Jiří Leschtina: Odešel Ivan Medek, muž nabitý politikou

Článek vyšel 7. 1. 2010 v Hospodářských novinách. z jeho poskytnutí redakci děkujeme.

Když před časem Ivan Medek poskytoval rozhovor pro víkendovou přílohu Hospodářských novin, po jeho skončení prohlásil: "Ale byl bych radši, kdyby to vyšlo v deníkové části." Omluvně se usmál a dodal: "Deníky jsou nabité politikou. A pro mne bylo psaní o politice tou nejkrálovštější disciplínou. To vám říká člověk, který už v deseti letech četl všechny noviny."

Tehdy v nich ale nečetl, jak říká, "kompetentní věci". Hltal zprávy o vraždách, přepadeních a jiné senzace. "Touhle četbou jsem se stal trochu pomateným dítkem," připustil ve vzpomínkové knize Děkuji, mám se výborně.

První školení z politiky mu ale otec udělil už na základní škole, když její ředitel napsal "váženému panu generálovi", že se jeho syn stýká s nejhoršími vyvrheli z celé školy. "Jak to čtu, ten váš ředitel je sociální demokrat," prohlásil otec a papírek roztrhal. Medek se později dušoval, že to jeho pohled na sociální demokraty nepředurčilo.

Dají se lidé do pohybu?

První politický šok ale zažil po válce, když si přečetl Košický vládní program. A pak koncept Národní fronty, v jejímž programu mimo jiné bylo, že je vyloučeno kritizovat Sovětský svaz. Hrozbu obnovující se demokracii ovšem neviděl jen v SSSR a v našich komunistech, ale i v naprosté neschopnosti ostatních stran postavit se KSČ na odpor.

Když pak lidovci vyloučili Pavla Tigrida a Helenou Koželuhovou za kritiku Sovětského svazu, pochopil Medek, že už to bude čím dál horší: "Člověk se musel rozhodnout, na čí straně bude stát. I když věděl, že žít se musí v každé situaci. I v té, která je pro něj nepřijatelná nebo se kterou nemůže vnitřně souhlasit."

Jakou stranu si vybral, dal Medek průzračně najevo, když za ním v roce 1954 přišel jakýsi kádrovák s tím, že když se článkem v novinách distancuje od svého otce, bude si moci dělat, co chce. Medek mu řekl: "Nezlobte se, ale právě v tom případě bych nemohl dělat, co chci. To bych sám sebe definitivně vyřídil."

V šedesátých letech Medek nepatřil k těm, kteří s nadějí sledovali, co udělá obrodné křídlo v KSČ. Důležité pro něj bylo, zda se dají do pohybu lidé. Když ale jakékoliv občanské vzepjetí zadusily tanky Varšavské smlouvy, Medek měl určité pochopení pro rezignaci veřejnosti. Přičítal ji také tomu, že lidé byli unaveni náporem šedesátého osmého, vyčerpáni hektičností doby.

On sám se ale nehodlal vzdát možnosti "dělat, co chce". Podepsal Chartu, jako vyjádření protestu proti uvěznění členů skupiny Plastic People. Kapely, jejíž hudba mu byla, jako milovníku klasiky, z duše protivná.

Proč jste nás nejmenoval?

Medek odmítal, že ho k rozhodnutí emigrovat donutila StB svým surovým nátlakem. Podle svých tvrzení dospěl k tomu, že chce-li odvádět opravdu užitečnou práci, musí odejít. "Bylo to spontánní rozhodnutí. Neviděl jsem smysl v pobíhání od jednoho chartisty ke druhému, ve shánění podpisů pod dokumenty, v nekonečném dohadování se o jejich znění."

Opravdovost svých motivů Medek potvrdil vysíláním z malinké místnosti vídeňského studia Hlasu Ameriky. Jeho naléhavý hlasový projev, jemuž šéfové stanice vytýkali, že není předpisově neosobní, se stal v Československu směrodatným právě pro tu osobitost. A jeho předčítání seznamu signatářů Několika vět se stalo doslova celonárodní vigilií. Z Medkova projevu bylo patrné, že si signatářů považuje. "Jako by se ti lidé, zesláblí, na poslední chvíli vyškrábali nahoru a nalezli sami sebe. A hodně jich to tak cítilo. Do Vídně mi docházely rozhořčené telefonáty typu: Jak to, že jste jmenoval jen pět učitelek z naší školky, když nás podepsalo dvacet," vzpomínal.

Když se Ivan Medek stal po revoluci šéfem Kanceláře prezidenta republiky, překvapil spolupracovníky prohlášením, že se jejich úřad nezodpovídá jen prezidentovi. Ale - byť nepřímo - také celé společnosti.

