„Helsinky“ v mém životě

Vilém Prečan

K příležitosti životního jubilea slovenského politika, sociologa a spoluzakladatele hnutí Veřejnost proti násilí Martina Bútory vznikl v roce 2014 sborník V službe demokracie: pamätnica k sedemdesiatke Martina Bútoru. Do této kolekce 70 textů středoevropských intelektuálů připěl V. Prečan následující vzpomínkovou reflexí:

Na tu příhodu jsem skoro zapomněl. Někdy v létě 1975 mi řekl blízký přítel, obvykle dobře informovaný: „Máš štěstí, už na Tebe byl připravený zatykač, ale z Moskvy přišel příkaz, že v závěrečné fázi před podpisem ‚Helsink‘ se nesmí udělat nic, co by světové veřejné mínění mohlo chápat jako porušení slavnostního pocitu uvolnění. Takže všechna připravená opatření byla pozastavena.“

Nebral jsem to tehdy příliš vážně. Nicméně jsem dodatečně musel dát kamarádovi – žel bohu předčasně zemřelému – za pravdu. Vzpomněl jsem si na to sdělení až po víc než třiceti letech, když jsem si pročítal ve svazku „Káča“ vyhodnocení operativních poznatků v akci „MAZUT“. (Tak mě estébáci přejmenovali z původního „KNIHA 2“, poté, když jsme v kotelně motolské nemocnice zažili kalamitu s velkým množstvím vyteklého mazutu, který tam sloužil jako topivo a dal se nabírat jen lopatou, na kterou se lepil jako smůla.)

Zjistil jsem, že k domovní prohlídce 24. dubna 1975 došlo proto, že jsem byl Státní bezpečností považován za příslušníka „mozkového trustu“, složeného „z vysoce erudovaných osob“, které „promyšleně určují hlavní taktickou linii pravice“. Dále se o mně ve spisu uvádělo, že Prečan „podle zjištěných poznatků udržuje spojení mezi tzv. čsl. opozicí a emigrantskými organizacemi, konkrétně Jiřím Pelikánem“. Výsledky domovní prohlídky – zabavené tiskoviny, písemnosti, deníkové záznamy – vedly k vypracování postupu, jímž mělo být připraveno mé vzetí do vazby a obvinění z podvracení republiky podle paragrafu 98.

Zatčen jsem tehdy, před podpisem Závěrečného aktu v Helsinkách 1. srpna 1975, skutečně nebyl. Ale ani v září, po zveřejnění mého otevřeného dopisu mezinárodnímu kongresu historiků v San Francisku, konanému v posledním srpnovém týdnu. (Když jsem měl po 20. srpnu ze zpráv od Gordona Skillinga jistotu, že můj dopis bude na kongresu prezentován, poslal jsem ho také Gustávu Husákovi s vysvětlením, proč jsem takový krok učinil.)

Při pohovoru-výslechu na začátku října na mě pánové sice dělali dvě hodiny bu-bu-bu, obviňovali mě ze všeho možného, i z toho, jak jsem svým dopisem „soudruha Husáka urazil“, vyhrožovali, co všechno se mnou mohou udělat, slibovali, jak mi ukážou černé na bílém, co o mně říkají přátelé v Bratislavě, ale nakonec se zeptali, zda nezamýšlím se vystěhovat. Odpověděl jsem, že o této otázce jsem napsal pánům Husákovi, Biľakovi a Obzinovi už v březnu toho roku, ale že jedinou odpovědí byla domovní prohlídka. A protože se moje situace od té doby nezměnila, trvá moje intence vystěhovat se: legálně, s celou rodinou, jako československý občan. Podle jejich doporučení jsem si podal žádost. Procedura trvala mnoho měsíců, byla spojena s řadou komplikací a nejistot, ale 11. července 1976 v 16.04 jsme celá naše pětičlenná rodina odjížděli z Prahy a v noci jsme už přespali v hotýlku v městečku Schnaittenbachu v Horní Falci. Do dolnosaské vesnice Eddesse nedaleko Hannoveru, kde jsme pak na tři roky zakotvili, za námi dorazil o sedm týdnů později další pohelsinský vystěhovalec Karel Kaplan s manželkou.

