Dopis Františka Kautmana o významu Vladislavova díla a jeho osobnosti

Vážení přítomní,

předem laskavě omluvte mou nepřítomnost na tomto shromáždění. Můj zdravotní stav mi osobní účast nedovoluje. Je mi to líto – už proto, že blízké přátelství s Janem Vladislavem považuji za jedno z nejkrásnějších, nejcennějších a nejplodnějších setkání v mém životě. Nepřeháním, nazvu-li je osudovým.

Setkali jsme se v okamžiku pro naši zemi a naši kulturu mimořádně těžkém. Hroutily se zbytky snů, že snad bude možné v „normalizačním“ období přece jen uchovat jiskřičky nadějí z šedesátých let. Bylo mi – podobně jako desetitisícům občanů naší země – zakázáno pracovat ve svém oboru a publikovat; smlouva na vydání mé knihy o Dostojevském v nakladatelství Vyšehrad byla vypovězena, a zakázána mi nejen jakákoli publikační činnost, ale i stovky stránek mého dokončeného překladu Dostojevského „Deníku spisovatelova“ pro autorovy Spisy v Knihovně klasiků byly zbrakovány a byla uzavřena smlouva na nový překlad s přijatelnými překladateli. A tu jsem dostal z iniciativy Jiřího Koláře, Jiřího Lederera a Jana Vladislava nabídku vstoupit do právě se rodícího českého samizdatu, v němž také má kniha o Dostojevském i následující knihy o Kafkovi a Hostovském, jako první psané už bez naděje na vydání, jako samizdaty vyšly.

Tak mi podal pomocnou ruku člověk, který nikdy nepřijal totalitní režim, nikdy se mu nepodřídil, nikdy mu v ničem neustoupil, a třebaže celý svůj život zasvětil literatuře, vždy se v ní probíjel sám, bez pomoci nějakého „svého“ nakladatelství, časopisu či literární skupiny. Jistě, měl učitele a přátele, kteří s ním byli mentálně spřízněni, jichž si vážil a jimž byl oporou, jako se oni snažili být oporou jemu. Ale to vše se vymykalo jakýmkoliv organizovaným strukturám.

Jeho ponor do literatury byl hluboký: vyzbrojen obrovskou jazykovou i literárně historickou erudicí, mohl se realizovat nejen jako básník, prozaik a kritik, ale také jako překladatel do češtiny i z češtiny do jazyků, které brilantně ovládal; dokázal tvořit plnohodnotnou literaturu pro děti a mládež; dobře se orientoval v lidové slovesnosti, dovedl psát eseje i monografie, a jeho lektorské posudky mohly být kdykoliv vydány jako literárně kritické práce.

Naše nejprve pracovní schůzky nad samizdatovou literaturou, do niž jsem se včlenil nejen jako autor, ale i jako lektor, organizátor opisování rukopisů a jejich distributor, postupně přerůstaly v mnohahodinové besedy o literatuře, umění i politice; nepřerušilo je ani naše časté osobní odloučení – ať už je způsobil Vladislavův odchod do Francie, kdy jsme si mohli jen dopisovat (před Listopadem na krycí adresy) a občas telefonovat, nebo v dobách našeho odloučení v letech polistopadových. Ani nemoci nám nebránily v pravidelné telefonické komunikaci a vzájemných návštěvách, třeba i v nemocnicích. Setkali jsme se i v okamžiku, kdy Jan o těžké operaci prožíval už poslední hoiny svého života na jednotce intenzivní péče v Krčské nemocnici. Říkám bez nadsázky: Janův odchod znamenal pro mě nenahraditelnou ztrátu.

Jeho dílo patří k nejvýznamnějším jevům české literatury druhé poloviny dvacátého a počátku jedenadvacátého století. Velká jeho část zůstává dosud nevydána. O jak pozoruhodný odkaz jde, ukazuje názorně i právě vydaný Vladislavův Otevřený deník 1977-1981. V nepřehledném moři současné naši literární produkce zůstává dílo Jana Vladislava jako těžko přístupný, pevný a vysoko strmící skalní útes.

Jsem přesvědčen, že v řadách nových generací bude přibývat těch, kteří se je budou snažit pochopit, přiblížit se mu a po vlastních cestách pokračovat v jeho duchu. Neboť velkou literaturu vždy tvořila a budou tvořit nonkonformní, novátorská díla jedinečných tvůrčích individualit – převážně solitérů.

František Kautman