Tohle krédo promítl i do jediného vážného střetu s Václavem Havlem, kdy veřejně popřel prezidentovo tvrzení, že novinář Petr Brod vydíral Hrad hrozbou zveřejnění materiálů o spolupráci vídeňského starosty Helmutha Zilka s StB. Někteří Havlovi přátelé mu potom vytýkali, že poškodil autoritu prezidenta. Odpovídal se sugestivní jistotou: "Kdybych tohle neřekl, poškodil bych ne autoritu prezidenta, ale autoritu České republiky." A když pak z Hradu odešel, nikdy už o jejich sporu nemluvil. Dál úzkostlivě dodržoval to, co žádal po hradním úřadu: Profesionalitu, důstojnost a noblesnost.

Sejmuté břímě

Při přípravě zmíněného rozhovoru si Ivan Medek vymínil: "Hlavně nepište, že jsem nestor české žurnalistiky." A hned vysvětlil, že mu Pavel Tigrid svou smrtí pěkně zavařil. Dokud byl naživu, nazývali nestorem novináři právě jeho. Ale pak nestorské břímě padlo na Medkovu hlavu.

Teď, když se po Tigridovi zbavil tohoto břemena i Ivan Medek, vůbec nebude lehké objevit hlavu, na kterou by si nestorská koruna zasloužila padnout.

Život kritika, publicisty a kancléře Ivana Medka

13. července 1925

Dětství v Národním památníku

Ivan Medek se narodil 13. července 1925 v Praze.

Dětství prožil v Národním památníku na Vítkově, který spravoval jeho otec Rudolf Medek. Za války studoval na gymnáziu.

Později hru na housle doplnil o komponování a začal studovat na konzervatoři, ale po převratu v roce 1948 musel studia přerušit.

Poválečná léta

Hudební kritik a jednatel

V letech 1945 až 1948 psal hudební kritiky.

Spoluzakládal Český komorní orchestr, poté se stal koncertním jednatelem České filharmonie.

V 50. letech byl odsouzen ke třem měsícům vězení za údajné finanční machinace, následně se ho StB pokusila naverbovat.

60. léta

Organizátor a publicista

Od 1946 až do roku 1970 pracoval jako hudební organizátor (Český komorní orchestr, Česká filharmonie, Pražské kulturní středisko, Pražské jaro).

Po celá 60. léta působil jako hudební publicista v Československém rozhlasu a televizi.

70. a 80. léta

Charta a emigrace

V letech 1970 až 1977 pracoval v Supraphonu, odkud byl vyhozen po podpisu Charty 77.

Poté se živil jako saniťák a šatnář.

V srpnu 1978 emigroval do Vídně.

V rakousku se stal dopisovatelem Hlasu Ameriky, spolupracoval také se Svobodnou Evropou, BBC, Deutsche Welle a Radiem Vatikán.

90. léta

Návrat z exilu

V roce 1990 se vrátil do Prahy.

Nejprve byl poradcem České filharmonie a ministra kultury a předsedsedou Federální rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Od roku 1993 do roku 1998 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky, v letech 1996 až 1998 byl kancléřem Václava Havla.

Loučení s Ivanem Medkem

Václav Havel

exprezident

Ivana Medka jsem znal mnohá desítiletí jako muže pevných názorů a postojů. V posledních letech jsem ho několikrát navštívil a vím, že navzdory těžké nemoci dění ve společnosti do poslední chvíle sledoval a komentoval.

Stanislav Komárek

biolog a filozof

Dnešní zpráva o smrti Ivana Medka mne velmi zarmoutila, ač věk čtyřiaosmdesáti let lze mít pro staré pány za požehnaný a málokomu připraví Osud život tak pestrý a v úplné duševní svěžesti až do posledních dnů.

Z vídeňského exilu, kam přišel pár let přede mnou, roku 1978, jsme se dobře znali, často jsme tam spolu rozprávěli na půdě různých exilových klubů, na pravidelných přednáškách Společnosti pro vědy a umění a každoročně také jezdívali na intelektuálsko-emigrantské srazy do Franken, malého městečka nedaleko Chebu, ovšem na německé straně.

Ivan Medek byl pozoruhodný muž nadhledem, politickou prozíravostí i vzděláním. Naše seznámení mělo bizarní a tragikomický průběh: poprvé jsem jej potkal v traiskirchenském utečeneckém táboře jako zmocněnce podpůrného fondu American Found for Czechoslovak Refugees, pro který se mne se vší elokvencí snažil získat.

