Projev Víta Smetany na vzpomínkovém sympoziu o Milanu Haunerovi

12. června 2023

Milá paní profesorko Haunerová,

milí členové rodiny,

milé dámy, vážení pánové,

je mi velkou ctí, že mohu na tomto setkání tolika významných osobností zavzpomínat na Milana Haunera, jak jsem měl to štěstí jej v uplynulých třech desetiletích poznat. Snad prý mám promluvit „za mladou generaci“ – ale tíhu svých padesáti let jsem si dostatečně uvědomil před pouhými dvěma hodinami na pohřbu stejně starého kamaráda Eduarda Burgeta, významného literárního historika a bývalého dlouholetého šéfredaktora časopisu Dějiny a současnost, který před týdnem zcela náhle zemřel. Samozřejmě se s ním znal i Milan Hauner, jenž v rámci své rozsáhlé publikační činnosti opakovaně přispíval rovněž do Dějin a současnosti. Jako bývalý redaktor ĎaS jsem také sám měl poprvé možnost s profesorem Haunerem spolupracovat – to když se v roce 1998, s vehemencí a přesvědčivostí sobě vlastní, zapojil do polemiky o domnělé návštěvě Andreje Ždanova v Praze v srpnu roku 1938, jenž tu měl – podle mínění jiných historiků – údajně agitovat za rozpoutání revolučního vření v blížícím se konfliktu, s konečným cílem vyprovokovat proletářskou revoluci. Možnost takové 60 let utajované cesty vysokého sovětského představitele do Československa v horkém předmnichovském létě tehdy Milan Hauner spolehlivě vyvrátil.

Už tehdy mě svým způsobem argumentace doslova nadchl – a skutečně málokdo byl pro mě v následujících letech svým historickým myšlením inspirativnější než právě on. Měl jsem ale to štěstí, že jsem mohl již počátkem 90. let navštěvovat jeho přednášky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, v nichž se soustředil na příčiny a průběh 2. světové války. Vykládal nápaditě, črtal psychologické portréty hlavních aktérů, pouštěl nám audiozáznamy důležitých projevů (Chamberlaina, Churchilla a dalších) a také zprostředkovával v té době u nás zcela neznámé kapitoly světových dějin. A především: ptal se, co jsme k tématu četli a co jsme si z toho odnesli. Diskutoval s námi jako s partnery a s trpělivostí kriticky glosoval naše někdy ukvapené závěry. To mi na něm imponovalo dalšího čtvrt století, kdy jsem se s ním setkával na konferencích a později na pravidelných obědech při jeho cestách do Prahy. Vždy se chtěl něco nového dozvědět a nezdráhal se na to ptát kolegů. Vyprovokoval tím debatu – a v ní byl pak ve svém živlu. Po Milanově smrti jsem si ještě jednou přečetl stovky emailů, které jsme si za dlouhé roky vyměnili, a znovu jsem žasl nad šíří jeho záběru i detailností analýzy tolika historických procesů.

Jako historik vynikal především právě analytickými schopnostmi, pracoval důsledně ad fontes, navíc udivoval znalostí osmi jazyků. Byl skvělý a mnohými obávaný polemik a diskutér. Své studenty, kolegy i názorové oponenty se vždy snažil přimět především k tomu, aby se vyjadřovali jasně, aby problémy nerozmlžovali, rozhodně nefabulovali, ale ani aby se jejich texty neutápěly ve faktografii, z níž není zřejmé, co vlastně chce autor světu sdělit. „Co chcete k té otázce přinést nového? Jaké jsou Vaše hlavní teze?“ ptal se často. Sám přitom uměl vyprávět poutavý historický příběh – a to tak, že se od něj čtenář nemohl odtrhnout – zvědav, jak že to celé dopadne.

Osobně jej považuji za jednoho z opravdu nejlepších českých historiků mezinárodních vztahů polistopadové éry. S přehledem se dokázal vyhýbat dvěma obvyklým pastem, do nichž zabředl nejeden kolega či kolegyně: Na jedné straně opakování mýtů o proradných velmocích a bezmoci malých států velikosti Československa při snaze jejich jednání jakkoli ovlivnit. A na straně druhé fascinaci jednotlivými dílčími dokumenty, které domněle od základu převracejí naše dosavadní poznání – protože v záznamu toho či onoho rozhovoru se dočteme nějaký konkrétní výrok. Vždycky měl na paměti velkou strategii – grand strategy – klíčových mocností. A právě jen v jejím kontextu posuzoval relevanci nově nalezených střípků celkové mozaiky mezinárodní politiky a diplomacie zejména v přelomových obdobích světových dějin.

