Ivan Medek a hudba

Petr Kadlec 

Rozšířený text výkladu předneseného na vzpomínkovém večeru v Knihovně Václava Havla             4. června 2025

Stopa Ivana Medka v českém hudebním životě je výrazná, i když se utvářela – ve větší či menší míře – navzdory. Navzdory politickým událostem a také navzdory konkrétním lidem a jejich zájmům.

Po druhé světové válce Medek spoluzakládal Český komorní orchestr, který pod vedením dirigenta Václava Talicha záhy dosáhl fenomenálních výsledků. Jenže v poúnorové době dostali hudebníci ultimátum: pokud se Talicha nezřeknou, nemohou čekat ani korunu státní subvence. Než zradu, raději těleso rozpustili. I hudební publicistika, v níž po válce zazníval jasný hlas Ivana Medka, rokem 1948 nadlouho končí. V České filharmonii se v 60. letech sice stal nejbližším spolupracovníkem a přítelem šéfdirigenta Karla Ančerla, ale nastupující normalizace a strach nadřízených způsobily, že pro člověka Medkova formátu a kvalit opět nebylo místo. Stejně jako posléze v redakci vydavatelství Supraphon, odkud byl vyhozen po podpisu Charty 77.

Přesto je jeho stopa zásadní a výrazná. Váže se k nejvýznamnějším a nejzajímavějším dějům a příběhům osobností a institucí hudebního světa. A dodnes inspiruje především stálým úsilím Ivana Medka o kvalitu. Ne v technickém slova smyslu, ale o kvalitu v duchovním slova smyslu.

Někde na začátku jeho vztahu k hudbě byly koncerty České filharmonie, na které začal chodit po smrti otce od podzimu 1940. Opravdový zlom přišel díky Leoši Janáčkovi a Václavu Talichovi. „Dodnes si pamatuju, jak jsem byl v Národním divadle na premiéře Její pastorkyně v únoru roku 1941, kterou dirigoval Talich. Když jsem šel po představení domů, měl jsem pocit, že jsem opilý. Úplně jsem se motal a Janáček byl pro mě naprostým zjevením.“ A ve svých vzpomínkách dodává: „Muselo se mi v hlavě odehrát cosi významného, co určilo vývoj mého dalšího života.“

Ivan Medek 100 (4. 6. 2025) © Knihovna Václava Havla / Ondřej Němec

Hudebním publicistou

„Hned v květnu 1945 jsem kromě studií na konzervatoři začal přispívat do novin. Vůbec nechápu, že mě tam tehdy nechali psát referáty a dokonce i posudky o koncertech. Mně bylo v červenci toho roku teprve dvacet.“ Tak popisuje Ivan Medek ve svých vzpomínkách úplný začátek své novinářské činnosti. Psal pro čtrnáctideník Student, pro Svobodné slovo, Mladou fronta, Kulturní politiku, Práci a pro Svobodné Československo.

Stručnost, nadhled, smysl pro pointu, a zároveň zaujetí, pronikavost a naléhavost, pro Medka tak charakteristické rysy, nacházíme už v prvních textech. Lze je brát jako školu, na jaké úrovni a s jakou kritičností se dá psát o hudbě. A psát vůbec.

„Vysloveně informační a propagační ráz těchto koncertů ozřejmuje mnohé vlastnosti celkového i detailního provedení. Nejmarkantnější z nich jsou: nedostatečná vyrovnanost dynamická i rytmická, nesoulad mezi jednotlivými nástrojovými skupinami, místní intonační nečistoty a důsledné nahrazování temperamentu hlukem.“ Píše Medek pro Svobodné slovo v prvním zachovaném referátu z 11. 6. 1945 o provedení Dvořákových Slovanských tanců v podání Pražského filmového orchestru pod taktovkou Aloise Klímy.

