Projev Magdaleny Haunerové na vzpomínkovém sympoziu o Milanovi Haunerovi

12. června 2023

Tenoučký školní sešit má na obalu napsáno velkým hůlkovým písmem PAMĚTI. Pod ním je maličká poštovní nálepka s adresou: Mr. Milan Hauner, 5013 Risser Rd., Madison, WI 53705. O dva řádky níže je datum: 1. srpna 2017.

První stránka je prázdná. Na druhé, na prvním řádku, stojí: „Život plný paradoxů.“ A ještě o řádek níž: „Hledám předlohu – model, systém, schéma.“ Zbytek sešitu je prázdný.

„Život plný paradoxů.“ Už začátek Milanova života byl paradoxem. Jeho samotná existence se uskutečnila navzdory Hitlerově politice o zneplodnění tělesně a duševně postižených občanů Německa. Milanova neslyšící matka, německá občanka Gertrud Jacob, se odmítla poddat barbarskému zákonu z roku 1933 o „zabránění početí dědičně postiženého potomstva“. Čtyři dlouhé roky zápasila s německými úřady, než se nakonec dostala z jejich spárů sňatkem s Vilémem Haunerem, jako ona neslyšícím, a odstěhovala se s ním do Prahy. Jaký paradox, že Milan se narodil své německé matce uvnitř Hitlerova Německa ve městě Gotha v roce 1940. Gerta se totiž rozhodla vrátit do Německa kvůli narození svého prvního dítěte, protože v Praze ji rodina jejího manžela jako Němku nepřijala. Jak Milan, tak i jeho bratr Roland, byli oba slyšící.

Milanův konec je vlastně také paradoxem. Milan, po celý svůj život mimořádně zdatný plavec, se topil. Milan, který až do svých sedmdesáti let byl pyšný na to, kolik délek bazénu uplaval pod vodou, ten Milan se téměř utopil.

Tak zvaná událost, to byla srdeční zástava a mrtvice, kvůli nimž se téměř utopil v našem univerzitním bazénu.

Milan zemřel loni koncem září. Dva týdny předtím jsem jela za ním jako obvykle po okresní silnici. Ono 12. září bylo chladné; šedý, nepřívětivý den. Najednou z okolních polí vystřelilo hejno ptactva. Vzhůru, divoce a bylo pryč.

Rozežeň hejno ptactva

Zsinalou oblohou

Je září

Stromy začínají krvácet

A ty odcházíš

Dnes chodím ke krásnému jezeru Mendota, na místo, kde Milan rád plaval. Snad byl vždy první, kdo na jaře skočil do ledové vody, a poslední, kdo se na podzim vynořil zapletený do zelených chaluh. Voda byla jeho útočiště a obroda. Nic ho od plavání nemohlo odradit. Že jsme měli hosty? Nejednou se Milan objevil v zákrutu ulice, v trenýrkách, třímaje mokré plavky v ruce, právě když hosté přicházeli.

Milan odjel z Prahy do Anglie v létě 1968. Jel na letní práci na ovocné farmě v Norfolku. Do Československa se vrátil o dvacet let později, z Ameriky, na návštěvu, ženatý a otec tří dětí.

Naše svatba se také nemohla odehrát bez jistého paradoxu. Měla jsem říct „naše svatby“, protože jsme měli svatby dvě. První, civilní, v Londýně na úřadě v Marylebone v září 1971. Bylo nás pět studentů: Milan a já, naši svědkové a další student, který nás vyfotografoval. Oběd následoval v malé italské restauraci v Goodge Street, v okolí londýnské univerzity.

Druhá svatba se odehrála o týden později v německém Knechtsteden v okolí Kolína nad Rýnem, protože můj otec tam náhodou dostal povolení k pracovnímu pobytu. Tím se nám otevřela možnost mít na svatbě aspoň jednoho člena obou našich rodin. Naše církevní svatba v Německu měla čtyři účastníky: Milan, já, můj otec jako můj svědek a kostelník jako Milanův svědek. Hned po obřadu jsme museli odjet na vlak do Kolína a dál do Londýna. Ve svatebních šatech? Ano. Vyjeli jsme přímo z kostela. Převlékala jsem se po cestě v lese, na hromadu klád jsem odkládala bílé šaty, závoj, granátový kříž po babičce…

Ten paradox naší svatby před 52 lety spočíval v tom, že jsem si vždycky představovala, že budu mít velkou svatbu: všichni příbuzní, všichni kamarádi tam budou, kanóny budou střílet…

Jako Milana přitahovala voda, tak ho celoživotně držela v objetí jeho milovaná historie. Historii dostal do vínku: předurčily to události jak na matčině, tak na otcově straně. Dědeček, vojenský historik, zahynul v Mauthausenu a Milanův strýc byl popraven za heydrichiády.

V Madisonu měl Milan v přízemí svou prostornou pracovnu. Dávno je tomu, dávno, co náš malý Tomášek tam hrál s Milanem hokej. Knihoven tam pravidelně přibývalo: ty poslední nakonec zablokovaly krb a pojízdná knihovna se přesunovala dle potřeby. Knihy nejsou umístěny v jedné řadě na polici. Kdepak – každá police má řady dvě. Velká většina těch knih, na nejrůznější témata, nejen historická, má v sobě aspoň několik záložek a poznámky tužkou.