Jako nezkušený a vyděšený uprchlík jsem netušil dvě věci: že i on je chudý emigrant, který se musí uživit a je placen svou organizací "od kusu", a dále to, že žádný z celé plejády takovýchto fondů, u nichž se museli emigranti povinně registrovat, pro něj neudělá ve skutečnosti nic. Kdybych to byl tušil, nebyl bych se déle než hodinu vzpouzel, očekávaje nějaký fatální obmysl, ale mohli jsme si u kávy v lágrové kantýně popovídat rovnou.

Později jsme se absurdní příhodě, při níž mi pochopitelně neušla shoda jména s generálem Medkem, ale měl jsem ji za náhodnou, často smáli. Ivan Medek si dokázal i v těžkých chvílích udržet nejen odvahu, ale i vtip a originalitu: vzpomínám si na jeho vyprávění o tom, jak jednomu z estébáků, kteří mu prohledávali byt, pohrozil prokletím - to nebylo trestné a od puncovaného reakcionáře se vědecký pohled na svět stejně nečekal - fízl prý ovšem zmizel, jako by ho honilo celé peklo.

Po návratu do Čech jsme se už setkávali zřídka, naposled jen nepřímo na demonstraci iniciativy Věda žije, kam poslal svůj jako obvykle brilantní příspěvek, upoután už na lůžko. Že to ani dvacet let po revoluci nebude mít v Čechách vzdělanost lehlé, jsme si tehdy ve Vídni věru nemysleli. Dokud se za Ivanem Medkem sám nevypravím, budu na něj a českou Vídeň vzpomínat.

Václav Malý

biskup a bývalý mluvčí Charty 77

Opustil nás skutečný muž. Žádná velká ramena ani potřeba mnohomluvnosti. Muž rázný, ve svém úsudku střízlivý, vidoucí realitu takovou, jaká je, nikoli vysněnou.V dobrém slova smyslu pragmatik. Vždy pohotový převést pro něho samozřejmé zásadní lidské postoje - slušnost, ohleduplnost, vyslechnutí názorů i jinak smýšlejícího - do konkrétních činů ve prospěch potřebných. Odchází v něm jeden z posledních mohykánů, kteří měli v krvi úctu k druhým a nebáli se názorového střetu, aniž měli potřebu zraňovat a za každou cenu mít navrch.

Nebudu předkládat výčet jeho životních aktivit, to učiní jiní a lépe. Připomenu jen jednu. Pro starší a střední generaci zůstane v paměti jako hlasatel Hlasu Ameriky. Na devátou večer čekaly u rozhlasových přijímačů tisíce zvědavých posluchačů, aby si z jeho úst vyslechly, co zas nepěkného ztropili tehdejší vládnoucí. Svou činnost

v zahraničním rozhlase konal bez nároku na odpovídající honoráře. Obětoval svůj čas, aby mohl vždy aktuálně informovat, co se dělo pronásledovaným.

Poznal jsem ho začátkem sedmdesátých let. Podepsal jsem u něho Chartu 77. Byl neokázale věřící. Nikdy se nestavěl nad nebo mimo církev, i když měl oprávněné výhrady k různým projevům jejího života a působení. Nepodlehl pokušení jakési duchovní nadřazenosti, s níž by hleděl svrchu na své souvěrce. Byl si dobře vědom některých životních rozhodnutí, která byla přijímána

s rozpaky. Provázel jsem ho v posledních letech jeho nemoci. Neslyšel jsem ho naříkat nebo žehrat, proč zrovna on musí podstupovat tolik zdravotních nepříjemností. Jeho trpělivost provázená do poslední chvíle humorem byla pro mne posilou. Zemřel opravdový chlap, jakých nikdy není nazbyt. Děkuji dobrému Bohu, že jsem v něm měl dobrého a věrného přítele.

Pavel Landovský

herec a disident

Velmi kvůli jeho smrti truchlím. Znali jsme se opravdu dlouho, já jsem se s ním znal ještě z doby, kdy žil jeho otec, generál Rudolf Medek. Hodně jsme se spolu stýkali hlavně v Rakousku, kde jsme oba žili po roce 1977 v emigraci. Tehdy jsme se vídali skoro denně, on byl takovým vůdcem tamní české enklávy. Byl to velmi vtipný člověk a vždycky, když zemře někdo se smyslem pro humor, je to velká škoda. Navíc to byl velmi talentovaný člověk, byl samouk muzikant a šéf orchestru, nepotřeboval

na to ale žádnou školu, měl talent.

Karel Schwarzenberg

bývalý ministr zahraničí

Já jsem jej zažil ve Vídni, když tam byl zpravodajem, zažil jsem jej jako kancléře na Hradě. Byl uznávaná osobnost, ke které se všichni obraceli. Je to i pro mne osobně veliká ztráta. Byl takovým památníkem z doby první republiky.

