Proslov Jiřího Müllera k osmdesátinám Karla Kovandy

7. října 2024

Dovolte mi pár osobních vzpomínek na Karla Kovandu a studentské hnutí před šedesáti lety, v němž Karel Kovanda zanechal nepominutelnou stopu.

V roce 1965 jsme na strojní fakultě v Praze hledali kandidáta na krále majálesu. Měl to být kandidát dostatečně svobodomyslný, a tedy nepřijatelný pro všechny nám nadřízené instituce a orgány. Náhodou byl v Praze americký beatník Allen Ginsberg. Dva studenti ho navštívili v hotelu a vytáhli z postele. Radostně souhlasil a druhý den už jel na alegorickém voze Prahou. Přihlíželo sto tisíc Pražanů. Takový výsledek daleko předčil naše očekávání. Allen Ginsberg se stal králem majálesu – a poté byl vypovězen z Československa. Komunistická strana odmítla volbu pražských studentů. Ti dva studenti, co Ginsberga vytáhli z postele, byli Karel Kovanda a já. Tak jsme se my dva seznámili.

V polovině šedesátých let se na několika pražských fakultách objevily skupiny studentů, které z různých důvodů začaly uvnitř Československého svazu mládeže (ČSM) usilovat o svobodnější studentskou organizaci. Lokální, na jednotlivé fakulty izolované iniciativy neměly však šanci uspět. Naštěstí vznikla skupina deseti až dvaceti studentů z několika fakult, skupina tzv. Pražských radikálů, k níž patřil Karel Kovanda i já. Pochopili jsme, že naděje spočívá jen v neformální koordinaci mezi fakultami. Tato činnost měla skvělé výsledky, avšak ústřední orgány ji později označily za činnost „frakční“. 

Během dvou let se proud usilující o větší nezávislost stal de facto oficiální reprezentací pražského studentstva. Události nabíraly prudký spád. Na celostátní konferenci vysokoškolských studentů v listopadu 1965 jsem vyžadoval samostatnou organizaci s právem oponovat KSČ. Tleskal mi bouřlivě celý sál. Do roka jsem však byl vyloučen z ČSM, vyhozen z vysoké školy a poslán na vojnu. To už ale tehdy k zastrašení nestačilo. Došlo k přímému střetu Vysokoškolského obvodního výboru v Praze s Ústředním výborem ČSM. A v říjnu 1967 po násilném policejním potlačení demonstrace studentů ze Strahovských kolejí proti častým výpadkům elektřiny (s heslem „Chceme světlo“) se reprezentace pražských studentů střetla s ÚV KSČ. Osud jednotného ČSM na vysokých školách byl zpečetěn. Když pak došlo v lednu 1968 ke změně ve vedení KSČ, začaly vznikat první samostatné studentské organizace. V popsaném vývoji měl Karel Kovanda nezastupitelnou úlohu, nicméně jeho hvězdná role měla teprve přijít.

Po okupaci Československa vyhlásil v listopadu 1968 akční výbor pražských vysokoškoláků – a Karel Kovanda byl jeho členem – okupační stávku na všech vysokých školách v zemi. Část studentů viděla ve stávce podporu pražského jara a jeho představitelů, menší část také odsudek těch představitelů, kteří svým podpisem moskevských protokolů legalizovali okupaci země.

Pro Československo nastalo obtížné období. 

Morální hodnoty vysokoškolského studentstva, stejně jako celé společnosti, byly  podrobovány těžkým zkouškám.

Na jaře roku 1969 byl samostatný, nezávislý a legální Svaz vysokoškolských studentů Čech a Moravy vyzván komunistickou stranou, aby vstoupil do Národní fronty, kterou řídil. Tím by se ovšem Svaz vzdal své samostatnosti a svobody.

Nastala situace, kterou má oblíbená filosofka, socioložka a evangelická teoložka Božena Komárková vystihla ve svých spisech slovy: „Přizpůsobení může znamenat jen tolik, že člověk bere danou skutečnost v počet, nikoliv že se jí podrobuje.“

Jak jsme na výzvu komunistické strany reagovali jako studentští vůdci? No, šli jsme do funkcí, abychom se nepodrobili skutečnosti. Karel Kovanda se stává místopředsedou a krátce poté předsedou celostátní organizace Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy, já předsedou jeho pražské organizace.

Většina občanů v tomto státě vzdoruje začínající normalizaci a veřejně odmítá okupaci. Občané vzdorují jako jednotlivci. Avšak instituce a organizace mění svá vedení a uznávají „pravdy” Husákovy komunistické strany, včetně okupace. Jen několik málo, nepatrný počet, který lze spočítat na prstech, vzdoruje, nepodrobuje se, nenormalizuje se; ten musí být zakázán. Celostátní studentská organizace k němu patří. Až do zákazu je předsedou Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy Karel Kovanda.

Neusilovali jsme o vítězství, to nebylo dosažitelné, ale svoboda byla pro nás cenná, a to nešlo dokázat jinak, než ji bránit.

Koncem roku 1969, těsně před uzavřením hranic, emigroval Karel Kovanda do Ameriky. Dvacet let jsme se neviděli. Když se vrátil, požádal mě, abych byl svědkem na jeho svatbě s Noemi. Byl jsem tehdy velmi potěšen. Stejně jako jsem potěšen dnes, kdy mohu na jeho osmdesátinách vzpomenout, jak  jsme vytvářeli svobodné studentské hnutí a přitom jsme ve střetu s politickou mocí utvářeli sami sebe.

Na celý život.