fenomén Scheinfeldu se mohl uplatnit také doma. ČSDS slaví čtvrtinu století existence. Při této příležitosti mi neleží na srdci jen gratulační chvála, nýbrž i poznámka o historické ironii, kterou rád zmiňuji jako jediný „dějinný zákon“.

V Scheinfeldu totiž dostal na frak i protiaristokratický rituál novočeské identity. „Nechoď Vašku s pány na led“ byla její obvyklá píseň, škodící Vaškům více než pánům. Karel Schwarzenberg, který na scheinfeldském zámku Středisko umožnil, reprezentoval nejenom rod evropské spojitosti, nýbrž i zemský patriotismus, který vlastenectví nevnímal jako vyvlastňování a jako aristokratizaci mas.

Tak jako strom potřebuje kořeny, aby mohl rozvinout větve, potřebuje solidní společnost kontinuitu víc než konflikty. Že by však tahle zásada mohla mít i praktický důsledek v Černínském paláci, kde scheinfeldský pán řídí českou diplomacii, o tom z nás nikdo nepřemýšlel. Jako řídký, leč báječný happyend novějších českých dějin je to akt jejich ironie a současně motiv k podobným proměnám v budoucnosti. Scheinfeld proměnil protiklad v soulad.

Coincidentia oppositorum tomu říkával jeden pobožný filozof před mnoha stoletími. ČSDS ji provozovalo jako praxi. Ne konflikt, ale konsenzus, ne futurismus, ale úcta k přítomnosti jako pravému zdroji změn. Vilém Prečan, který se o to vše zasloužil, rozviklal české dilema mezi zámkem a podzámčím a dal naší sebereflexi zámecké niveau.

Scheinfeldské modely mírnosti budeme dále potřebovat. Templum temperantiæ je totiž evropský plán. Náročná stavba, o niž dnes obecně běží. Je daleko jednodušší produkovat boží bojovníky než mistry mírnosti. Evropané museli prožít dvě horké a jednu studenou válku, než si to osvojili. Měřit je prostě více než mířit. Návrat starých neduhů není vyloučen. Viz tuto zemi a toto město! Před dvaceti lety jsme skandovali „Zpátky do Evropy!“, a dneska vypadáme jako Res publica clausura.

A mnozí už zase nosí historické kostýmy, protože historii lze znárodňovat a implantovat do ní imperiální heroiku. Brnění jako občanský oblek ale nefunguje. A spanilé jízdy „Hurá na Brusel!“ jsou ošklivá rajtování na starých herkách. Totalitní režimy milují tautologie. Já jsem já a my jsme my. Proto produkují duchovní prázdno. Tvořivý jazyk žije z metafor. Hledá vztah mezi tím, co už pojmenoval, a tím, co potřebuje název. Hledá jméno jako přesnější nuance bytí. Evropská unie je prostor a praxe takových jmen. Žádné „euangelión“ potrhlých poetů, ale EU jako pevnost temperance.

I tohle je scheinfeldský vzkaz. Ostatně, abych dokončil tu příhodu ze začátku své řeči. Ve Středisku jsem tenkrát naložil knihy v naději, že je převezu přes hranice. Bylo to na svatého Mikuláše 1989. Dostal jsem vízum až po týdnu čekání, a hlavně poté, co lidé na Letné křičeli „Pusťte je domů!“, protože Václav Malý přečetl seznam osob, kterým se brání přijet. Byl jsem v něm také já, a tak se mi zdálo, že mohu do auta naložit všechno, co uveze.

V Rozvadově mě ale rozebrali do prvočísel a já už plánoval cestu zpátky. Pak ale přišel mladý nadporučík a pravil: „Dám Vám všecko zase do auta. Ale moh´ bych si nechat tuhle knížku?“

Byly to Dopisy Olze z scheinfeldské zásilky. V tu chvíli jsem věděl, že Scheinfeld v češtině znamená Zářivé pole, a jel jsem do Prahy jako do Evropy.

Původní strojopisný koncept upravili Vilém Prečan a Milan Drápala podle písemného záznamu projevu předneseného autorem 20. září 2012 v Praze na zahájení česko-německo-slovenského sympozia Výhledová bilance výzkumu dějin disentu a opozičních hnutí v podmínkách reálného socialismu 70. a 80. let v Československu a NDR. (Koncept i záznam jsou uloženy v archivu ČSDS.) Dědici autorských práv dali v lednu 2012 souhlas k zveřejnění na internetové stránce ČSDS.