Pohelsinské imprese

Mě však trápilo těsně po podpisu Závěrečného aktu nejvíc ze všeho, co „Helsinky“ znamenají pro Československo, pro oběti normalizace, pro šanci dožít se svobody. Jako historik si nerad hraji na pamětníka, aniž bych si své vzpomínky mohl ověřit ve spolehlivějších pramenech. Mám štěstí, že se mohu opřít o bohatou korespondenci, kterou jsem si uchoval v kopiích tisíců dopisů, jež jsem v životě napsal, o poznámky a koncepty těch článků, které nebyly nikdy zveřejněny. Takto se mi dochoval rozepsaný koncept článku Pohelsinské imprese, napsaný krátce poté, co hlavy pětatřiceti států slavnostně podepsaly Závěrečný akt s jeho Deklarací deseti principů a takzvanými třemi koši. Dovolím si z něho podstatnou část ocitovat.

Obrovskou propagandistickou kampaň všech zglajchšaltovaných masmédií, rozpoutanou v souvislosti se závěrečnou fází evropské Konference o bezpečnosti a spolupráci, lze srovnat snad pouze s obdobnými mediálními orgiemi, které konsolidační režim uspořádal loni k 30. výročí slovenského povstání a letos k 30. výročí osvobození. Ale tentokrát to snad není jen další příležitost, kdy vládcové oznamují svým poddaným další obrovské vítězství, jehož dosáhli pod vedením Sovětského svazu; jako kdyby za tím byl i upřímný pocit úlevy, že se podařilo vybřednout z obtížné šlamastiky.

Byly totiž okamžiky, kdy zprávy o předběžném stavu jednání v Ženevě a kompromisních postojích SSSR padaly na vyděšené hlavy členů pražské „jedenáctky“ (předsednictvo ÚV KSČ) jako Jobovy zvěsti. Není to tak dávno, kdy se mocenskými a národnostními rozpory rozvaděné politbyro opět sjednotilo, aby mohlo čelit nebezpečí hrozícímu z nesmělých krůčků směrem k uvolnění. Skutečným zájmem Prahy je za každou cenu kalcifikovat a petrifikovat daný stav. Celá tzv. mezinárodněpolitická čs. ofenziva byla diktována Moskvou a také snahou dostat se z totální diplomatické izolace na začátku sedmdesátých let a dosáhnout uznání jakés-takés legitimity ze strany Západu. K tomu nutno připočíst i osobní ambice ministra zahraničí Chňoupka, jemuž se zdá naplňovat jeho životní sen – podílet se na světové politice. (S jeho ctižádostí v tomto směru soupeří už jen jeho stavební rozmach při budování velkolepé osobní rezidence v Praze Na Hřebenkách. Brzy mu ji bude závidět kdekdo z politbyra.)

Od obyvatelstva, které považuje svou zemi za okupovanou cizí velmocí a kterému se na každém kroku připomíná a vyhrožuje, že je to „na věčné časy“, lze těžko žádat objektivní a státnický postoj i k těm skutečně nejzávažnějším událostem historického významu pro mír ve světě. Jednak nemá odkud získat možnost učinit si objektivní a všestranný názor. Oficiální propagandě nevěří a je vůči ní apriorně ostražité a odmítavé. Z útržkovitých zpráv těch několika málo západních zahraničních rozhlasových stanic, jež nejsou rušeny a jež se běžně poslouchají, se toho mnoho nezíská. Není divu, že jsou lidé nedůvěřiví, mají taky proč. I kdyby četli v Rudém právu všechny ženevské zprávy a poslouchali v televizi všechny komentáře o evropské konferenci za poslední dva roky z pera Dušana Rovenského, alias Stanleyho Harrisona (jeho londýnský pseudonym, pod nímž si přivydělával zpravodajstvím pro Rudé právo v době, kdy působil v Anglii jako plukovník čs. rozvědky), obrázek by si neudělali.

