Elektrikářka, která mi nosila lustry do pokoje, vzpomíná na Chramostovou Šiklová

Článek vyšel v Deníku N 8. října 2019. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

Napsat o Vlastě je jediný způsob, jak jí mohu poděkovat za více než čtyřicetileté přátelství a za všechno, co ona udělala pro tuto společnost. Tehdy se o tom psát nemohlo, vědělo se o jejím takzvaném bytovém divadle v našem exilu, ale u nás o ní vědělo jen pár desítek lidí. Po převratu 89 zase „nebyl čas“ a občas ani zájem psát o těchto aktivitách. Proč? Protože by si lidé uvědomili, že nebylo nutné za režimu jen a jen mlčet, chodit do práce a opravovat chalupy a chaty, ale bylo možné také dělat kulturu.

Ale teď trochu od začátku. Vlasta Chramostová začala hrát již jako dvacetiletá. Tehdy hrála v divadle v Olomouci a v Brně, později i ve filmu a hrála tam i hlavní role, a dokonce „uvědomělé mladé a pro socialismus zapálené dívky“.

Pak přišla léta šedesátá, Vlasta byla v Divadle na Vinohradech a ostře protestovala proti okupaci v srpnu 1968. Její partner, kameraman Stanislav Milota, ležel v době okupace doslova mezi sloupky u Národního muzea a jeho filmy a záběry se dostaly do ciziny a dokumentovaly, že přijetí okupační armády zde nebylo doprovázeno vítáním, ale naopak rezistencí občanů.

Vlasta Chramostová, jak bylo jejím zvykem, také nemlčela, a tak v roce 1970 skončila s hraním ve vinohradském divadle, tehdy známém jako Divadlo československé armády. Chvíli hrála v Divadle za branou a od roku 1973 měla zákaz veřejně vystupovat.

Vadilo jí to a později vymysleli s manželem takzvané bytové divadlo. Ve svém bytě naproti Národnímu muzeu inscenovali divadelní hry, redukované na tři či čtyři herce, protože jinak by se do jejich obývacího pokoje nevešli „diváci“, tedy převážně jejich přátelé. A hráli tam krásné hry, včetně slavného Macbetha a děl Václava Havla. Bylo to sice tzv. protistátní, ale přece jen to bylo koncem let sedmdesátých, takže „soudruzi“ tak často nezavírali. Hry, filmy, fotografie a záběry z představení režíroval taky vyhozený bývalý ředitel vinohradského divadla František Pavlíček a Vlastin monolog o Boženě Němcové, jím napsaný, nazvaný Dávno, dávno již tomu – Zpráva o pohřbívání v Čechách, doslova vstoupil do dějin.

Nejen kulturou je živ člověk, a ani jeden z nich neměl tehdy ještě nárok na penzi. Tak se přestěhovali do své chalupy v Prysku, která byla poblíž starého lomu s vyhozenými zbytky z pokažených lustrů vyráběných v blízkém Novém Boru. Vlasta a Standa tomu smetišti říkávali „Zlaté údolí''. Rozbité části sbírali a vyráběli z ních zajímavé lampy.

Standa Milota na upraveném šicím stroji obrušoval bílou barvu, zaváděl do stojánků dráty a přidával k tomu šňůry pro zapojení. Vlasta šila na ty drátěné kostry „šatičky'', tedy stínidla ze světlé látky. Občas se to lámalo, ale některé ty lampy a popelníky vydržely při „slušném zacházení" až do současnosti.

Občas jsem jim to pomáhala i prodávat mezi přáteli a lékaři v Thomayerově nemocnici. Někdy za peníze, někdy třeba jen za výslužku ze zabijačky nebo za velký kus uzeného. Občas své výrobky nosili ke mně do bytu a moje stará maminka, bez konspiračních úmyslů, jen vzhledem ke svému stáří, mně pak říkala: „Byli tady ti elektrikáři a dali ti to do pokoje". Měla pravdu, dali to tam, ale elektrikáři to zrovna nebyli.

Vlasta byla dokonce zasloužilou umělkyní, ale měla zákaz vystupovat a Standa Milota měl jako věhlasný a světoznámý kameraman nabídky pracovat v zahraničí. Proč ze země nikdy neodešli? No, herec patří do své vlasti a Standa si oprávněně myslel, že kdyby všichni, kdo za něco stojí a něco umějí, emigrovali, „tak by to tady Rusové měli celé doslova zadarmo''. Občas se jejich fotografie i filmové záznamy podařilo propašovat i do ciziny, takže pak byli oba „chráněni" i světovým ohlasem a jejich zadržení by vzbudilo negativní kritiku tehdejšího Československa. Standa i Vlasta tak udržovali přímo i nepřímo kulturu této země a o jejich divadle jsou zmínky v desítkách mezinárodních publikací. Profesorka Markéta Goetz Stankiewiczová dokonce vydala v Torontu velkou publikaci - The Silenced Theatre: Czech Playwrights Without a Stage.

Hodně v tom pomáhali naši krajané v exilu a nepřímo i přímo tak udržovali ve světě povědomí o tom, že jsou tu lidé, umělci, kteří to nevzdávají. Lidé jako Vlasta Chramostová a její Standa Milota mezi tyto zavržené „celebrity" patřili. I za to je jim potřeba poděkovat.

Vzpomínám si, jak byl Standa Milota někdy před 40 lety hodně nemocen. Vlasta Chramostová mi tehdy říkala  „On musí žít, víš. My dva bychom jeden bez druhého byli tak moc, ale moc chudí". Dodnes vím, mezi kterými pavilony v Thomayerově nemocnici mi to říkala. Vyšlo jim to. Oba se pak ještě dožili politických změn, nepřímo nové slávy, Vlasta se dokonce vrátila do Národního divadla. Standovy filmy zase na filmová plátna, a tak to málem skončilo jako v pohádce. A jak to i v pohádkách bývá, nakonec Standa Milota umřel na jaře tohoto roku a Vlasta pár měsíců po něm.