Jana Machalická: Vždy dokázala začít znovu

Článek vyšel 7. října 2019 v Lidových novinách. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

I po těch nejhorších ranách osudu se herečka Vlasta Chramostová dokázala postavit na nohy a začít znovu. Byla vznětlivá a senzitivní, ale měla také velký smysl pro spravedlnost, empatii a nezměrnou energii.

Přišla o milované dítě a o práci, která je tak specifická, že ji vlastně nelze nahradit. A přece se dokázala vzpamatovat, najít si svůj modus vivendi a nepropadnout zmaru. Když nemohla veřejně hrát divadlo, založila divadlo bytové, které nakonec vešlo do dějin. Živit se přitom musela jinak – se svým mužem, režimem stejně postiženým kameramanem Stanislavem Milotou, lepili a prodávali skleněné lampy. Díky archivářce Národního divadla Haně Konečné pak ještě tajně pod cizím jménem popisovala fotografie.

Proslulé bytové divadlo se stalo pojmem, přesto jí nemohlo nahradit živý kontakt s publikem. Trvalo to sedmnáct let, než se opět dočkala možnosti stanout na skutečném jevišti. Ještě na jaře 1989 byla odsouzena za opoziční činnost, ale už v roce 1990 byla jmenována čestnou členkou Národního divadla a záhy se stala řádnou členkou souboru. Na jeviště se vrátila v roli kněžny Anežky v Hilbertově Falkenštejnovi.

Ani potom se však její profesní ani osobní život neodvíjel bez potíží. Přijetí jejího hereckého stylu nebylo bezvýhradné: „Dlouho jsem měla pocit, že musím přesvědčit, že to, jak hraju, je názor, ne nedostatek. Vytýkali mi patos, ale on znamená také étos – a dnešní doba se obojího bojí. Měla jsem pocit, že musím pořád připomínat, že jsem to někdy uměla, a dost dobře,“ vzpomínala v rozhovoru pro LN. Obrovskou ranou pro ni bylo, když se její jméno objevilo na seznamu spolupracovníků StB.

Pro všechny krásy světa

Své paměti s titulem Vlasta Chramostová vydala poprvé v roce 1999, téměř po dvaceti letech k nim pak přidala druhý díl Byl to můj osud s podtitulem Na přeskáčku. Rozhodně není přehnané tvrdit, že zejména v případě prvního textu šlo o nejobjevnější herecké paměti, které ve svobodné době vyšly. Chramostová je v nich otevřená, až nemilosrdná nejenom k sobě, ale snaží se poctivě dobrat pravdy i o druhých, kteří prošli jejím životem jako kolegové.

Nesmírně zajímavé jsou pasáže z 50. let ve vinohradském divadle, kam jako čtyřiadvacetiletá herečka nastoupila po kratších angažmá v divadlech v Brně a Olomouci. Mimo jiné měla odvahu naplno pojmenovat to, co se dělo okolo aktivu členů divadla, kde se schválila rezoluce proti Jiřině Štěpničkové, která se v roce 1951 pokusila o odchod ze země, byla zatčena na hranicích a odsouzena. Jenže nebyla jen rezoluce, údajně tři herečky souboru žádaly pro Štěpničkovou trest smrti – fakta však byla nejasná a zejména po roce 1989 předmětem různých spekulací. Chramostová se nakonec odhodlala zveřejnit svědectví režiséra Luboše Pistoriuse a uvést konkrétní jména.

K vlastním traumatům a selháním se postavila čelem, čtenáře až zamrazí, když popisuje, jak v roce 1957 podepsala spolupráci s StB: „Ďábel mě dostal na pýchu a ješitnost. Spletl mě iluzemi o sobě i o společnosti. Koupil si mě za představu lehčího, úspěšnějšího života, jemuž nebudou napříště kladeny žádné překážky. Mému talentu se otevřou dveře dokořán a já spatřím všechny krásy světa!“

„Chtěla jsem se zabít“

Ke své anabázi s tajnou policií se pak znovu vrací i v druhém díle vzpomínek a doslova se zabodává do živého masa. Popisuje, co prožívala, když si přečetla svoje jméno na Cibulkově seznamu. Rekapituluje své pocity beznaděje, postranní pohledy na zkouškách, dojem cejchu, kterého se nikdy nezbaví. Vše vyjadřuje holá věta: „Chtěla jsem se zabít.“ A nakonec ji zase zachránilo divadlo – role paní Frolové v Pirandellově hře Je to tak, chcete-li v režii Luboše Pistoriuse, která měla premiéru v roce 1992.

V průběhu dvaceti svobodných let odehrála na první scéně řadu rolí, například Zofii v Kyanidu o páté, Volumnii v Rajmontově Coriolanovi, Lízalku v Pitínského Maryše. Pitínský ji pak obsadil do titulní role své postmoderní adaptace Němcové Babičky, touto rolí se také Chramostová s Národním v roce 2010 rozloučila. V roce 2006 měla velký ohlas její benefice Tři životy, kterou herečka připravila s Ivanem Rajmontem.

Její poslední divadelní rolí ale byla babička v Havlově Odcházení, které v roce 2008 nastudoval David Radok v Divadle Archa, objevila se pak ještě ve filmové verzi. Tehdy už cítila, že ji divadlo vyčerpává. „Odcházím s Odcházením a jsem ráda, že se s divadlem loučím právě touto inscenací. Zkoušení bylo krásné a intenzivní a mám radost, že hrajeme pro lidi, kteří se ohromně baví, každý pochopí tolik, kolik je schopen pochopit,“ řekla tehdy LN.

Původně chtěla skončit už po benefici, ale jak sama řekla, Odcházení a Pitínského Babička byly nabídky, které se neodmítají. „Sotva si lze představit protichůdnější úkoly než Babičku s Pitínským v Národním na straně jedné a Odcházení s Radokem v Arše na straně druhé. Je to myslím krásné divadelní vyvrcholení a zakončení.“