Lze lidem zazlívat, jestliže se dívají na Helsinky především prizmatem svého postavení? Že skřípou zuby, když slyší hovořit Leonida Brežněva o humanismu? A když vidí na obrazovce, jak mu tleskají hlavy států a stovky novinářů? Jak nám všem nemá být strašně trpko, když čteme deset principů, na nichž je či má být založena spolupráce a bezpečnost v Evropě, a když porovnáváme, kolik z nich bylo a je denně pošlapáváno v srdci Evropy? Jak si právě v srpnu 1975 neuvědomovat, že v jiném, ne tak vzdáleném srpnu zahájil Sovětský svaz přípravy k „velkolepému mírovému tažení“, zakončenému letos v Helsinkách – tím, že provedl obrovský vojenský manévr ve střední Evropě, při kterém porušil zásadu svrchovanosti a respektování práv Československa jako státu, použil vůči němu síly (sedm tisíc tanků, tisíc letadel, 400 tisíc vojáků jen na jeho území), porušil hranice a nejsurovějším způsobem se vmísil do vnitřních záležitostí jiné země, když předtím a současně s tím podpořil podvratnou činnost zaměřenou na násilné svržení její vlády, hrubě porušil lidská práva a svobody (včetně osobní svobody takových osobností jako předsedy vlády, Národního shromáždění a prvního tajemníka ÚV KSČ, kteří byli spolu s dalšími násilně odvlečeni ze země), porušil zásadu rovnoprávnosti a sebeurčení národů a poplival zásady mezinárodního práva?

Leč nebuďme maximalisté. Českoslovenští „pracující“ sice nemají možnost dožadovat se svých práv, ale zato mohou odhlasovat rezoluce proti řádění chilské vojenské junty a portugalské reakce. Nemohou se sice dožadovat propuštění československých politických vězňů – člena ÚV KSČ docenta Milana Hübla, člena téhož orgánu a krajského tajemníka KSČ dr. Jaroslava Šabaty, historika dr. Jana Tesaře a mnoha dalších; ale zato mají svobodu protestovat proti uvěznění generálního tajemníka KS Chile. O ohrožení zdraví Milana Hübla se nehovoří, ba ani se o něm mezi lidmi neví; zato však jsou „pracující“ denně pro rozhlas a televizi interviewováni v otázce ohrožení zdravotního stavu Luise Corvalána.

Do Československa přirozeně nebude vyslána komise OSN, aby zkoumala, jak je to u nás s lidskými a občanskými právy. To by bylo urážkou velmoci, atomové velmoci, urážkou sovětského majestátu, protože Československo se pojímá jako součást sovětského velmocenského panství.

Nu což, tyto řádky jsou možná jen kvákání žab v českém rybníce. Těžko chtít, aby jedna arogantní moc netolerovala aroganci jiné moci. Kdo má pravdu? Hlavní představitelé Západu, kteří vsadili na politiku nepřímé pacifikace a ústupků Sovětskému svazu, třebaže přesně vědí, o kolik zvětšil za posledních pět let svoji vojenskou sílu jen v Evropě? A kteří mu pomáhají řešit jeho ekonomické problémy miliardovými úvěry, prodejem fantastických kvant obilí (jež se tak stává nedosažitelným pro hladovějící národy třetího světa), a zvyšovat jeho prestiž hlasitými pochvalami na jeho adresu. Anebo má pravdu například Solženicyn, který už léta pranýřuje stále žijící mnichovanství, a předhazuje Americe, že je na nejlepší cestě prohrát třetí světovou válku, pokud ji už neprohrála? Nevím, kdo má z těch dvou pravdu anebo kdo má více pravdy. Ale připusťme, že podpis v Helsinkách zavazuje Sovětský svaz natolik, že k řadě tragédií národů střední a východní Evropy, na nichž měl aktivní podíl, jako bylo 17. září 1938 v Polsku, Varšava 1944, Berlín v červnu 1953 (a znovu v srpnu 1961 – postavení obludné zdi), Budapešť 1956, Praha 1968, nepřibude žádná další; a že tedy československý pokus o reformu 1968 byl poslední padlý ve studené válce. A hlavně, nevylučujme možnost: Jestliže si život prorazí znovu cestu i tím nejtvrdším krunýřem totalitního režimu v některé zemi sovětského bloku, bude pro Sovětský svaz o něco obtížnější zardousit takový pokus o trochu více svobody než v Československu v roce 1968; možná při tom sehraje úlohu i podpis sovětského představitele na Závěrečném aktu, v němž se praví, že všechny národy mají vždy právo „určovat si v plné svobodě, kdy a jak si přejí, svůj vnitřní i vnější politický status bez vnějšího vměšování a provádět svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní rozvoj podle vlastního přání“.