Ve své pracovně trávil Milan nejvíc času, pokud nebyl v univerzitní knihovně. Když přijely na návštěvu děti z Chicaga, z Atlanty a z New Yorku, kolikrát se tam uchýlil, když skotačivá vnoučata neporozuměla významu slova „deadline“ čili „(konečný) termín“. Milan žil od termínu k termínu, jak to většina z vás dobře zná: recenze, články, knihy, přednášky. Termíny samozřejmě nemiloval, ale byla to cena, za kterou mohl zveřejňovat výsledky svého bádání a svoje názory.

Milan prožil většinu svého života mimo Českou republiku/Československo. V Anglii jsme žili dvanáct let, v Americe většinu našeho života: 42 let. Přesto však česká kultura a český jazyk byly pevně vklíněny do života naší rodiny. Byly jeho neoddělitelnou součástí, přestože se lidé divili: „Proč trápíš ty děti s češtinou? Na co jim to bude v Americe?“

Návraty do Prahy, a do Evropy všeobecně, byly pro Milana jakoby oživením jeho podstaty. Naše dcera Káča mně jednou řekla, jak „táta“ je v Česku jiný člověk než v Americe. Jak se zdá být ve svém živlu. (Tím také myslím na ty kamarády, kteří mu obětavě poskytovali přístřeší a kteří možná dodnes mají ve skříni jeho boty, knihy a mnohé jiné.)

Během své úspěšné akademické činnosti se Milan pohyboval od jedné prvotřídní univerzity ke druhé, avšak dlouhodobě se nikde neusadil. Některé příčiny, proč tomu tak bylo, patrně odhalil jeden jeho mladý přítel. Strávili spolu rok ve společné kanceláři na Hoover Institution ve Stanfordu. Překládám z jeho dopisu: „Ty víš lépe než ostatní, jak Milan někdy dokázal lidi popudit svými komentáři a požadavky. Někdy jsem ho prosil, doslova proboha prosil, aby se nedával do boje, který nemůže vyhrát. Nikdy mě neposlechl.“

Bruce také napsal: „Tolik jsem se [od Milana] naučil – o houževnaté práci, o odhodlanosti, o vytrvalosti a o tom, že nikdy se nevzdávat je nedílnou součástí osobnosti opravdového vědce.“

Na samém konci života to byl historik, kdo se s ním přišel rozloučit. Milanův přítel Stanley přišel do hospice, naklonil se nad lůžko a vzal Milanovu ruku do své. Řekl nám pak, že cítil, jak mu Milan nepatrně ruku stisknul. Po čtyři desetiletí nás Stanley, tedy oslavovaný historik Stanley Payne, navštěvoval každý týden. S pomocí pár štamprlat moravské zlaté švestky probrali s Milanem nejnovější publikace, zajímavé přednášky i politiku. Tak na jejich poslední setkání jsem musela ta štamprlátka přinést spolu se zbytkem láhve. Stanley se rozzářil: „Just like old times!“ „Zrovna jako dřív!“ A Stanley, Tomáš a já jsme si připili.

Na co byl Milan nejvíc hrdý? Na svoje děti. Na Kačenku, na Anušku a na Tomáška. To, že všechny naše děti mluví česky, že rozumí všemu na tomto shromáždění a že dokonce naše vnoučata umí česky a zpívají Generála Laudona, to nám oběma přinášelo radost i hrdost. A občas zábavu, jako když jsme přijeli do Brna „z Americe.“ Milanův život byl nesmírně bohatý, a joie de vivre – radost ze života z něj čišela. Jeho zvídavost byla bez konce. Vsadila bych se, že by poznal víc motýlů než Nabokov. Jeho všestrannost byla impozantní. Byl nejen vědec, ale i všestranný sportovec (strávil půl života na kole!), byl znalec umění, literatury (a svého milovaného Goetha), architektury a především všeho, co souviselo s železnicemi. Jeho vášeň pro bohatý intelektuální život byla nakažlivá. No, a jeho přednášky o Hitlerovi na večeřích se známými – ty byly opravdu dlouhé!

Naše poděkování patří především panu dr. Tomešovi, díky němuž jsme se tu sešli. Jeho iniciativa a vytrvalost nás spojily ve vzpomínkách na Milana, historika a člověka. Zdá se mi, jakoby toto shromáždění českých historiků v Praze bylo tím ideálním zakončením Milanova fyzického života. Tady byl vždycky doma.

Děkujeme také všem účastníkům, kteří nám umožnili zamyslet se nad Milanovou prací. Děkujeme profesoru Prečanovi, který byl po desetiletí Milanovým kolegou a vzácným přítelem.

Děkujeme Masarykovu ústavu, pod jehož patronací se toto setkání koná. Vzpomínám také na Aničku a Jaroslava Krejčí, díky jejichž štědrosti jsme se dnes sešli. Jaroslavovy vtipné básně, které nám skládal k různým rodinným příležitostem, mám dodnes schované.

Řediteli Masarykova ústavu, doktoru Velkovi, děkujeme za organizaci hudební části a umělcům za její realizaci.