D342

1986, 15. srpen, Praha. – Dopis vládě a Federálnímu shromáždění ČSSR o protiprávním omezování občanských a politických práv občanů vnitropodnikovými předpisy, zejména při cestách do zahraničí a stycích s cizinci. (Dokument č. 21/86)

Vnitropodnikové předpisy nesmějí omezovat občanská a politická práva zaměstnance

V Československu jsou dnes zaměstnavatelské organizace, přesněji řečeno jejich vedení, považovány za důležitý nástroj, s jehož pomocí stát občana kontroluje a s ním manipuluje. Zdaleka při tom nejde jen o mocenskou regulaci pracovního uplatnění, ale o dalekosáhlé zásahy do soukromého života zaměstnance.

I. Cestování a posudky

Typicky se tato tendence projevuje např. tehdy, chce-li československý občan cestovat do ciziny.

Zaměstnavatelská organizace se vyjadřuje již k žádosti občana o poskytnutí tzv. devizového příslibu. O takové žádosti pak rozhoduje banka bez možnosti opravného prostředku.

V další fázi je pak vliv zaměstnavatelské organizace ještě výraznější. Vyhláška č. 64/1965 Sb., jíž byl tehdy prováděn zákon o cestovních dokladech, stanovila, že k žádosti o vydání, prodloužení a rozšíření platnosti cestovního dokladu a výjezdní doložky se má vyjádřit závodní výbor ROH a vedoucí organizace, u níž je občan zaměstnán. Pozdější a dosud platná vyhláška č. 44/1970 Sb., vydaná již v období tzv. normalizace, jde však mnohem dále: k žádosti je nezbytný souhlas vedoucího zaměstnavatelské organizace, nikoli tedy pouhé vyjádření. Když takový souhlas chybí, cestovní doklad občanovi není vydán.

Tímto způsobem je na zaměstnavatelskou organizaci faktickou cestou přenesena působnost orgánu veřejné správy, která s pracovněprávním vztahem nemá vůbec nic společného. Pracovněprávní vztah je podle Zákoníku práce založen na smlouvě a tedy na principu právní rovnosti obou zúčastněných stran. Ve shora uvedeném případu je tomu však jinak. Zaměstnavateli se poskytuje faktické oprávnění rozhodovat o zahraniční cestě svého pracovníka, ačkoliv jde o cestu soukromou, která s plněním pracovních úkolů nemá nic společného, a ačkoliv se tímto způsobem rozhoduje o tom, zda občan bude či nebude moci uplatnit právo na svobodu pohybu a pobytu, která je mu zaručena Ústavou ČSSR i Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Případné záporné stanovisko nemusí zaměstnavatelská organizace nijak zdůvodnit a není proti němu žádný prostředek právní ochrany. Za takovýchto okolností by nebylo nic divného, kdyby zaměstnavatelská organizace své moci nad pracovníkem různě zneužívala a kdyby naopak i pracovník využil k získání souhlasu takových prostředků, s nimiž by obecně nebylo možno souhlasit.

Zaměstnavatelské organizace jsou ovšem i jinak důležitým článkem v procesu tzv. kádrování občanů a jejich posudky či vyjádření mohou mít podstatný význam při řešení všech otázek týkajících se občana a jeho rodiny – přijímáním jeho dětí ke studiu či do zaměstnání počínaje a třeba řízením před trestními soudy konče. K posudkům a vyjádřením zaměstnavatele přitom občan nemá běžně přístup. Podle Zákoníku práce § 60 odst. 2 a 3 je sice organizace povinna seznámit pracovníka s posudkem, který o něm podává jiné organizaci nebo státnímu orgánu, a na požádání mu vydat jeho opis. Pokud pracovník s obsahem posudku nesouhlasí, může požadovat u rozhodčí komise, aby organizaci bylo uloženo posudek přiměřeně upravit. Citované ustanovení zákona je však velmi často porušováno především proto, že se pracovník o existenci posudku nedozví, neboť organizace svou povinnost seznámit pracovníka s každým posudkem většinou nedodržují.

Toto záměrné prolínání sféry pracovního života se sférou života soukromého vyvolává v občanech pocit existenčního ohrožení a všestranné závislosti na mocenských orgánech.

II. Styk s cizinci

Projevem této negativní tendence je i snaha ukládat ve vnitropodnikových směrnicích a předpisech pracovníkům různé povinnosti a omezení, která nejenže nemají nic společného s výkonem práce, ale pro které dokonce není opora ani v žádném zákoně nebo jiném obecně závazném právním předpise.