Víme už, co na to namítnou ti, kteří si udělali doživotní program z přikrčenosti, z nečekání na nic a z nicnedělání (kromě přisluhování režimu a konzumentství). Avšak důležité a podstatné je uvědomit si, že jsme sice nic nevyhráli, ale ani neprohráli. Léta se hovoří o tom, že nelze očekávat zázraky ani náhlou změnu. Nečekali jsme od evropské konference příliš mnoho; nejsme proto zklamaní. Postavení Československa se nezměnilo k lepšímu, ale ani k horšímu. Domácí režim je sice neschopen přijít s pozitivní alternativou; ale neodvažuje se zostřit tlak…

Československý problém se vrací Sovětům na hlavu a je stále více jejich zátěží. Je to jejich špatné svědomí; dokazují to tím, že nejsou ani s to o věci jednat, hovořit, připustit úvahu.

Mezinárodní kontext je vždy jen okolností – příznivou či méně příznivou – našich vlastních snah. Jenže právě bez nich, bez našeho vlastního úsilí to nejde, to nesmí chybět. Jak to napsal Jan Werich: „Zápas s lidskou hloupostí nemůžeme vyhrát. Ale nesmíme ho ani vzdát, nemá-li být zítřek horší než včerejšek.“ Sníme o velkém dějinném zadostiučinění, ale to je jen sen. Mysleme raději na Masarykův program drobné práce. Skutečnost je drobná, neokázalá, třeba i sisyfovská práce. Masaryk říkal: nebát se a nekrást. Teď jsme dál, tak aspoň nebát se…

Zde poměrně souvislý, rukou psaný text z poloviny srpna 1975 končí. Následující týdny byly jakýmkoli úvahám nepříznivé. V srpnu 1975 jsem odpracoval v kotelně infekčního pavilonu motolské nemocnice šestnáct čtyřiadvacetihodinových směn, střídali jsme se totiž v práci jen dva, já s jedním důchodcem, byl čas dovolených. Neočekávaně zemřela přítelkyně rodiny, u níž jsem si schovával rozepsané rukopisy, aby nepadly do rukou nějaké další nečekané domovní prohlídce. Na konci srpna mě překvapil mimořádný ohlas mého otevřeného dopisu zaslaného mezinárodnímu kongresu historiků v San Francisku, po němž došlo k už zmíněnému „pohovoru“ v pražské „Kachlíkárně“, sídlu ministerstva vnitra. 

A tak na pokračování došlo až „80 dní po Helsinkách“, jak zní podtitulek tří stran tezovitých poznámek nadepsaných takto: BERME JE ZA SLOVO. A pak už jsem psal jen heslovitě o tom, jak „je“ brát se zaťatými zuby za slovo na každém kroku, nedat jim nic zadarmo, držet se toho, že mír je nedělitelný, svoboda je nedělitelná. Vycházet z toho, že nic není ztraceno, co lidé nepovažují za ztracené.

Pro povzbuzení jsem připomínal to, co jsem nazval „letošní ofenzivou opozice“: Havlův dopis generálnímu tajemníkovi z dubna 1975, Mlynářovu studii Československý pokus o reformu 1968, Kosíkův dopis Jean-Paulu Sartrovi, Vaculíkův dopis generálnímu tajemníkovi OSN, svůj apel do San Franciska, Kaplanův dopis Vasilu Biľakovi z 27. září 1975. (Z těch dopisů a apelů vznikla knížečka Hlasy z domova 1975 exilového nakladatelství Index, která mě vítala při příjezdu do emigrace.)

Helsinský proces zdola

Později jsem zjistil, že jsem nebyl sám, kdo situaci bezprostředně po podpisu Závěrečného aktu vnímal s velkou skepsí. V dokumentech britské zahraniční politiky z let 1972 – 1975, vydaných v roce 1997, je o tom jeden výmluvný doklad. Když britský velvyslanec v Moskvě posílal 9. září 1975 do Londýna první odhad dalšího vývoje sovětské politiky vůči Západu po summitu v Helsinkách, na prvním místě zdůraznil, že podepsání Závěrečného aktu si Sověti připisují jako velký diplomatický úspěch a označují je za mezník poválečných dějin. Sir Terence Garvey pečlivě vypočítal, co Sověti podpisem získali, a na druhé straně konstatoval, že jejich hlavní slabinou je třetí koš. Předpověděl, že na první následné schůzce v roce 1977 se Sověti soustředí na první koš (otázky bezpečnosti), zatímco se musí obávat, že hlavním bodem programu na schůzce v roce 1977 bude kritika ze strany Západu a neutrálů, jak oni a východoevropské státy plní humanitární a další ustanovení třetího koše Závěrečného aktu. Uzavíral varováním, že détente může vést k vítězství Sovětů v Evropě, nebude-li Západ správně postupovat. Jako jediný způsob, jak se vyhnout možným úskalím, doporučoval, aby západní státy držely při každém jednání při sobě a usilovaly o vyvážený kompromis výhodný pro obě strany.