Poválečné měsíce byly dobou euforickou a opojnou, ale také velmi napínavou. Už tehdy se bojovalo o svobodu slova, názoru, vyznání. „…když jsem přinesl do redakce článeček, pouhou poznámku o tom, jaký je to nesmysl zakazovat u nás německou hudbu, zatímco sám americký prezident Truman na setkání v Postupimi hraje na klavír Beethovenův Menuet, vzbudilo to nelibost.“ Medkova vzpomínka se týká spolupráce se čtrnáctideníkem Student, pro který mezi srpnem 1945 a únorem 1946 napsal 14 příspěvků. První noticka byla právě o německé hudbě, jejíž provádění Ústřední rada odborů zakázala, a o prezidentu Trumanovi: „Dvě zprávy z tisku. Provozování veškeré německé hudby se zakazuje. (Z nařízení ÚRO.) – Prezident Truman, jehož matka byla učitelkou hudby, zahrál na Stalinovu žádost Beethovenův menuet. (Z Postupimské konference tří.)“ Tak jako byla za nacistů zakázána hudba všech protivných stran, nesměl se po válce hrát Beethoven a další německá hudba. I na nejvyšší duchovní hodnoty dopadla kolektivní vina. A Medek byl jedním z těch, kdo nechtěl připustit vítězství emocí a pomsty nad rozlišováním.

Časopis Student uveřejňoval i rozsáhlejší Medkovy texty. 16. srpna 1945 v něm vyšla úvaha nadepsaná prostě: HUDBA. „V posledních letech je stále zřetelnější krize, kterou prodělává celá a hlavně mladá česká hudba. Hudební vývoj před patnácti a dvaceti lety byl plně ve znamení experimentů a hledání. Jako protiklad k tomuto zdánlivému zmatku byla postavena snaha o oproštění výrazových prostředků, což však mělo prozatím za následek pouze dezorientaci mnoha hudebníků a tím takřka celou nynější situaci.“

Jde vlastně o manifest toho, v čem dvacetiletý Ivan Medek vidí sílu, smysl a úkol hudebního umění. A umění vůbec. Nejde o nic dílčího. Text vyjadřuje snahu pisatele obhlédnout celek, vyhmátnout směr, kterým se umění ubírá. A přitom se nespokojit s tím, čím běžně operujeme, totiž že všude jsou přece jenom individuality, které mají svůj svébytný vývoj a nic společného. Ivan Medek věří, že spojující tendence tu jsou – a je potřeba mít odvahu a zodpovědnost popisovat, případně je i kritizovat. Ve jménu vytváření všeobecně kladných hodnot.

Význam i pozornost, kterou mohla Medkova publicistická práce vzbuzovat, se pak bohužel odráží hlavně v tom, že po únoru 1948 nenacházíme ani jeden jeho zveřejněný text. A to po dobu osmi let, až do roku 1956.

Proč by také měl být v době ideologických klišé slyšen hlas někoho, kdo svůj text o hudbě s přímostí a upřímností končí slovy: „Duše každého člověka je rovnocenná. – Skutečně velké a poctivé umění nikdy nezahyne. – Na umění slabé, pokřivené a špatné budeme však co nejostřeji upozorňovat, abychom zabránili šíření plevele, který nesmí zatížit kulturu příštích generací.“

Český komorní orchestr

„Asi tři Talichovi žáci a já jsme se rozhodli, že v té věci uděláme nějaké zásadní kroky. A šli jsme za tehdejším ministrem školství Zdeňkem Nejedlým. Audience měla kuriózní charakter – všichni jsme stáli v sekretariátu, Nejedlý byl ve své pracovně a komunikoval s námi přes sekretářku. Naše ústřední otázka byla, jestli jsou proti Talichovi nějaké zásadní námitky ze strany ministerstva školství. Nejedlý řekl, že Talich je záležitostí ministerstva vnitra. Na to jsem já řekl: Vážený pane ministře, záležitostí ministerstva vnitra jsme my všichni. Do té doby, dokud příslušný orgán ministerstva vnitra neřekne, že ten nebo onen člověk je nebezpečný, je takový člověk volný. – Na to Nejedlý neodpověděl, měl asi pocit, že je to arogantní, což myslím nepochybně bylo. My jsme pak šli s touto zprávou za ředitelem konzervatoře dr. Holzknechtem, a ten nám na základě toho dovolil, aby soubor začal pracovat.“

Ať už Ivan Medek hovořil o Hudební mládeži, o České filharmonii v letech padesátých, šedesátých i devadesátých anebo – jako v tomto případě – o Českém komorním orchestru v době poválečné, sebe a svoji roli zmiňoval jen tak mimochodem. Neměl potřebu zdůrazňovat svůj podíl, i když byl nezřídka rozhodující, protože dával věci do pohybu.