V mnoha organizacích byla např. provedena vnitropodniková regulace tzv. zahraničních styků pracovníků, která zpravidla zahrnuje i ustanovení o soukromém styku pracovníků s cizinci, čímž se rozumí jak soukromé cesty do zahraničí, tak i soukromé styky s cizinci na území republiky. V takových interních předpisech se obvykle stanoví, že k soukromým cestám do nesocialistických států a do Jugoslávie si musí pracovníci vyžádat doporučení své zaměstnavatelské organizace. Vedoucí organizace doporučí cestu jen těm pracovníkům, kteří mají předpoklady pro důstojnou reprezentaci v zahraničí. Zahraničním stykem se pak rozumí styk s každou osobou, která buď československé občanství nemá, nebo je sice má, avšak trvale žije anebo se protiprávně zdržuje v cizině; může tedy jít třeba i o nejbližší příbuzné pracovníka.

Dřívější interní předpisy tohoto druhu ukládaly zvláštní služební povinnosti zpravidla jen pracovníkům pověřeným stykem s cizinci a pracovníkům, kteří znali skutečnosti chráněné jako státní tajemství. Tito pracovníci měli povinnost neprodleně informovat tzv. útvar obrany organizace o soukromých stycích s cizinci z nesocialistických zemí a Jugoslávie a o pozoruhodných poznatcích předložit zvláštní zprávu. Od ostatních pracovníků se sice požadovalo prakticky totéž, nikoliv však v rámci služební, nýbrž jen obecné občanské povinnosti.

Interní předpisy z období tzv. normalizace však jdou mnohem dále a snaží se takovéto povinnosti konstruovat jako povinnosti pracovněprávní, které se vztahují na všechny pracovníky organizací. Přitom jdou až tak daleko, že požadují, aby si pracovníci i k soukromému styku na území ČSSR s cizinci z nesocialistických zemí a Jugoslávie předem vyžadovali souhlas vedoucího organizace. V žádosti se musí dotyčný zavázat, že po ukončení soukromého styku s cizincem předloží organizaci záznam o průběhu tohoto styku. Rozhodnutí o kladném vyřízení žádosti předá organizace pracovníkovi a jeho kopii založí do kádrových materiálů pracovníka.

Tyto úpravy jdou též mnohem dál než zákon č. 102/1971 Sb. o ochraně státního tajemství, který vymezuje předmět státního tajemství a stanoví požadavky na osoby, jež se s ním mohou seznamovat: v organizacích musí být tyto osoby konkrétně určeny. Takovým osobám je dovoleno navázat soukromý styk s organizací cizího státu, mezinárodní organizací nebo s cizincem pouze se souhlasem vedoucího organizace nebo orgánu jím zmocněného. V ustanovení § 14 odst. 2 citovaného zákona se pak výslovně stanoví, že „došlo-li k navázání soukromého styku s organizací cizího státu, mezinárodní organizací nebo cizincem, aniž bylo možné vyžádat k němu předchozí souhlas, je určená osoba povinna tento styk dodatečně hlásit a k jeho případnému pokračování vyžádat souhlas; dodatečně nehlásí určená osoba soukromý styk s cizí organizací nebo cizincem, k němuž došlo nahodile a jehož obsah je z hlediska ochrany státního tajemství zcela nezávadný“.

Tato úprava je dostatečně jasná a oprávněná co do postupu i co do okruhu pracovníků, které zavazuje – žádný pracovník totiž nemůže být nucen, aby vykonával práci, při níž přichází do styku se státním tajemstvím, jestliže nechce být uvedeným zákonným způsobem omezen ve svých občanských právech.

Interní předpisy podniků a jiných organizací si však žádné meze nekladou, i když postup zákonodárce ve věcech státního – tedy nejzávažnějšího – tajemství by jim měl být vzorem: bez jakýchkoliv zábran, v rozporu se zákonem, s logikou i s požadavky skutečné účelnosti totiž formulují povinnost všech pracovníků žádat o předchozí souhlas k soukromému styku s cizincem a o každém takovém styku vedoucího organizace informovat.

III. Nezcizitelná práva

Československé ústavní předpisy, zejména sama Ústava a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, zaručují občanům právo na svobodu projevu, které zahrnuje též svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby; toto právo může být omezeno pouze zákonem, jestliže je to nutné zejména k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.