Zdeněk Lukeš

historik architektury

Před rokem 1989 jsem znal jeho hlas z Hlasu Ameriky. Vzpomínám hlavně na to, když po vzniku petice Několik vět četl postupně jména všech jejích signatářů. V 90. letech jsme se potkali na dvou různých místech. Nejprve jsme oba byli členy Rady České filharmonie. A pak jsme se sešli na Pražském hradě, kam já jsem nastoupil už

v roce 1990, on přišel později, nejdřív se stal vedoucím vnitropolitického odboru, pak kancléřem. Byl to velmi rozvážný člověk, který se nijak nepovyšoval. Například procházel každé ráno bezpečnostním rámem, ačkoli ve své pozici nemusel. Říkal, že je úředník jako všichni ostatní. Byl to velmi zásadový muž, který se nebál vždy říkat, co si myslí, i když to šlo proti většinovému názoru.

Jan Ruml

bývalý politik a disident

Měl jsem tu čest ho považovat za svého přítele. Byl velmi významnou postavou před revolucí, kdy jsme ho mohli slýchávat z Hlasu Ameriky, ale i po převratu. Byl jsem jedním z lidí, kteří Václavu Havlovi vnukli myšlenku, aby byl Ivan Medek kancléřem po Karlu Schwarzenbergovi. Zaujal mě rytířskostí svého ducha, důstojností, pevností názorů. Nenapadl mě nikdo jiný, kdo by to mohl lépe vykonávat než on. Potkávali jsme se spolu i kolem časopisu Respekt, hodně mu pomáhal, byl svého času i v dozorčí radě. Dobře si ho pamatuju i z jeho beznadějného boje proti tehdy populárnímu senátoru Václavu Fischerovi. Odešel v něm další člověk té generace, která si něco důležitého pamatovala a která tvořila ducha doby nejen za komunismu, ale i po převratu.

Alexandr Vondra

bývalý vicepremiér

Měl jsem Ivana Medka velmi rád. Vážil jsem si ho hlavně pro tu noblesu a selský rozum, který pro mě zosobňoval demokratické tradice první republiky. Stejné to bylo v případě Pavla Tigrida.

Navíc nikdy nezapomenu, jakou kotvu mi dával za minulého režimu, kdy jsme si telefonovali, já mu předával informace z Československa a on pak tyto zprávy posílal dál na vlnách Hlasu Ameriky.

Po revoluci jsem se vídávali ve výboru poradců Václava Havla, ale nebylo to každý den.

V poslední době jsme se ale už nesetkávali, bohužel na to nebyl čas.

David Macháček pracuje v České televizi

Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Ivan Medek si to náramně užíval, když tuto větu namlouval před dvěma roky na mikrofon. Bavila ho nesrovnatelně víc než ta, ze které si Češi udělali legendu: Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň. Rozhlasovou minulost odbýval skromným mávnutím ruky. Nechtěl, aby po něm zbylo jen to slavné zakončení zpravodajského příspěvku.

O to s větší chutí nahrával hlášení, že příští stanice bude Hlavní nádraží. Názvy stanic trasy C pražského metra namluvil pro dokument, který jsem o něm v roce 2007 natáčel pro Českou televizi. Chtěli jsme vyzkoušet, zda lidé hlas proslavený v dobách totality poznají i jinde než v rádiu. A vymysleli proto tenhle vtip.

Ivan Medek věděl, že to neprojde jen tak a těšil se na reakce. Jeho výrazný hlas poutal pozornost i dráždil, když z Vídně připravoval zprávy o životě v komunisty ovládaném Československu. A provokoval i teď, když cestujícím v pražském metru oznamoval: "Vyšehrad, dříve Gottwaldova. Tak zaplať pánbůh, že už ne." A o několik stanic později: "Nádraží Holešovice, dříve Fučíkova. Dost nešťastná postava."

Někteří kvůli tomu projeli trasu C hned několikrát, aby si Medkovo hlášení dosyta užili. Jiní raději vystoupili, aby nemuseli poslouchat "nechutný hlas starého pána, včetně textu", jak se dispečerce dopravního podniku svěřila jedna cestující. Nebyla si jistá, zda je to "sranda, nebo jestli tam bude už napořád".

Ivan Medek se smál, když jsem mu vyprávěl reakce z metra. Svůj domov už neopouštěl. Natáčení dokumentu byl poslední okamžik, kdy se na dva dny dostal z bytu a neskrýval radost, jak hříčka s jeho hlasem zabrala.

Paní z infolinky je asi ráda, že stanice už nehlásí ten starý pán. Ale já si myslím, že občas by Ivan Medek mohl v metru promluvit. Dopravní podnik má tu nahrávku stále k dispozici.