Svou pozornost soustředil především na rozličná nedostatečně probádaná témata – od snah Osy využít v době války indického nacionalismu pro své strategické cíle až po otázku rumunského koridoru v době zářijové krize 1938. Dokonalé porozumění velké strategii a zákonitostem geopolitiky demonstroval nejen ve své asi mezinárodně nejproslulejší a nejcitovanější knize India in Axis Strategy. Germany, Japan, and Indian Nationalists in the Second World War z roku 1981, ale také v publikacích z přelomu 80. a 90. let, které v historických souvislostech reflektovaly čerstvé sovětské válečné dobrodružství v Afghánistánu (Afghanistan and the Soviet Union: Collision and Transformation; a The Soviet War in Afghanistan: Patterns of Russian Imperialism; a především What Is Asia to Us? Russia's Asian Heartland Yesterday and Today).

Na odborném poli byl však jeho celoživotní láskou – jak se přede mnou několikrát vyjádřil – především Edvard Beneš. Byl v tom veliký kus nadsázky: Milanův kritický, důsledně bezpředsudečný přístup k této ústřední postavě a tragickému hrdinovi československých dějin byl pro mnohé, včetně mě, velmi inspirativní. Snad tady mohu citovat Milanova slova, že po lidské stránce je mu vlastně bližší jiný tragický hrdina – Emil Hácha. Každopádně Milanův příspěvek k poznání Benešovy úlohy v klíčových událostech 30. a 40. let má nepochybně obrovskou a skutečně trvalou hodnotu. Výsledkem jeho dlouholetého bádání v archivech několika zemí byla jednak práce Formování československého zahraničního odboje v letech 1938–1939 ve světle svědectví Jana Opočenského z roku 2000, které říkal „Malý Beneš“, ale potom především monumentální třídílná kritická edice Benešových pamětí zachycujících události roku 1938 a druhé světové války z roku 2007. A zapomenout bychom neměli ani na o tři roky dříve vydanou, rovněž kritickou edici Benešovy práce The Fall and Rise of a Nation: Czechoslovakia 1938–1941.

Adekvátně svému dalšímu zájmu, o česko-německé vztahy (o nichž publikoval mj. v roce 1991 ve Woodrow Wilson Center studii Czechs and Germans: yesterday and today), se věnoval též osobě Adolfa Hitlera. Ostatně, rád citoval führerův fanatický útok na Československo a Beneše osobně v projevu při sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938, který Beneš vnímal jako výzvu. Hlavním výsledkem tohoto Milanova zájmu je datová biografie Adolfa Hitlera vydaná anglicky (1983) i česky (2017), která svým specifickým pojetím přispívá k poznání Hitlerova zkázonosného působení.

V našich dlouhých hovorech při obědech v restauraci U Vladaře – Konírně na Maltézském náměstí mi Milan mimo jiné odhaloval počátky svého zájmu o historii. Zčásti pramenily v tragické historii jeho rodiny v letech okupace (jak je tady již shrnul Dr. Tomeš). Německou maminku trpící postižením sluchu uchránil otec z Prahy sňatkem před nucenou sterilizací, děd zahynul v Mauthausenu a strýc na kobyliské střelnici… Když mi tuto historii líčil a prokládal ji svými vzpomínkami ze čtyřicátých let, litoval jsem, že s sebou nemám nahrávací zařízení. Naštěstí jiné své zážitky mi poslal emailem: Když jsem mu 13. srpna 2019 nad ránem napsal, že za pár hodin vyrážím s rodinou autem na dovolenou do Pobaltí, kde jsem byl předtím jen na nezapomenutelné družební návštěvě o třicet let dříve, na jaře 1989 (v době, kdy probíhal 1. Sjezd lidových zástupců SSSR), a že předtím jdu ještě do České televize komentovat výročí stavby Berlínské zdi, odpověděl, že mi Pobaltí závidí, protože se v životě dostal jen koncem 50. let s ČSM do Rigy. Zato však o berlínské krizi se rozepsal:

