D216

1982, 9. listopadu, Praha. – Dopis polskému velvyslanectví a Světové odborové federaci k druhému výročí vzniku Solidarity. (Dokument č. 30/82)

Dne 10. 11. 1980 byla uzákoněna existence polského odborového svazu Solidarita. Pokrokový svět letos vzpomíná druhé výročí této významné události. V letošním roce bylo však zákonné schválení tohoto a všech dosavadních odborářských seskupení anulováno jejich zrušením, čímž byla postavena vážná překážka emancipační aktivitě polského dělnictva a lidu.^{E1Solidarita vznikla 31. srpna 1980 v době stávek v pobaltských přístavech v Polsku jako první nezávislé odborové hnutí v komunistických zemích. Základem byl mezipodnikový stávkový výbor v gdaňských loděnicích v čele L. Walęsou. Po vojenském zásahu byla 13. prosince 1981 postavena mimo zákon. Vůdcové zakázané Solidarity oznámili na 11. listopadu 1982 osmihodinovou protestní stávku.}

„Solidarita“ vznikla jako výraz lidového hnutí za nezávislou odborovou organizaci, která měla hájit zájmy polských pracujících, a to nikoli jako protest proti polské komunistické straně a proti socialismu v Polsku, nýbrž v souladu se spontánními tužbami po společenské obnově a dokonce i v zájmu nově se ustavující státní reprezentace. To vše – znovu zdůrazňujeme – na základě legalizovaných dohod, které byly uzákoněny příslušným způsobem.

Nová, legální, nezávislá a samosprávná odborová organizace si v krátké době vydobyla uznání a autoritu, o čemž svědčí i to, že dosáhla počtu asi deseti milionů členů. Její význam přesáhl hranice Polska: jako novou významnou mírovou iniciativu ji s nadějí přijaly odborové ústředny všech politických zaměření i další organizace včetně řady komunistických stran. Zrušením legalizovaného odborového svazu Solidarita byly opět oddáleny naděje na vytvoření rozumných a všeobecně přijatelných sociálněpolitických podmínek nejen v Polsku samotném, ale i v celé Evropě, neboť tento čin neprospěl konstruktivnímu dialogu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, obnovované v těchto dnech v Madridu.

Charta 77, jejímž posláním je bránit lidská práva, vyslovuje znepokojení nad touto situací, v níž rozhoduje nikoli respekt k hlasu lidu a tedy k základním občanským právům, nýbrž vojenská síla. Tento fakt působí nejen uvnitř polských hranic, kde vytváří ovzduší tíživější než před dvěma lety tím, že je zbaveno tehdejších nadějí, nýbrž proniká i do ostatních zemí východního bloku, neboť otevírá cestu represivním aparátům na úkor politických řešení: preferuje násilí před rozumným jednáním. Přízrak padesátých let vstupuje do let osmdesátých střední Evropy.

Charta 77 považuje za svou povinnost upozornit všechny lidi dobré vůle na toto aktuální ohrožení.^{E2Charta 77 se vyjádřila k problematice nezávislého odborového hnutí Solidarita několikrát, viz D154 (24. 8. 1980), D161 (8. 12. 1980), D162 (14. 12. 1980), D166 (10. 2. 1981), D187 (7. 1. 1982), D189 (30. 1. 1982), D214 (30. 8. 1982).}

dr. Radim Palouš, Anna Marvanová, Ladislav Lis
mluvčí Charty 77
Jiří Dienstbier, člen kolektivu mluvčích Charty 77

Zdroj

• Informace o Chartě 77, roč. 5 (říjen 1982), s. 3.

Plné znění

• In: Listy, roč. 12, č. 6 (prosinec 1982), s. 8.

Dokument a dopis přípravného výboru svobodných odborů v Československu

• Národní politika, č. 10 (prosinec 1982), s. 7
• Americké listy, 26. listopadu 1982
• Informační materiály, č. 39–40 (listopad 1981), s. 37–38
• České slovo, č. 11 (listopad 1982), s. 3.

Komentář

• ÚSD, sb. RFE, pol. blok 178, 8. listopadu 1982.

Pole