V citované zprávě nenacházíme ještě ani stopu úvahy o tom, že by v helsinském procesu mohl hrát roli také někdo jiný než vlády zúčastněných států. Až o 16 měsíců později mladý francouzský karikaturista Jean Plantureux vystihl velmi přesně existenci ještě jednoho faktoru helsinského procesu, když do transparentu HELSINKI, vítězoslavně drženého Leonidem Brežněvem, načrtl mezi písmena L a S siluetu človíčka, který vztyčil svůj vlastní malý transparent HELSINKI. Karikatura, kterou otiskl pařížský Le Monde pod svou první zprávou o Chartě 77 ve vydání datovaném 7. ledna 1977, přesně vystihla vynoření fenoménu, s nímž 1. srpna 1975 nepočítal nikdo – ani Západ, ani Moskva a její satelity: helsinského procesu zdola, hnutí občanů, kteří začali požadovat, aby vlády jejich zemí plnily své závazky na poli občanských a lidských práv, a pranýřovali jejich porušování.

Prvním občanským hlasem z Československa zabývajícím se Závěrečným aktem a důsledky, které z něho vyplývají pro všechny zúčastněné státy jak ve vztazích mezi sebou, tak pro vnitřní politiku vlád signatářských států, byl rozhovor Jiřího Hájka a Zdeňka Mlynáře poskytnutý švédskému rozhlasu v září 1975. Ti čeští čtenáři, kterým se dostala do rukou exilová literatura, měli možnost si ho přečíst v prosincovém čísle exilových Listů z roku 1975. A hned nato, v únoru 1976, otiskly Listy dopis Karla Kaplana z 20. října 1975 adresovaný předsednictvu ÚV KSČ, Federálnímu shromáždění a vládě ČSSR. Obsahoval návrhy, co všechno lze v Československu učinit k naplnění závazků vyplývajících ze Závěrečného aktu, zejména v oblasti kulturních styků, svobody informací, na poli náboženské svobody, vědeckého bádání. V závěru Kaplan zdůraznil, jak by Československo přispělo k snížení napětí a ke spolupráci mezi státy v Evropě, kdyby „anulovalo všechny právní akty politického charakteru přijaté po vstupu cizích vojsk v srpnu 1968 na jeho území“.

Po roce jednotlivých hlasů a výbojů to vzala do rukou Charta 77, tak jak to sama o sobě prohlásila v dopise delegátům následné schůzky ve Vídni 30. října 1986: „Charta 77, podobně jako mnoho jiných hnutí na obranu lidských práv, vznikla v příznivé atmosféře, kterou Helsinky vytvořily, a přímo se vymezila jako pokus o prosazování principů, které se zúčastněné státy v Helsinkách zavázaly dodržovat. Helsinky měly tedy pro Chartu 77 význam téměř konstitutivní povahy a její desetiletá práce je provázena trvalým důrazem na nadějeplnou stránku helsinského procesu a důvěrou v jeho dobré možnosti. Od počátku jsme se domnívali a dodnes si myslíme, že Závěrečný akt z Helsink je třeba vzít vážně a trpělivě usilovat o to, aby byl ve všech zemích skutečně uveden v život. Podaří-li se to, bude další cesta nepoměrně snazší.“

Jak je důležité brát Závěrečný akt jako nedílný celek, na to kladla Charta důraz od začátku. Při ukončení první následné schůzky KBSE v Bělehradě v březnu 1978 to vyjádřila takto: „Helsinský dokument výslovně vyhlásil nerozdílnou jednotu, stejnou platnost a vzájemnou podmíněnost všech zásad v něm formulovaných. Významným pokrokem oproti dosavadním dokumentům úsilí o mír a spolupráci je jednoznačné vyjádření myšlenky, že vojenské i politické uvolňování, hospodářská i kulturní spolupráce mezi státy je nerozlučně spojena se zachováváním a rozvíjením lidských práv a základních svobod uvnitř zúčastněných států, že jedno podmiňuje druhé a že porušování či nedodržování jednoho ohrožuje a poškozuje druhé, brzdí či docela maří všeobecný proces uvolňování napětí, zpochybňuje základnu mírového soužití.“

