Vilém Prečan: Na rozloučenou s Milanem Šimečkou

Prosloveno nad rakví v Bratislavě 28. září 1990

Nejmilejší Evo, Petře a Martine Milane, Jano a Marto,

milí přátelé Milana Šimečky!

Dnešní den je nejsmutnější v mém životě, pokud mi paměť sahá. Je to bezpochyby nejsmutnější den od začátku naší společné revoluce pro nás pro všechny, co jsme se tu shromáždili, i pro ty ze širokého společenství pozůstalých po Milanu Šimečkovi, kteří – roztroušení po celé zemi a po ostatním světě – tu s námi prodlévají srdcem.

Jak vyjádřit krátce, kdo byl Milan Šimečka, filozof, politický publicista a spisovatel? Kde je klíč k jeho osobnosti? Proč jsme ho tak milovali a tolik si ho vážili? Proč nám bude tolik chybět?

Milan Šimečka byl především hlasatelem naděje. Měl vizi, že vše, co děláme, má hlubší smysl, že je to v řádu věcí a směřuje k něčemu vyššímu. Dvě desítiletí odmítal vidět situaci jako primárně zlou, až prorocky předvídal budoucnost svobody, o níž byl přesvědčen, že přijde.

Kdysi dávno Milan Šimečka odmítl vzdát se vlastní totožnosti, rozhodl se na ní lpět jako na jediném, co má smysl, jestliže člověk nechce zůstat nahou bytostí, která nemá nic jiného než sebe sama a úzkost o zbytek života. Trval na tom, že povinností intelektuála je alespoň popsat situaci v sociálním společenství, ve kterém žije.

Milan Šimečka našel svou cestu z takřka celonárodního společenství strachu, avšak nenabízel ji vyzývavě nikomu jako cestu univerzální. Znal dokonale, jak je člověk slabý tváří v tvář moci, jak snadno je zranitelný.

Milan Šimečka se dlouhá léta mučil tím, že leží v cestě svým nejbližším jako balvan se svou tupou neústupností, jak tomu sám říkal, trápil se odpovědností za příkoří způsobovaná jeho ženě a synům. Nedokázal však nenávidět; nebylo v něm stínu pomstychtivosti. Znal jen to, co nazval temnou zuřivostí nad zbabělostí a nelidskostí těch, kteří předem zvážili, že nejúčinnější je sypat sůl do otevřených ran.

Milan Šimečka měl mimořádný dar uchopit téma a srozumitelně je vyložit. Nebyl knižní filozof. Uvažoval a psal o člověku, o jeho zmítání mezi malými a velkými dějinami. Lidé ho zajímali se všemi jednotlivostmi svých osudů, dovedl jim naslouchat dlouhé hodiny, byl k nim laskavý, dovedl je chápat, uměl je pohladit slovem i úsměvem.

Měl jsem to štěstí, že jsem prožil třicet pět let v blízkosti Milana Šimečky, a na vzájemném pocitu blízkosti neměnila nic okolnost, že jsme se čtrnáct let z toho nemohli uvidět. Hlavou mi běží sled společných příběhů a myšlenky z jeho textů, jež jsem mohl číst ještě v rukopise. Několik z nich bych rád letmo připomenul.

V polovině šedesátých let Milan Šimečka popsal slepou uličku, v níž se ocitla marxovská utopie. O deset let později pak ve své anatomii normalizace přesně odhadl, jak se všechno to, čím byl obnoven pořádek reálného socialismu, vrátí režimu na hlavu jako bumerang.

Milan Šimečka analyzoval civilizované násilí i společenství strachu. Ale byl to také on, kdo napsal slova o zázraku zrodu svobodné kultury, která začínala obyčejným průklepovým papírem, starými psacími stroji a často zpochybňovanou vírou, že to k něčemu je a že je to účinná obrana proti lži, útlaku a hlouposti.

Před dvěma lety, na podzim 1988, Milan Šimečka napsal: "I když to zní paradoxně, ze všech východoevropských států máme nejpříznivější podmínky nabýt do konce století svobodu v řízení národního osudu a nebýt Evropě na obtíž. Pro polovičatá řešení již národ ruku nezvedne a nebude pro ně také pracovat. Přijde, co musí přijít. Mne jen udivuje, že jsou lidé, kteří to nevidí nebo necítí."

Na počátku tohoto roku Milan Šimečka přesně pojmenoval náš největší problém: nazval jej tíha ztraceného času, balvan – břemeno, které navršil totalitní režim. Sám by to tak asi nikdy neřekl, ale určitě by souhlasil s tím, že jsme zdědili strašnou zemi; snažíme se ji dostat z nejhoršího, ale ona při tom mnohé z nás tak či onak zahubí. Možná to měl na mysli, když po třetím dnu své nové práce, z níž ho vytrhla smrt, žertem prohodil: "Napsal jsem knihu Konec nehybnosti, možná bych měl napsat esej Chvála nehybnosti." A dodal: "Ti, co to všechno mají na svědomí, si teď klidně žijí na penzi; zeď strašného dědictví, kterou oni navršili, se zřítila na nás a hrozí nás zavalit."

Dnes prodléváme s Milanem Šimečkou společně naposledy. Za chvíli se rozejdeme: předsedové vlád a ministři musí vládnout, prezident prezidentovat, my všichni budeme chvátat ke své každodenní neodkladnosti, od níž nás na okamžik odvolala největší jistota a největší tajemství našeho pozemského života – smrt. Milan Šimečka s námi bude žít bezpochyby dál, nejen vzpomínkami, v nichž nakonec musí převážit pocit radosti, že jsme měli štěstí prožít s ním kus života, nad bolestí ze ztráty, kterou jsme jeho odchodem utrpěli. Bude s námi žít dál, kdykoli si uvědomíme, jak velice nám chybí. Měl by zůstávat přítomný v našich myslích a srdcích jako nabádavý hlas svědomí, kdykoli budeme v pokušení být malicherní, ješitní, hašteřiví, neskromní, chtiví vnějších poct a uznání. To všechno bylo Milanovi Šimečkovi bytostně cizí.

 Drahí priatelia! Dnes nás dal Milan Šimečka dokopy, ako sme možno ešte nikdy neboli. Držme pri sebe a zostaňme na seba takí láskaví, ako sme dnes.