Už z toho je zřejmé, že vynucované omezování osobních či jiných kontaktů s osobami, které jsou považovány za cizince, jež není založeno na výslovném ustanovení zákona a dokonce ani není odůvodněno konkrétním veřejným zájmem, je naprosto neoprávněné. Absurditu této situace však ještě zvýrazňují další okolnosti.

Jestliže i v oblasti občanského práva platí zákonná zásada, že se nikdo nemůže platně vzdát práv, jež mohou v budoucnu teprve vzniknout, tím méně lze připustit, aby se pracovníci při uzavírání pracovní smlouvy platně vzdávali svých práv občanských a politických, která mezinárodní pakt ve své preambuli výslovně označuje jako práva nezcizitelná. Právě tak, jako se nelze vzdát práva na život, na svobodu a osobní bezpečnost, na svobodu myšlení, svědomí a náboženství atd., nelze se platně vzdát ani práva na svobodu projevu v tom rozsahu, jak bylo shora řečeno. Jestliže se tedy zaměstnavatelská organizace pokouší omezovat své pracovníky v jejich občanských a politických právech bez jakékoliv výslovné opory v zákoně, jedná protiprávně; nemůže se přitom odvolávat ani na pracovní smlouvu a z ní vyplývající povinnost pracovníka dodržovat pracovní kázeň, protože z pracovněprávního vztahu v takovém případě neplynou žádné povinnosti pro soukromý život.

Bohužel, proti uvedeným zjevně nezákonným vnitropodnikovým aktům až dosud nic nepodnikly ani odbory, jejichž předním úkolem je chránit práva a zájmy pracujících, ani prokuratura, která má plnit funkci strážce zákonnosti. Za takové situace se dají vnitropodnikové předpisy výběrově zneužít proti kriticky smýšlejícím zaměstnancům. Povaha předpisů je totiž taková, že se jejich dodržování u všech zaměstnanců prakticky kontrolovat nedá. Ve vybraných případech je však s pomocí bezpečnostního aparátu taková kontrola docela dobře možná. I tu se tedy může prosadit nepřípustná diskriminace: nejenže v různých organizacích může být interní úprava odlišná, takže pracovníci jedné organizace mají „více“ občanských a politických práv než pracovníci jiné organizace, ale faktickou cestou může být dosaženo i zásadních rozdílů mezi pracovníky jedné a téže organizace.

Nad obvyklou míru je například sešněrován styk zaměstnanců Československé akademie věd s cizinci a vůbec se zahraničím. Směrnicí prezidia ČSAV č. 3/1979 a následnými směrnicemi ředitelů jednotlivých ústavů akademie jsou uložena všem zaměstnancům Čs. akademie věd (tedy nejen nositelům státního nebo služebního tajemství) četná a na desítkách stran podrobně specifikovaná omezení. Například přijmout členství a funkce v mezinárodních vědeckých institucích či cokoliv v zahraničí publikovat (a to i tehdy, když to nesouvisí s jeho pracovní náplní) smí zaměstnanec ČSAV pouze se souhlasem ředitele ústavu. Jakékoliv porušení tohoto a mnoha dalších podobných předpisů může být důvodem k pracovněprávním postihům, případně i k rozvázání pracovního poměru s příliš iniciativním vědeckým pracovníkem, pokud ho navíc nečeká i trestní postih. Ve vědecké obci se tak vytváří ovzduší, kdy přílišný zájem o účast na mezinárodním vědeckém dění se hodnotí jako něco podezřelého a rozumné kariéře v mezích směrnic a průměru škodlivého. A tak, ačkoliv je údajným smyslem této reglementace ochrana čs. vědeckých a technických vymožeností, způsobuje ve svém důsledku, že je stále méně toho, co by za takovou ochranu stálo. V ovzduší podezíravosti a izolace se Křižíkům a Heyrovským nedaří.

Žádáme proto ústavní orgány, jimž přísluší dozor nad dodržováním zákonnosti, aby zaměstnavatelské organizace poučily, že vnitropodnikové směrnice omezující nezcizitelná občanská a politická práva zaměstnanců je nutno neprodleně zrušit. Pokud zásahy organizací do občanských práv a svobod vyplývají z platných vyhlášek (jako je tomu v případě cestování), je nutno tyto vyhlášky novelizovat a uvést do souladu s vyšší zákonnou normou.

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern
mluvčí Charty 77

Zdroj
  • ÚSD, sb. FMV-Ch. – Strojopis, fotokopie.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den15
Měsíc8
Rok1986
Zpracovanýtrue
OCRfalse