V nejtěžších chvílích Medek zachránil Václava Talicha. V době, kdy na jedné z největších českých uměleckých osobností leželo poválečné obvinění – mimochodem nikdy nikým neprokázané – z údajné kolaborace s nacisty, přišla za Talichem skupina mladých hudebníků v čele s Ivanem Medkem, že chtějí pod jeho vedením pracovat. Tento projev důvěry byl pro dirigenta v době, kdy měl zakázáno spolupracovat s Českou filharmonií i Národním divadlem, životně důležitý. Záhy tak vznikla myšlenka na komorní orchestr pod Talichovým vedením složený ze studentů Pražské konzervatoře. Jenže vedení ústavu se bálo, jestli Talichovým angažmá politicky moc neriskuje. I proto ona audience u Zdeňka Nejedlého. Ivan Medek ji vždy líčil jako víceméně kuriózní příhodu. Na druhou stranu: nikdo z vlivných příslušníků hudební obce neměl k tomuto občanskému činu tolik odvahy jako jednadvacetiletý mladý muž.

Český komorní orchestr, fungující na dobrovolné bázi, se stal od svého prvního koncertu v říjnu 1946 senzací československého hudebního života. Zanedlouho měl orchestr pozvání na slavné festivaly v Salcburku a Edinburku, ale po československém komunistickém puči v únoru 1948 zanikl. Mladí hudebníci dostali ultimátum. Buď se vzdají Talicha a „lidově demokratický“ stát jim dá peníze na další existenci, anebo budou hrát s Talichem, ale bez subvencí. U souboru, který měl po dvou letech skvělou úroveň a plány na několik sezón, by mnozí možná pochopili, kdyby se rozhodl pro práci bez Talicha anebo pro nějaké taktizování. Nic z toho se nestalo. „Český komorní orchestr vycházel z principů, které zjednodušeně řečeno charakterizují dobrou společnost: demokracie, tolerance, gentlemanství, slušnost,“ říkal Ivan Medek, který měl na duchu a etické úrovni tělesa lví podíl. Český komorní orchestr raději ukončil svoji činnost, než aby Talicha zradil.

Podobně tehdy zanikla i čerstvě založená Hudební mládež, přičleněná k Českému komornímu orchestru. Kdyby byla pojata jen jako kroužek hudebních nadšenců, poúnorový režim by ji možná přijal, ale podle Medka měla jiné poslání: ne aby vychovávala k pouhému poslouchání hudby, ale k celkovému životnímu postoji. K názoru na svět.

Česká filharmonie

„Taky se nám v roce 1950 narodila dcera Viktorie, Talich jí byl za kmotra. Bylo toho mnoho najednou, bylo mnoho starostí. (…) Dva dny před Vánocemi 1952, když to vypadalo moc špatně a moje žena čekala druhé dítě (syn Jan se narodil na Štědrý den), jsem dostal zprávu, že mě zaměstná Česká filharmonie. Situace v roce 1952 se už malinko lišila od let 1948 a 1949. (…) Do České filharmonie jsem nastoupil 1. ledna 1953. Bylo to zajímavé a krásné období. Seznámil jsem se blíže s celou řadou hudebníků, mnohé jsem sice znal z dálky, některé dokonce i osobně, ale dosud ne pracovně. Velice důležité bylo mé setkání s Karlem Ančerlem, tehdejším šéfem filharmonie.“

