Jan Rejžek: Vždyť tenkrát šlo o pouhých několik vět ...

Článek vyšel 26.6.2004 v deníku Mladá fronta DNES. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

Přísahám na zdraví Milana Baroše, že kdybych nebyl osloven, abych zavzpomínal na vznik petice Několik vět, vůbec by mi nedošlo, že už to je patnáct let. Milé děti, to bylo tak. Nedlouho po posledním propuštění Václava Havla z vězení jsme se sešli v půlce června na spiklenecké schůzce v restauraci Paroplavba na vltavském nábřeží. Pamatuji si na režiséra Tomáše Vorla, filmového kritika Jana Folia, na scenáristu Jiřího Křižana, Havlova tajemníka Vladimíra Hanzela a na dramaturgyni Krátkého filmu Alenu Mullerovou. Neposedný dramatik hovořil o "sepsání takového krrrátkého textíku, že", v němž by se obrátil s jednoduchou výzvou k vedení státu s požadavky velmi krotkými, jako je propuštění politických vězňů , ukončení omezování svobody shromažďování, svoboda tisku, uznání nezávislých iniciativ nebo respektování požadavků věřících. Poté, co se překvapivé množství lidí z oficiální umělecké sféry vězněného Havla zastalo, iniciátor měl se Sašou Vondrou a Křižanem představu, že manifest nechá zkusmo přečíst různým osobnostem v rozpětí od kardinála Tomáška po Bohumila Hrabala a pak ho teprve rozšíříme. Jenže horlivci nelenili a shánění podpisů se rozběhlo proti původnímu plánu dřív. Krátce po zveřejnění Několika vět ve Svobodné Evropě zahřímalo kojzarovské Rudé právo v článcích Kdo seje vítr a Co mají za lubem. Rozhořčení nad dalšími akcemi nelegálních struktur vyjádřily pracovní kolektivy i občané. Kdo ví, kolik z nich je dnes v ODS ... Zpěvačka Jarmila Šuláková podpis odvolala a po listopadu odvolala to odvolání jako v Pyšné princezně. Na folkovém festivalu na Frýdštejně se v červenci písničkář Jiří Dědeček nikterak nerozpakoval a řekl početnému publiku: "Heleďte, kdo to ještě nepodepsal, ať přijde za mnou do šatny." Když máme výročí, musíme připomenout neúnavnou "sběratelskou" činnost lidí, kteří za to po listopadu nedostali žádnou trafiku, jako například herci Pavel Rimský, Břetislav Rychlík nebo Ondřej Vetchý, který pohořel u spoluhráčů zAmfory, kde mu petici podepsal jen Roman Skamene, ale žádný Salava, Šíp nebo Rosák. Je třeba ocenit statečnost zvláště neznámých signatářů z menších měst a venkova, kde se je zuřící estébácká moc snažila kriminalizovat. Z řady veselejších příhod nabízím tu nejvděčnější: Když jsem zavítal do redakce měsíčníku Gramorevue vyzvednout nové archy od hudebního publicisty Vojty Lindaura, prozradil mi, že se tam zastavil Karel Gott s pozvánkou na oslavu nadcházejících padesátin, a zavtipkoval, ať dám Mistrovi petici taky podepsat. Dohnal jsem ho v průchodu domu v Jindřišské, cvičně oslovil, ale slavík začal klokotat o případu Hany Zagorové, která měla po podpisu problémy, takže jsem ho nechal na pokoji. Však to nebylo povinné. Na Gottovy narozeniny jsme s Vojtou nakonec pronikli a i tam ulovili pár vzácných autogramů, třeba od Marie Rottrové. Později se probudil Lešek Semelka, který mi slavnostně odevzdal podpis až počátkem prosince ... S podzimem přišlo uvěznění redaktorů ilegálních Lidových novin Rudolfa Zemana a Jiřího Rumla, objevily se další občanské aktivity a petice a blížil se prosincový Den lidských práv, kdy se měli signatáři setkat na Palackého náměstí. Všechno však nabralo rychlejší vývoj, a když jsem se ve vzrušených listopadových dnech potkal s režisérem Ivanem Rajmontem a u stolků na Národní třídě se podepisovalo také Několik vět, duchaplně mi řekl: "Vidíš, takhle jsme to měli v létě dělat."