Donald Mackay vzpomíná na Petera Bakewella

11. října 2012

Tehdy v osmdesátých letech byla Praha jedním z vůbec nejvíce fascinujících míst, kam mohla diplomatická mise přivést mladšího politického přidělence. Hlavní město někdejší Československé socialistické republiky je pro mnoho lidí místem, jež se vyznačuje mimořádnou přirozenou krásou. Nicméně na sklonku sedmdesátých let a takřka po celou dekádu následující to bylo rovněž město, jež se nacházelo na frontové linii Churchillovy slavné železné opony, rozdělující napříč tvář Evropy. Tento úřad zastávala předem mnou Jill Sinclairová. Předala mi ho v roce 1986, a já zase, když nadešel čas, Peterovi. Jill a těm, kteří pobývali v Praze před ní, se podařilo vybudovat širokou a hluboko sahající síť kontaktů v prostředí, kterému jsme říkávali „disidentská obec“. Usiloval jsem o to, abych existující kontakty, díky nimž jsme měli příležitost získat kritický vhled do neustále se vyvíjející sociální a politické dynamiky společnosti okleštěné svěrací kazajkou socialistické reality, ještě více rozšířil a prohloubil. Peter, který podobně jako my všichni před ním vstoupil do služeb kanadského ministerstva zahraničí v roce 1982, se okamžitě do této situace ponořil. S sebou si přinášel svou fascinaci velmocenskou politikou a lásku k objevování toho, co se skrývá v temných zákoutích země intelektuálně okupované filozofiemi a vládnoucími strukturami cizího původu. Hnutí Charty 77, za jehož pravděpodobně nejslavnější, ovšem rozhodně nikoli jedinou fascinující osobnost byl považován Václav Havel, se stalo pro Petera přirozeným prostředím, v němž se naučil pohybovat. A právě v době Peterova působení v Praze Československo, Charta 77, a dokonce veškerá konstrukce vztahů mezi Východem a Západem procházely zásadními změnami. Tyto pohyby historických rozměrů vyústily do „Pražského jara 1989“ – a Peter při tom zaujímal sedadlo v první řadě. Když se prach zvířený kolapsem socialistického režimu usadil a Václav Havel vystoupal v novém Československu – a později i v České republice – až na samotný vrchol politického života, obdržel Peter při mimořádné slavnosti vyznamenání. Havel, kterého jsme s Jill znávali za zcela jiných okolností a podmínek, dokázal ve světle nové situace rozpoznat roli, kterou Peter a Kanada sehráli při podpoře disidentského hnutí v době dlouhé a temné noci jeho perzekuce. O několik let později jsme se spolu s Peterem dost často vraceli k oněm časům i jejich nejrůznějším aktérům. Ještě o něco později se otevřely archivy a bylo zpřístupněno více informací, jež vrhly jasnější světlo na některé zasuté osudy. Nikdy neutuchala Peterova fascinace těmito nedávnými událostmi, jež v mnoha ohledech vypadaly jako puzzle, stále se zvětšující díky nově objevovaným dílkům, které dokonale zapadaly na správné místo a dělaly tak celkový obraz ještě srozumitelnějším. Domnívám se, že pokud naše životy jako jednotlivců dokáží mít nějaký vliv na naši rodinu, přátele i na ty ostatní, s nimiž se stýkáme ve svém každodenním životě, můžeme hovořit o štěstí. Když pak naše životy ovlivní národy a samotné dějiny – pak je to skutečně pozoruhodné. Peterův život k tomu dospěl.

Dnes ráno, právě když se dovídám o Peterově skonu, takto se mi vybavuje v paměti.

Donald Mackay, Washington DC