Doba se po Stalinově a Gottwaldově smrti přece jen trochu uvolňovala, a tak mohl Ivan Medek napomoci tomu, že se k České filharmonii – po šesti letech zákazu veřejné činnosti v českých zemích – vrátil Václav Talich. Do podzimu 1952 byl Talich v Bratislavě, kde ve velmi polních podmínkách spoluzakládal Slovenskou filharmonii. Ze všech organizačních úskalí a také z nevůle některých slovenských činitelů byl ovšem už unaven. Rozhodl se proto natrvalo vrátit do Prahy. Ivan Medek neváhal. „Napsal jsem dopis ministru Kopeckému a Talichovu situaci v něm vysvětlil; požádal jsem ho rovněž o rozhovor. Vždycky jsem byl trochu hazardér. (…) Z ministerstva informací (…) mi poslali vzkaz, abych se dostavil ke Kopeckého náměstku Tauferovi, ten že to se mnou projedná. Ředitelství České filharmonie přirozeně šílelo, protože jsem jim to předem neoznámil. Věděl jsem totiž, že by mi to zakázali. Přišel jsem k Tauferovi, asi čtvrt hodiny jsme spolu hovořili a on pak poslal k Talichovi do bytu obálku s nějakými penězi a jmenováním Talicha uměleckým poradcem České filharmonie. Byla to funkce čistě formální, ale znamenala Talichovu rehabilitaci.“ Navíc mohl Talich veřejně dirigovat v českých zemích. S Českou filharmonií provedl v roce 1954 několik nezapomenutelných koncertů na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro.

Následky takovýchto činů odvahy byly očekávatelné: „Tehdy na mě komunisté z ministerstva informací (…) dostali strašlivý vztek. Navrhli mou výpověď z České filharmonie a tam ji akceptovali. Odůvodněna byla tím, jak mi bylo řečeno, že nepřípustně ovlivňuji Václava Talicha. Lituji, že mi to nedali písemně, to bych se měl čím chlubit. Václav Talich byl totiž pověstný tím, že se po celý život nedal nikým ovlivnit. Nastoupil jsem v Hudební a artistické ústředně, ale i odtamtud mě po čase vyhodili. Těch výpovědí následovala ještě celá řada, vždycky z kádrových důvodů. Jedna z posledních byla odůvodněna tím, že se nehodlám zříci názorového dědictví svého otce. Jakýsi úředník, nebudu ho jmenovat, protože to byl člověk hodný, ale hloupý, mi totiž vážně tvrdil, že když se budu článkem v novinách distancovat od svého otce, budu si pak moci dělat, co chci. Řekl jsem mu na to: Nezlobte se, ale právě v tom případě bych nemohl dělat, co chci. To bych sám sebe definitivně vyřídil. – A tak mě zase přesunuli do jiné hudební instituce. Abych nezapomněl, napínavý byl zejména rok 1957. Tehdy to vypadalo, že neseženu práci žádnou a narodila se Tereza, naše třetí dítě.“

Začátkem 60. let se situace opět uvolnila, a tak se Česká filharmonie o Ivana Medka začala znovu zajímat. A nabídla mu zaměstnání: „…ovšem s podmínkou, že nikdy nebudu mít pas, že nikdy nepojedu do ciziny, že se nesmím stýkat s žádným cizincem a že na mne závodní organizace KSČ musí dohlížet. Což se také dělo. Nastoupil jsem do funkce zřízence. Seděl jsem ve sklepě v archivu a dostával minimální plat. Mým úkolem bylo například chodit pro poštu, do tiskárny, roznášet balíky a podobně. Tyto pochůzky mi vlastně umožnily být nejsvobodnějším z tamějších úředníků.“

Celospolečenská atmosféra 60. let také umožňovala, aby lidé formátu Ivana Medka opět dostali slovo ve veřejném prostoru. Medek připravoval publicistické pořady pro Československý rozhlas, Československou televizi a pro Divadla hudby. Napsal desítky textů: scénářů, popularizačních výkladů, portréty umělců, jako byli dirigenti Leonard Bernstein, Herbert von Karajan, Leopold Stokowski nebo klavírista – a Medkův životní přítel – Ivan Moravec.