V životě Charty 77 zaujímaly mimořádné místo texty, které zveřejňovali její mluvčí a které byly obecně známé jako její dokumenty. Tato monitorující činnost Charty 77 po léta osvětlovala a prosvětlovala prakticky všechny sféry života v Československu – sociální (mj. hospodářské zákonodárství a situaci odborů), ekonomickou a kulturní sféru, justici, školství, stav životního prostředí, zdravotnictví, vězeňství, praxi úřadů omezující svobodné cestování občanů do ciziny, formy a metody diskriminace občanů v zaměstnání a v povolání, postavení menšin a církví, situaci na poli náboženských práv. Dotýkala se jednotlivých případů, na něž chtěla obrátit pozornost, anebo celých úseků života či zájmů společnosti; byly to často jediné necenzurované, na režimní mašinérii nezávislé informace o stavu země. Takto Charta 77 zmapovala také celé československé zákonodárství z hlediska obou mezinárodních paktů o lidských, občanských, hospodářských a sociálních právech; detailně dokumentovala, které československé zákony odporují mezinárodním závazkům ČSSR, a předkládala návrhy

na řešení. Charta se už v prvních deseti letech své existence vyjádřila ve svých dokumentech k mnoha eminentně politickým otázkám: počínaje rokem 1978 uveřejňovala takřka každoročně stanovisko k vojenské intervenci roku 1968 s požadavkem odvolat sovětská vojska z Československa a později i s dalšími politickými požadavky; opakovaně se zabývala situací v Polsku a uveřejnila nejedno otevřené a statečné prohlášení, jako například »Ruce pryč od Polska!« z prosince 1980.

Po deseti letech svých aktivit, k nimž patřilo i její mezinárodní působení, kdy se podílela na vytváření evropského otevřeného prostoru, upozornila Charta 77 na začátku ledna 1987 ve Slovu ke spoluobčanům: „Ústava, Všeobecná deklarace lidských práv, Charta OSN, mezinárodní pakty o lidských právech, Závěrečný akt z Helsink – to vše může být jak bezcenným papírem, tak velmi konkrétním a zavazujícím měřítkem i vodítkem pro život. Zda to bude tím či oním, opět nezávisí pouze na vládách. Na všech nás je, jak vážně tyto normy přijmeme, jak je naplníme a uskutečníme, jak dalece je proměníme v živoucí skutečnost.“

Přitom argumentovala: „K čemu tu vyzýváme, není nic jiného a nic víc než odvaha stát se občany v plném, tvořivém a nejsilnějším slova smyslu. Bez občanů není a nikdy nebude demokracie. Občanství však není pouze statut. Především a hlavně to je určitý lidský postoj. Zda budeme skutečně svéprávnými a důstojnými občany, vědomými si své spoluodpovědnosti za stav celku a jednajícími v souladu s ní, záleží tedy ve velké míře na nás samotných.“

Jako archivář a kronikář Charty 77 v zahraničí jsem měl možnost cestu chartistů sledovat až do chvíle, kdy se osobnosti, které prošly školou disentu, zejména Charty 77, ženy a muži pocházející z jejího prostředí nebo z disentu Chartou inspirovaného a s ní spolupracujícího, postavili do čela demokratického převratu a integrovali veškerý jeho lidský potenciál ze všech generačních a sociálních vrstev, bez ohledu na to, kdy kdo vstoupil do politického života.

Helsinský efekt

Deset, dvanáct let po demokratickém převratu jako by toto všechno bylo zapomenuto. Nezažil jsem tak smutné výročí vstupu Charty 77 do života jako v roce 2003. A právě tehdy mi padla do rukou jedna kniha, nad níž jsem si uvědomil, jak právě na poli helsinských studií čeští historici i politologové viditelně zaostávají za svými kolegy ve většině evropských zemí i na americkém kontinentu.

