Zdeněk Hron: Jan Vladislav – překladatel poezie

S Janem Vladislavem jsem se v životě setkal dvakrát: poprvé na dálku coby nedostižným vzorem, když jsem v 60. letech minulého století studoval na FFUK v Praze anglistiku, a podruhé osobně a lidsky po jeho návratu z vynuceného exilu na začátku nového tisíciletí.

Studenta, který se s drzostí sobě vlastní začínal pokoušet o překládání anglické poezie, zaujal vedle Canterburských povídek, výsostně převedených do češtiny Františkem Vrbou, právě Vladislavův překlad Shakespearových Sonetů. Jan je přeložil a vydal po válce a na dlouhou dobu tím udal tón. Ve dvaceti letech jsem jeho verzi obdivoval, racionálně jsem chápal, proč vzhledem k podstatnému rozdílu v sémantické hustotě slov mezi angličtinou a češtinou (1,5 : 2,5 slabiky) rozšířil počet slabik z deseti na dvanáct a změnil verš z desetislabičného jambu v alexandrin, což ovšem vedlo k tomu, že mu z českých slov často zazněla máchovská tónina. Ale proto, že jsem byl mladý, musel jsem se – právě v tehdejší době, která bořila vše uznávané a zavedené – bouřit proti všemu a hlavně – chtěl jsem tu věc udělat po svém. A časem také udělal.

Pak už jsem jen neustále objevoval nové a nové Španěly, Italy, Francouze, Angličany, Ukrajince, Rumuny, které Jan Vladislav přeložil. A pořád jsem pociťoval ten uctivý a ostýchavý obdiv na dálku.

Teprve v roce 2001, když jsem začal řídit edici poezie VERSUS, jsem si dodal odvahy a napsal do Sèvres, kde Jan tehdy ještě žil, a poprosil ho, zda by nám nebyl ochoten svěřit nové vydání staré čínské poezie, jejíž úplně očtený a ohmataný svazek jsem mnoho let často bral do ruky ze své knihovny. Odpověď přišla bezprostředně před Štědrým dnem. Přátelsky zdvořilá, ale spíš váhavá. Prý by šlo o rozšířené vydání, které by se do našich svazečků nevešlo. Reagoval jsem obratem, že tedy uděláme svazky dva. A poté následovala korespondence, koncepční plán, co všechno bychom rádi vydali. Do zániku edice jsme těch knížek vydali celkem osm. Renesanční Italy, Ungarettiho, Machada, ale i Ukrajince Franka. Pomýšleli jsme na moderní Francouze, především Pierra Reverdyho, ale i na několik rumunských básnířek a básníků, mezi nimiž figurovali především Ana Blandiana a Vasile Muste.

Potom přišel Janův návrat. Osobní seznámení, okamžité sblížení. Lidské i názorové souznění při respektu ke všem odlišnostem, které se týkaly věku, povahy i životních zkušeností. Vzájemná blízkost, někdy až neuvěřitelná, a z mé strany obdiv. V době, kdy o něho nikdo včetně bývalých „přátel“ z disentu nestál, jsem mu nabídl možnost vydávat jeho práce a kromě toho jsme mu pomohl navázat potřebné kontakty v rozhlase.

Tehdy jsme se také jednou v delším hovoru vrátili k překládání Shakespearových Sonetů. Upřímně jsme si vzájemně „vyjasnili pojmy“, ale také jsme si nahlas řekli své i o „výtvorech“ mnoha nepovolaných vulgarizátorů podbízejících se pokleslému vkusu čtenářů zkažených televizí, jež přineslo nedávné nesmyslné sonetové šílenství. Mají totiž hodně společného s hrou na velkého mága, amúzickou pedanterií, osobní ješitností a bůhvíčím ještě, avšak nikoli s poezií, která v češtině bez výkladů, poznámek pod čarou a podvodných „třetích čtení“ obstojí sama o sobě stejně krystalicky jako v jazyce originálu.

Čínská poezie, obsažená v knížce Jara a podzimy, jejíž rozšířenou podobu jsme vydali v roce 2002, podle mého názoru představuje druhé Vladislavovo svrchované dílo na poli básnického překladu. V nádherné drúze tehdejšího překládání klasické čínské poezie, na němž se v každém konkrétním případě společně podíleli sinolog a básník, představuje její nejvyšší vrchol, z něhož srší elektrický náboj inspirované krásy.

Jan Vladislav byl ztělesněním mé odvěké představy, že poezii nemá překládat sebeučenější pedant, který do nejmenšího detailu cupuje významové odstíny a nakonec stejně jen počítá slabiky, nýbrž pouze a jenom básník. Na základě vnitřní spřízněnosti a zároveň rozumové reflexe. (Viz jeho a Zábranovu dvojí komplementární úvahu o možnostech překladu Dantovy Božské komedie.) Potřeba sbližování různých básnických tradic u Jana Vladislava byla zcela niterná. Věděl, že přeložit báseň znamená pokusit se přesadit – v původním smyslu transplantovat – růži z kultury jednoho jazyka do druhého se zřetelem na všechny skryté kořeny odkazů a konotací, a přitom z ní co nejméně setřít pel. Pro případné vnitřně spřízněné pokračovatele a následovníky zůstává vzorem, s nímž je sice možné polemizovat, avšak přesto jej nelze pomíjet a neobdivovat.