Projev Petra Pitharta na vernisáži výstavy 29. května 2012

Vážení hosté, dámy a pánové, milí přátelé,

knihu svých vzpomínek nazval Harold Gordon Skilling Československo: Můj
druhý domov
. Anglický název je jiný: The Education of a Canadian: My Life as
a Scholar and Activist
. Nevím, proč se Gordon rozhodl nepřiznat našincům, že
byl aktivistou a že byl na to zřejmě hrdý. Možná, že už tehdy tušil, že to slovo
záhy nabere podezřelou až negativní konotaci. Dnes je aktivista něco jako
posedlý agitátor. Harold Gordon Skilling byl aktivista v tom smyslu, že nebyl jen
nezúčastněným pozorovatelem, kabinetním historikem a učeným politologem, ale
že byl zároveň člověkem angažovaným. Aby si člověk skoro dodal odvahy a dořekl
to: angažovaným, tj. člověkem zasazujícím se za lepší svět. Možná, že mi někdo
vysvětlí, proč to slovo dnes u nás nabírá takový význam.

Jeho učitelem stačil ještě být jiný historik Brit Seton-Watson. Spolupracovník,
rádce, přítel a přímluvce Tomáše Garrigua Masaryka a jeho druhů u mocných
tehdejšího světa. Za 1.a pak ještě i za 2. světové války. Zasloužil se o samostatné
Československo. Jeho žák Skilling je ten samý případ. Také nejen historik.
Přítel Václava Havla. Také se zasloužil o Československo, tentokrát o svobodné
Československo. Tento učitel Seton-Watson a jeho žák Skilling stačili překlenout
nejen obrovskou časovou vzdálenost, ale i několikeré překreslení mapy Evropy.
Od rozpadu Rakouska-Uherska až po rozpad Československa. To druhé ovšem
Skillingovi připsat nechci. Oba historici, oba aktivisté. Takových bylo ostatně víc:
také třeba Ernest Denis. My jsme takové světové lidi nutně potřebovali. Šlo a jde o to,
abychom je vždycky včas poznali a stáli o ně.

Konference a výstava jsou poděkováním Gordonovi za to, že stál při nás. Aniž
tím chce být řečeno, že nás bezvýhradně miloval a obdivoval. Jeden svůj esej
nazval: Lions or Foxes: Heroes or Lackeys? Tedy „Lišáci nebo lvi? Hrdinové nebo
lokajové?“
A příznačně psal o Masarykových aktivitách právě v letech 1882 – 1914
(v knize Proti proudu), kdy český národ stál téměř celý sjednocen proti svému
budoucímu tatíčkovi. Skilling stál při nás vždycky, ale choval k nám obdiv, jen
když jsme usilovali o svébytnost, samostatnost a svobodu. Tehdy se za nás i sám
nasazoval, například když v zahraničním vysílání Čs. rozhlasu vysílal denně do
Británie v době kolem Mnichova 1938.

Seton-Watson, Denis, Skilling, ti všichni tak říkajíc šlapali dějinám na paty a Gordon
kdysi poznamenal, že musí být holt připraven na to, že při tom šlapání může také
dostat do zubů. To se aktivistům stává. Stalo se, v USA i u nás. Jak může člověk,
který byl ve třicátých letech půl roku členem Komunistické strany Velké Britanie
podporovat „protisocialistické elementy“? Příslušným orgánům obou establishmentů
zkrátka nedal pokoj. Možná proto připadají aktivisté dnešním lidem jako pošetilci,
kteří hasí, aniž je co přímo osobně pálí: mohli by někomu vadit

Konference, která dnes skončila, byla nazvána Skillingův návrat do Prahy. Jeho dílo
ve světle současného výzkumu.
Jeho dílo však ani zdaleka ještě není přeloženo
do češtiny. Pochybuji, že i to, co bylo vydáno jen v angličtině, je dostupné ve všech
našich relevantních knihovnách. U nás zatím Skilling nejvíce žije ve vzpomínkách
přátel a spolupracovníků. Ve světě je jako politolog i historik daleko známější. Jeho
nuancovaný pohled na totalitární režimy byl svého času objevem: do té dobyla
totalita vlastně nepoznatelná, protože byla pohledům zvnějška zcela uzavřena. Něco
jako black box, co nelze ani poznat, natož uhadovat jeho budoucnost.

A teď je tu výstava. Co ale vystavit o životě historika? Dříve se hodila alespoň
dřevěná násadka s rozskřípaným perem, vyschlý kalamář, možná psací stůl. Nějaké
vybledlé obrázky přátel a rodiny. Určitě poškrtané rukopisy. Dnes přece není co
vystavit! A nebude to lepší: pochybuji, že se jednou bude vystavovat dojemně
prastarý, odřený notebook.

Výstava tak kromě písemností připomíná hlavně tvář Harolda Gordona Skillinga.
Krásnou tvář laskavého a přitom hrdého, sebevědomého člověka, tvář člověka
otevřeného, přímého, nekonečně zvídavého, tolerantního a taktního. Exil i disent ho
takového poznaly a neváhám říci, že milovaly.

Teď jde ještě o to, aby ho poznal a uznal i jeho druhý domov.