13.8.1961: Shodou okolností jsem byl očitým svědkem. Bydlel jsem v Koepenicku ve studentském domově. Týden před tím jsem začal pracovat v Deutsches Zentralarchiv v Postupimi, takže jsem tam jezdil S-Bahnem přes západní Berlín. Zažil jsem, jak na poslední stanici ve východním sektoru, Bahnhof Friedrichstrasse, vytahovala VP [Volkspolizei] mladý kluky z vagonů S-Bahn, kteří houfně prchali do západního Berlína. Celý týden, den co den, cestou do Postupimi... Každého, kdo měl zavazadlo, tak byl podezřelý a policie ho vytáhla ven. Byli tak naivní. Když chtěli utéci, proč s sebou tahali kufry??!! Spolucestující se na ně dívali a mysleli si asi to samé jako já: „Vy blbci! Proč taháte ty kufry s sebou, když chcete utéct. Na Friedrichstrasse vás všechny vytáhne policie ven. Nebojte se. I s kuframa!“ Já jsem měl aktovku a čsl. pas a nějaké lejstro, že bádám v DZA v Postupimi, takže mne nechala VP na pokoji. Po 13. 8., to byla myslím sobota, byla doprava mezi oběma sektory zablokována, S-Bahn přestala jezdit do západních sektorů. Šel jsem na Unter den Linden. Přístup k Braniborské bráně byl zablokován jednotkami KGA nebo KG (Kampfgruppen der Arbeiterklasse), něco jako naše LM, ale v nových šedých uniformách, s lyžařskými čepicemi, vyzbrojenými starými sovětskými samopaly z 2. světové války a vodními kanony. Jestli měli ostré náboje, nevím. Ale na ty kluky, co na ně házeli kameny, nestříleli. Vojáci NVA (Nationalen Volksarmee) tam byli, ale v menším počtu. Dohlíželi na zedníky, kteří stavěli zeď, aby snad i oni nepřeběhli přes čáru! Sovětské jednotky jsem ve středu Berlína neviděl (na rozdíl od června 1953, kdy zaútočily na demonstrující dělníky v plné síle, i s tanky...) Tož, to je hrst mých vzpomínek na jeden dramatický víkend v Berlíně...

Naposledy jsem se s Milanem viděl na konci listopadu 2019 na letišti v San Franciscu – po vystoupeních v panelu o střední Evropě na prahu 2. světové války při výroční konferenci Association for Slavonic, East European and Eurasian Studies, kam jsem jej pozval jako hlavního komentátora. Byl plný energie – krátce poté, co se vrátil z dlouho chystané cesty po Laosu, Yunnanu a Tibetu. Ještě mi dopoledne na Den díkůvzdání napsal, jak se v Atlantě šťastně setkal s milovanou rodinou, což doplnil veselou výzvou: „Hurrrrah na krocana!“ A o pár dnů později následovala naše poslední odborná výměna – tentokrát o různých podobách historického revizionismu a také o Nečasově misi v půli září 1938. Poukázal na to, že Benešova ochota z půli září 1938 vzdát se části území ve prospěch Německa, jak ji signalizoval v hovorech s britským a francouzským vyslancem a vtělil ji do memoranda, s nímž odjel Jaromír Nečas do Paříže a Londýna, „potom vede k tzv. objednanému ultimátu prostřednictvím Hodži (za kterým se schovává Beneš). … Samozřejmě tím Beneš porušoval ústavu a státní suverenitu. To je plodem tajného vyjednávání. Taky nabízel Stalinovi Podkarpatskou Rus jako feudální pán, aniž by se tázal jejích obyvatel. Zatím dobrou noc, Milan.“

Nedlouho poté se přestal ozývat – i když jsme mu s Milanem Drápalou opakovaně posílali k autorizaci korekturu jeho posledního textu, napsaného pro Soudobé dějiny. Nikterak překvapivě se v ní věnoval velmocenské diplomacii za druhé světové války – konkrétně šlo o recenzi na kritickou Reynoldsovu a Pechatnovovu edici Stalinovy válečné korespondence s Churchillem a Rooseveltem The Kremlin Letters. Navrhované drobné formulační změny jsem si nakonec dovolil autorizovat sám – po opravdu velkém váhání a v duchu naší předchozí debaty na toto téma.

Často jsme si povídali také o sportování, kterému se věnoval celý život. Na kole projel velkou část Evropy, na kánoi sjel kdekterou řeku, ještě své 79. narozeniny oslavil na lyžích. Chystaná oslava osmdesátin v březnu 2020 už byla smutná: Se zpožděním jsme se v Praze dozvěděli, že o šest týdnů dříve, při pravidelném plavání, prodělal cévní mozkovou příhodu s trvalými následky.

Mnoho lidí dnes dělí své životy na dobu před covidem a následné nesnadné období nemocí a omezení všeho druhu. Mně tato diference přesně splývá s dělením na dobu, kdy jsem měl možnost si psát a setkávat se s Milanem Haunerem – a kdy už to bohužel možné nebylo.

Milane, děkuji Ti – někam tam nahoru – za hezké přátelství, kterého jsem si moc vážil, i když jsem často své emaily začínal omluvou, že odpovídám se zpožděním. Děkuji Ti za cenné odborné rady a profesní zásady, které jsi mi nabízel. Většinu jsem se snažil si osvojit a bez výjimky vždycky jsem o nich hodně přemýšlel. Je mi po Tobě a po tom všem, co mi přátelství s Tebou přinášelo, moc teskno…