Petr Vizina: Autoři Několika vět: Přepnuli jsme na vyšší rychlostní stupeň

Článek vyšel 22. 6. 2009 na serveru ihned.cz. Za jeho poskytnutí redakci děkujeme.

ROZHOVOR

Přesně před 20 lety byla zveřejněna petice Několik vět. K jejím autorům patřil Alexandr Vondra.

Několik vět, text Charty 77, podepsalo na 40 tisíc občanů ČSSR. Žádal propuštění politických vězňů, shromažďovací svobodu, respekt k věřícím, nezmanipulovaná média či debatu o 50. letech a Pražském jaru 1968. K nelibosti moci petici tehdy podepsali například také oficiální umělci jako Hana Zagorová, Zdeněk Svěrák, Rudolf Hrušínský či Jiří Bartoška. "Do té doby se podobné texty podepisovaly konspirativně v bytech nebo po kavárnách, ale najednou mi stáli u dvěří lidi, kteří ráno cestou do práce zašli podepsat Několik vět," vzpomíná spoluautor petice, bývalý velvyslanec v USA, senátor Alexandr Vondra.

Jak vypadala debata při vzniku Několika vět?

Záhy poté, co Václava Havla propustili někdy v květnu '89 z vězení, jsme se sešli v restauraci Na rybárně v Gorazdově ulici - Václav Havel, Jiří Křižan a já - a celkem rychle jsme dospěli k názoru, že čas dozrál k tomu, abychom předložili něco nového. Naděje, že to nebudou podepisovat stovky, ale desetitisíce lidí, byla značná. Václav Havel, tuším, zformuloval základní návrh, ten jsme redigovali a velmi brzo měli hotový.

Jak by petice Několik Vět vypadala, kdybyste ji psali, řekněme, o rok dříve?

Každý takový text svým způsobem odrážel ducha doby a reagoval na dobovou atmosféru. Asi je dost složité posuzovat tehdejší situaci dnešníma očima, stejně tak složité by ji bylo posoudit situací, která by třeba nastala o půl roku později. O co nám šlo: Cítili jsme, že můžeme přepnout na vyšší rychlostní stupeň, přitáhnout tentokrát již desetitisíce lidí. Výrazně nás povzbudil fakt, že se objevila celá řada lidí, kteří neměli strach veřejně připojit své jméno pod žádost za Havlovo propuštění.

Vznikl nápad zformulovat několik základních požadavků, pod které nebude mít nikdo, kdo to myslí s naší zemí dobře, míst strach se podepsat. Koneckonců, proto je název Několik vět, to nebyl žádný velký politický program...

V posledním odstavci Několika vět jste oslovili vládu. V čele komunistů tehdy stál člověk k politování, na druhou stranu celý ten nebezpečný aparát byl připraven brutálně zakročit. Jak jste tehdejší vládu vnímali vy?

První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy přestavba a demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž měsíce však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám, novou ústavou počínaje a ekonomickou reformou konce, musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality.

Podle našeho názoru je k tomu třeba:

1. Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové.

2. Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací.

3. Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků.

4. Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.

5. Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů.

6. Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.

7. Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.

Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem.

Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Československo nalézá.

Vláda se tehdy štěpila zjevně na tři skupinky; Jednak to byli tehdejší tvrďáci, typický příklad byl Miroslav Štěpán. Pozbuzen v červnu masakrem na náměstí Tchien-an-men, svolával si do kongresového centra tisíce policistů, aby vyhrožoval něčím podobným před výročím 21. srpna. Z druhé strany byl Adamec s poradci, jako byl Oskar Krejčí, ti už cítili, že to takhle dál nejde. A pak byl kůl v plotě, který měl problém cokoliv vymyslet a artikulovat. Konečně, záhy nato to i přiznal, v té slavné nahrávce...

Kdy vám došlo, že má petice efekt valící se koule?

Dříve se podobné tiskoviny podepisovaly konpiračně po kavárnách, restauracích nebo soukromých bytech, ale ke mně najednou chodili ráno mladí lidi, studenti, takže se u nás téměř tvořily fronty. Naše adresy byly veřejně známé. Byl jsem zvyklý, že u mě zvonili kamarádi, cizí novináři anebo StB, ale najednou zvonili lidi, co šli do práce a chtěli podepsat Několik vět. Bylo cítit, že lidé přestávají míst strach.