Díky jeho zaměstnání v České filharmonii se podařilo znovuoživit myšlenku Hudební mládeže, z níž měl totalitní režim strach. Stála totiž na iniciativě mladých lidí, kterým nemá být vnucována představa světa: „…cílem umění je mimo jiné i schopnost naučit se samostatně myslet a vnímat – má jim být podána pomocná ruka, umožněno dorozumění, a to i mezinárodní.“ Základem je dobrovolnost, nejde o povinné výchovné koncerty, píše Ivan Medek v textu o Hudební mládeži z roku 1967. „A už úplně nakonec to, co každý ví. Mýt se a zdravit nás naučili doma. Číst a psát ve škole. A vnímat kumšt a tím i trochu líp rozumět světu a životu nás obvykle naučil někdo, kdo sám hořel. Velkým a jasným plamenem. Často to byl učitel.“

V České filharmonii Ivanu Medkovi postupně připadla nepsaná funkce dramaturga a čím dál blíže byl šéfdirigentovi orchestru Karlu Ančerlovi. Když Ančerl po 21. srpnu 1968 zůstal v USA a Kanadě, kontaktoval ze všeho nejdřív jediného člověka z ČF, kterému věřil – Ivana Medka. Jejich vzájemná korespondence patří k nejsilnějším dokumentům v dějinách České filharmonie.

Zanedlouho dostal Medek druhou výpověď z České filharmonie. Vyhazov mu dal ředitel Jiří Pauer. „Definitivní výpovědi jsem se dočkal, když jsem zařadil (…) na leden 1970 do programu České filharmonie kantátu Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici. Nejdřív to nevzbudilo vůbec žádnou pozornost. Až najednou volali řediteli České filharmonie Pauerovi, co že to tam inzerujeme: Jana z Arku na hranici! Vysvětloval jsem řediteli, že se ta skladba opravdu tak jmenuje a že autorem textu je Paul Claudel. Dal jsem mu partituru, aby to viděl na vlastní oči. Řekl, že slova ‚na hranici‘ tam nesmějí být. Teprve o pár dní později komusi nahoře došlo, že kantáta má být uvedena k výročí upálení Jana Palacha. Tvrdil jsem, že něčeho takového jsem si vůbec nevšiml. Byl z toho samozřejmě strašný průšvih. Datum uvedení jsme museli změnit a nesměli jsme vysvětlit, proč ke změně dochází. Hrálo se o čtrnáct dnů později, bylo vyprodáno, koncert měl manifestační charakter, protože všichni věděli, o co jde. Pár týdnů na to mě Jiří Pauer zavolal k sobě do kanceláře a uvítal mě slovy: ‚Víš, co ti teď řeknu?‘ Já na to: ‚Asi ano. Dáš mi výpověď.‘ Ptal jsem se ho, jestli musí. Řekl, abych s ním takhle nemluvil a co prý bych dělal já na jeho místě. A já jsem odpověděl, že bych mu dal taky výpověď. Bez ohledu na to, jaká je situace, a bez ohledu na to, že se známe tolik let. ‚Dal bych ti výpověď, protože si myslím, že by Filharmonie měla být řízena jinak.‘ – Sáhl po láhvi koňaku, abychom se napili. Připadalo mi to, jako bychom byli nějací mafiáni. Stáli jsme každý na jiné straně a jeden o druhém jsme to věděli. Ostatně tak tomu bylo nejen s Pauerem, ale i s celou řadou dalších lidí.“

Ivan Medek sledoval Českou filharmonii i po roce 1978, v době své emigrace v Rakousku, kde se posléze stal stálým vídeňským spolupracovníkem Hlasu Ameriky; zprávy a dokumenty o situaci v Československu dodával více než sedmdesáti exilovým a mezinárodním institucím, archivům a univerzitám.