Kniha Helsinský efekt mladého amerického vědce Daniela Thomase, o niž šlo a která má výmluvný podtitul Mezinárodni zásady, lidská práva a zánik komunismu (vyšla anglicky v roce 2000), s hlubokou znalostí věci a rozhledem po celém komplexu helsinské problematiky přehledně, ale současně všestranně osvětlovala cestu, na jejímž konci byl Závěrečný akt, kterému vévodila „Deklarace principů, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy“. Thomas nepokrytě ukázal, jak málo Spojeným státům zpočátku záleželo na tom, aby bylo jedním z těchto závazných principů respektování lidských práv a základních svobod, a jak i některé další západní státy byly připraveny právě zde k dalekosáhlým kompromisům. Současně řešil hádanku, proč Sovětský svaz a jeho satelity přistoupily na takový závazek, i když vnitřní režim těchto států byl na nerespektování a potlačování lidských a občanských práv založen. Cena této knihy byla dále v tom, že velmi přesně pojmenovala onen přelom v dějinách mezinárodní diplomacie, který představovaly Helsinky tím, že učinily záležitosti vnitřního uspořádání států, které se do té doby těšily výsadě nevměšování, legitimním diplomatickým tématem; dohoda z Helsink byla podle Thomase přelomová a nová i tím, že jasně proklamovala a stanovila jako zásadu, že podepsání Závěrečného aktu nebylo kodifikací daného stavu, ale závazkem záměrů, začátkem cesty, která bude mít své kontrolní mezníky – následné schůzky, čímž byla naznačena i dynamika helsinského procesu, který se měl teprve rozvinout.

Thomasova kniha zachytila vedle této diplomatické sféry a procesu vytváření interpretačního rámce „Helsink“ i druhou komponentu helsinského procesu, bez níž by nebyl tím, čím se zapsal do dějin dvacátého století – helsinský proces zdola (jak už o něm byla řeč výše), k jehož rozmachu přispělo vytvoření nadnárodních sítí, politika vlády amerického prezidenta Jimmyho Cartera a vytvoření helsinské komise Kongresu USA. Jako málokterá jiná dávala jednoznačnou odpověď na otázku, jakou úlohu při dozrávání všeobecné krize komunismu a při zhroucení moci komunistických vlád sehrálo úsilí o realizaci mezinárodních zásad o lidských právech. Takřka jako slovo do pranice – alespoň v tehdejších českých poměrech – Daniel Thomas konstatoval: Zásady lidských práv potvrzené helsinským Závěrečným aktem významně přispěly k rozkladu a zániku komunistické moci v Evropě v letech 1989–1990.

A tak mě takřka třicet let poté, co jsem psal Helsinské imprese, na začátku plném trpkosti, která přešla do vzdoru, dohnaly Helsinky znovu. Četba Thomasovy knihy inspirovala k projektu, jehož součástí byla mezinárodní konference v červnu 2005. Bylo to zase v Praze, tentokrát však veřejně: v Pražské křižovatce, někdejším odsvěceném kostele, posléze sloužícím coby jakési reálněsocialistické skladiště, který se nyní, patnáct let po demokratickém převratu, proměnil v důstojné místo k setkávání. Byli přítomni významní pamětníci zápasu za lidská práva, Ruska Ljudmila Alexejeva, někdejší generální tajemník Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva Švéd Gerald Nagler i její bývalý prezident Karel Schwarzenberg, v čele s Václavem Havlem pak ti, co nesli v Československu tíhu helsinského procesu zdola, vedle diplomatických představitelů středoevropských a západoevropských států také americký velvyslanec, a vědci domácí i zahraniční, kteří měli v následujících dvou dnech v Černínském paláci referovat a debatovat na téma „Helsinský proces a zhroucení komunismu“. Jako organizátor jsem měl čest konferenci zahájit. To nejpodstatnější odcituji z rukopisu, který nevyšel tiskem.

Vedle všech tragédií, které lidstvo prožilo ve dvacátém století, zaznamenaly národy světa v uplynulých šedesáti letech také dva triumfy. Jedním z nich bylo vítězství ve druhé světové válce, ve válce tak řečeno horké. Druhým, neméně významným, svým dosahem možná ještě převratnějším vítězstvím, bylo ukončení války studené, osvobození východní střední Evropy ve smyslu návratu svobody a demokracie do tohoto regionu, ukončení půl století trvajícího rozdělení Evropy. Ne nadarmo byl rok 1989 nazván rokem zázraků.