Vídeň byla zamilovaným městem šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna. „Z Filharmonie snad jediný nebo jeden z mála,“ vzpomínal Ivan Medek, „který se nebál se mnou setkávat. To vzniklo tak, že jsem ho jednou potkal na ulici a on říká: Nazdar, půjdeme si sednout do nějaké hospody. – Od té doby, pokud byl ve Vídni, vždycky k nám přišel.“ Neumann a Medek se ve Vídni potkali i na podzim 1989. „Seděli jsme u nás ve Vídni a povídali si o situaci doma. Neumann řekl, že kdyby teď za ním přišli z televize nebo z rozhlasu, odmítl by s nimi spolupracovat. Když je tolik lidí zavřeno a signatáři Několika vět z řad umělců nesmějí spolupracovat s televizí a s rozhlasem jenom proto, že proti zavírání protestují, také on se přidá na jejich stranu. Navrhl jsem mu, aby tento svůj postoj zveřejnil předem. Poradil se s ženou a pak souhlasil s tím, že jeho rozhodnutí oznámím tiskovým agenturám. Řekl jsem mu, aby snad ani nezvedal telefon, protože až zítra v novinách vyjde zpráva o tom, že se dirigent Václav Neumann rozhodl odmítnout účinkování v televizi a v rozhlase, dokud bude v Československu pokračovat postih signatářů výzvy Několik vět, nastane blázinec. – Byl to poprask. Neumann byl nervózní, ale ucuknout nemohl a také nechtěl. Moji známí z České filharmonie mi hned na druhý den telefonovali, že okamžitě svolali schůzi a na ní se rozhodli následovat Neumanna a přidat se k jeho prohlášení; proti hlasovali jenom dva, oba funkcionáři závodního výboru KSČ. (Po návratu z emigrace jsem slyšel, že na ústředním výboru strany prý kvůli tomu uspořádali schůzi. Soudruzi hořekovali, že tohle je už moc. Co se toho do těch muzikantů nacpalo, jaké výhody ten soudruh Neumann a ostatní soudruzi ve filharmonii měli! Vždyť je to zrada, copak oni si neváží svého výsadního postavení? – Nevážili. V určitém okamžiku jim záleželo na podstatných věcech daleko víc než na tom takzvaném výsadním postavení.)“

Po Medkově návratu do Prahy na samém konci roku 1989 bylo přirozené přemýšlet o tom, kde by mohl člověk s jeho zkušenostmi a rozpoznáváním pomoci. Znovu se tak přiblížil i České filharmonii. „Po nějakém čase mě filharmonici zvolili do poradního sboru České filharmonie, kde jsem se neosvědčil, protože jsem měl poněkud jiné názory na jejich tehdejšího šéfa Gerda Albrechta, což se některým z nich nelíbilo, ale to je zase jiná kapitola.“

Máte cestu před sebou

V 60. letech napsal Ivan Medek v souvislosti s dějinami České filharmonie, že „…člověk musí vědět vždycky přesně, co chce, jeho touha musí mít přesný obrys, musí umět pracovat, nemůže žít bez naděje a musí umět bojovat za svoji nezávislost, právo a svobodu.“ Myslím, že toto přesvědčení patřilo především k jeho životu a uvažování.

S jistou nadsázkou říkal, že se mu v profesním životě vlastně nepodařilo nic z toho, co si plánoval a představoval. Vše bylo vždy jinak. Ale přitom se ocital v klíčových a uzlových situacích, v nichž jednal způsobem, který dodnes inspiruje.

Připomínám si poslední rozhovor, který jsme – spolu s hudebním publicistou Jindřichem Bálkem – natáčeli „u Medků“ na Letné v červenci 2009. Rozhovor byl bilanční, věnovaný 20. výročí listopadových událostí roku 1989. Nejen z hlediska hudebního. Do názvu interview jsme dali jeden z Medkových výroků: „Přál bych mladé generaci, aby se dožila lepších a moudřejších časů.“

Ivan Medek byl tehdy dlouhodobě upoutaný na lůžko, bez možnosti pohybu. Ale mysl byla svobodná a připravená obletět celý svět. To byla na Ivanu Medkovi vždycky jedna z pozoruhodných věcí. Nenechával se uzavírat, poutat, znesvobodňovat. Ani totalitním režimem, ani nemocí. Hudba patřila k jeho největším životním radostem, ale vždycky se dokázal dívat mnohem dál za ni; svět hudby pro něj nebylo útočiště, kam se člověk utíká a schovává. Byla to sféra nabitá spoustou životních problémů a otázek, které je naléhavé řešit a které vedou vždy dál – třeba k podpisu Charty 77, k emigraci a práci pro Hlas Ameriky, do Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

Ptali jsme se ho tehdy také na oblíbené skladatele. „Já jich mám víc. Ale kdybych byl odsouzen, jak se říká, vzít něco na ten pustý ostrov, tak bych si vybral Mozarta. Tam se nenudíte ani vteřinu, objevujete pokaždé něco nového a on s vámi zachází jako s partnerem, kterého potřebuje. Ne jako Beethoven, který vyslovoval takové ty tvrdé úsudky vůči publiku. Mozart má publikum rád a pro publikum píše, nepíše pro jakési abstraktní hodnoty nebo pro budoucnost. Píše konkrétně pro publikum. Já bych si vybral Figarovu svatbu a zahrál bych si z ní občas něco.“

Mozart byl pro Ivana Medka jedním z tvůrců, který symbolizoval svobodný a nezávislý rozvoj hudby. Je to jeden z klíčů k Mozartovi. A ke každé velké hudbě, kterou nikdy nelze definitivně popsat, vyložit, analyzovat. Cosi tajemného zůstává, aby se to při nových a nových interpretacích mohlo ozývat. Najdou-li se ještě interpreti schopní taková tajemství pochopit… Přesně proti dobovému akcentu na umění jakožto zrcadla okolního světa píše Medek už začátkem 60. let o vrcholné – tedy i Mozartově – hudbě toto: „Vytváří sama svůj vlastní svět, svět tónů a myšlenek výhradně hudebních, který potřebujeme ne proto, abychom poznali skutečnosti kolem sebe v jejich vnější podobě, ale abychom lépe porozuměli skrytému tajemství stvoření, které obsahuje každá z nich. Podaří-li se nám to alespoň zčásti, budeme rozumět umění a kráse bez ohledu na to, čím a jak žijeme a co jsme.“

Láska k Mozartovi, to Ivana Medka pojilo s Václavem Talichem, pro něhož byla hudba geniálního Salcburčana nádherným, zářícím drahokamem. Talich si přitom nikdy nemyslel, že je snadné zahrát Mozarta tak, aby jeho hudba skutečně zazářila tak, jak má, ale věřil, že vždy stojí za to se o to pokoušet.

Jako Talich rozuměl Mozartovi, rozuměl i Ivanu Medkovi, v němž po roce 1945 našel jednoho z nejbližších přátel. Dělilo je 42 let, a přesto nacházeli mimořádné porozumění. Ivan Medek byl Talichovi rádcem i oporou. A Talich jemu.

„Milý Ivane,“ psal mu Talich na podzim 1953, „umřela Vám maminka. Je to vždycky velmi těžká ztráta, zejména jedná-li se o maminku, která Vás měla tolik, tolik ráda. Vzpomínám si z dob našich prvních setkání, s jakou nezlomnou důvěrou na Vás lpěla a třebas by tak či jinak položenou otázkou se pokoušela jakoby si ověřit svoji vlastní víru ve Vaše schopnosti a v užitečnost toho, co právě děláte, byl to ve skutečnosti jen určitý rys marnivosti její mateřské lásky; měla prostě občasnou potřebu slyšet i z jiných úst to, co vlastně sama věděla s naprostou určitostí. A jistě se nemýlila: vždyť Vy jste obdivuhodný mladý muž a ‚máte cestu před sebou‘. Její cíl Vás jistě vynahradí za svízele začátků, bez nichž byste sotva získal odolnost i překvapující zralost pro šarvátky a boje, jak už je denní život přináší. To – myslím – je dědictví po mamince a přídavkem i nepopíratelná kultura srdce, takže ačkoliv se už na Vás teď dívá z ‚oné‘ strany, je jistě spokojena se svým životním odkazem.“

Muzikolog Petr Kadlec je vedoucím oddělení vzdělávacích programů České filharmonie.