Tento druhý triumf byl o to cennější, že ho bylo dosaženo nenásilnou cestou, i když ani on se neobešel bez utrpení a obětí. Je neodmyslitelně spojen s uváděním do života a prosazováním deseti základních principů Závěrečného aktu podepsaného v Helsinkách 1. srpna 1975.

V průběhu několikaletých složitých diplomatických jednání byl formulován jako jeden z deseti principů, jejichž realizace měla zajistit bezpečnost v Evropě a stát se základnou spolupráce všech pětatřiceti signatářských států, také respekt pro lidská práva a základní svobody, včetně svobody myšlení, svědomí, náboženství nebo víry. S tím pak souvisela agenda takzvaného třetího koše týkající se humanitárních problémů, šíření informací, kulturní spolupráce apod.

Citovaný princip dostal šťastné číslo sedm. Jeho začlenění do výsledného dokumentu bylo nejkontroverznější otázkou jednání, jež trvala od roku 1972 a předcházela podpisu Závěrečného aktu. Šlo o bezprecedentní akt v historii diplomacie: záležitosti považované za doménu suverénních států, střežené pod tvrdě posazovaným heslem nezasahování do vnitřních záležitostí, se měly stát předmětem závazného mezinárodního ujednání; jejich uvádění do života či nedodržování mělo pak být kontrolováno na dohodnutých následných schůzkách.

Tomu se bránili nejen reprezentanti těch států, kde byla lidská práva nerespektována i porušována a občanské svobody byly prázdným slovem. Zařazení této agendy do principů bezpečnosti a spolupráce v Evropě nemělo jednoznačné příznivce ani ve všech vládách svobodných zemí; některé to považovaly za zbytečnou překážku spolupráce v jiných oblastech, které byly podle jejich mínění aktuálnější a důležitější.

Snad by se nakonec, navzdory slavnostním podpisům pod Závěrečným aktem, tolik nebylo stalo, kdyby ti, kdo prosadili VII. princip a třetí koš jako integrální součást principů evropské bezpečnosti a spolupráce, nezískali takřka neočekávaně významného spojence. Tímto spojencem se stalo postupně se rozrůstající hnutí těch, kteří vzali své komunistické vládce za slovo. Helsinský proces zdola vyrůstal z malých ostrůvků občanského protestu a jeho výsledkem bylo cosi velkého a významného, co v politologické literatuře dostalo název helsinský efekt. Odborníci tomu říkají dynamický proces sociální mobilizace mas. Programem byla všeobecná platnost lidských a občanských práv, občanské svobody pro každého a demokracie pro všechny, občanská emancipace.

Helsinský proces zdola byl na počátku cesty, která vedla k demokratickému převratu a k pokojnému překonání komunistického totalitarismu. V tomto smyslu je VII. princip Závěrečného aktu a vše, co souviselo s jeho prosazováním a realizací, konstitutivním faktorem naší demokratické současnosti.

Lidé ponoření do řešení dnešních problémů jsou neustále v pokušení zapomínat na minulost. Pohlceni složitými problémy dneška si neuvědomují, že ještě nedávno, před pouhými dvěma desetiletími, bylo mnohem hůř, že panovala beznaděj, zda vůbec je možné dosáhnout svobody nenásilnou cestou, zda má občanský protest a vzdor vůbec nějaký smysl. Zvlášť Češi, velmistři ve skepsi a v pěstování komplexu malosti, jako by neměli odvahu a chuť přiznat, že se také oni dopustili tak velkého činu, jako bylo sebeosvobození na přelomu roku 1989/90. Odehrálo se sice v nejpříznivější mezinárodní situaci, v onom čase zázraků, všeobecné krize komunismu, nicméně svoboda nepřišla zvenčí, lidé si ji sami vzali.

To by mohla být pointa. Jenže je tu současnost pozdního léta 2014, kdy dopisuji tyto řádky jako skromný pozdrav k životnímu jubileu přítele, současnost s jejími krvavými boláky na mapě světa – pásmo Gazy, východní Ukrajina, Sýrie, Irák, o Africe nemluvě –, je tu Putinovo velkoruské velikášství, o němž Evropa při 30. výročí Helsink nemohla tušit, že a jak ji bude strašit o devět let později. Bude svět potřebovat další zázrak, anebo poslední zázraky, jež byly na skladě, spotřebovalo dvacáté století?

V službe demokracie. Pamätnica k sedemdesiatke Martina Bútoru. Bratislava: Kalligram, 2014, s. 295–307.