Principy nové ústavy

1989, 26. červen, Praha. – Principy nové ústavy předložené Prozatímním koordinačním výborem Hnutí za občanskou svobodu k diskusi účastníkům tohoto hnutí i všem ostatním zájemcům o problematiku ústavy.


Vážení spoluobčané,

předkládáme k diskuzi účastníkům Hnutí za občanskou svobodu i všem ostatním zájemcům principy, které by se – podle našeho názoru – měly promítnout do znění nové ústavy. Nejde tedy o návrh článků ústavy, nýbrž o zásady, které by nová ústava měla respektovat.

Po zpracování Vašich připomínek sepokusíme vypracovat ideový návrh ústavy.

Připomínky zasílejte na adresy členů Prozatímního koordinačního výboru HOS.

Principy nové ústavy

Žádná společnost si nemůže dovolit žít a fungovat bez určitých pravidel. V moderních společnostech jsou obvykle hlavní zásady soužití občanů stanoveny ústavou. Z ní pak jsou odvozena a jí striktně podléhají všechna další podrobnější pravidla: jak jednotlivé zákony, tak aktuální výkonné moci.

Jsme rozhodnými stoupenci demokratického uspořádání vtahů mezi občany navzájem i v celé společnosti. Nevedou nás k tomu jen důvody ideové a mravní, ale také prosté historické konstatování, že v posledních stoletích se společnosti, organizované na demokratickém principu – bez ohledu na konkrétní formu vlády – ukázaly jako nejefektivnější co do spravedlnosti, humanity a v neposlední řadě i prosperity.

Demokracii je cizí názor, že občané jsou zde kvůli státu. Masaryk se ve svém prvním prezidentském poselství k sněmovně dovolává Lincolnovy definice demokracie (vláda lidu, lidem a pro lid) a praví: „Podstata demokracie je v administraci a samosprávě. Demokracie není panování, nýbrž práce k zabezpečení spravedlnosti. A spravedlnost je matematikou humanit.“

Demokratický princip, jak byl rozpracován od antiky až po dnešek, předpokládá, že všechna moc je odvozena z vůle lidu, že si však současně tato vůle ukládá nepřekročitelní meze, zavazující ji respektovat morálku a přirozené právo, chránit práva jednotlivců, apolitických menšin i momentální opozice, jakož i umožňovat pluralitu všech těchto názorů, postojů a zájmů, které otevřeně nesměřují k násilné likvidaci demokratické společnosti.

Právě ústava obvykle stanoví ona základní „pravidla“ hry“, jimž jsou podřízeny jak vzájemné vztahy občanů, tak poměr mezi občany a státem. Ústava deklaruje nezadatelná práva občanů, současně však také autoritu státu a jeho zákonů, nakolik byly z vůle lidu a ve prospěch lidu shledány rozumnými a nevyhnutelnými. Tuto autoritu propůjčuje ústava toliko podmíněně – rozhodně ne silám, které by pod záštitou většiny nebo násilí hodlaly provozovat neomezenou svévoli. Proto je vskutku dobrá ústava spíše výčtem nepřekročitelných omezení moci, jejího striktního rozdělení na oblast zákonodárnou, výkonnou a soudní a mechanismů její kontroly, než nějakým pozitivním programem povznesení společnosti.

Odpovídá to tradici demokracie. Její základní problém netkví jen v tom jak zabezpečit vládu většiny, ale také v tom, jak zabránit jejímu zneužití. Demokratická společnost může velice dobře fungovat i bez psané ústavy – pomineme-lidávnou minulost, viz příklad současné Velké Británie. Naopak špatná ústava – špatná nejen v tom, že neskýtá dostatečné záruky lidských práv a že se vyjadřuje příliš ideologickým jazykem a deleguje příliš mnoho pravomocí na jiné zákonné a dokonce podzákonné normy – se může ze záruky demokratické vlády změnit v principiální překážku jejího uplatnění a nástroj totalitního zotročení.

Proto, má-li naše budoucí ústava plnit svou funkci základního kamene demokratické, spravedlivé a na humanitních principech založené společnosti, měla by se – kromě jiného držet následujících zásad:

  1. Měla by být o možná stručná, právně přesná a hlavně zcela zbavená ideologických pojmů a konstrukcí typu „pracující lid“, „marxisticko-leninský vědecký světový názor“, „socialistické společenství a státní zřízení“, „vedoucí úloha“ apod.
  2. Neměla by obsahovat neurčitá a časové nevymezená omezení státní suverenity, vázaná na tu či onu politickou aliancí či cokoli podobného. Suverenity republiky může být omezena jen řádnými smluvními závazky a přijatými ustanoveními mezinárodního práva, jejich slučitelnost s ústavou potvrdil ústavní soud.

V dalším textu předkládáme některé principy, z nichž by měla vycházet připravovaná ústava. Tyto návrhy si nečiní nárok na definitivnost, ani na úplnost: předkládáme je k širší diskuzi a soustřeďujemese především na problémy, které jsou podle našeho názoru v současné ústavě opominuty nebo řešeny zcela nevhodně.

I. Principy státního řízení

Československo je demokratickou republikou, založenou na zastupitelském principu. Moje je rozdělena mezí zákonodárné, výkonně a justiční orgány. Výkonné orgány jsou odpovědny orgánům zákonodárným, přičemž ty jsou i voleny rovnými, přímými a tajnými volbami.

Ústava nesmí zakotvovat privilegované postavení žádné strany ani jiné organizace.

Československo je federací dvou národních republik, České a Slovenské. Dosavadní ústavní pravomoc obou republik není možno omezovat pod žádnými podmínkami. Naopak by bylo vhodné, kdyby vedle československé ústavy existovaly ústavy i ústavy obou republik. Všeobecné deklaraci dosavadní ústavy o dobrovolném svazku dvou rovnoprávných národů by měl být dán reálný právní základ ústavním postulováním práva na národní sebeurčení až po eventuální odtržení. V rámci České republiky je třebanově vymezit postavení Moravy s respektem k její historické a kulturní specifičnosti.

Československá republika i obě národní republiky mají své státní symboly, znak, vlajku a hymnu. Nová ústava by měla anulovat necitlivé zásahy do tradiční podoby symbolů, provedené v posledních čtyřiceti letech.

II. Práva občanů

Všem československým občanům se zaručuje.

  • ochrana osobní svobody a ochrana osobnosti, rodiny a majetku

  • svoboda pohybu a pohybu na území státu, svoboda stát opustit a kdykoliv se do něj vrátit;

  • svoboda svědomí a přesvědčení;

  • svoboda projevu

  • svoboda přijímat a šířit informace včetně přístupu k veřejným sdělovacímprostředkům;

  • svoboda shromažďovací;

  • svoboda spolčovací, včetně svobody zakládat odborová sdružení a politické strany nebo kluby;

  • rovnoprávná účast na správě své země – především právo volit a být volen nesmí podléhat žádné politické diskriminaci.

  • Tato práva a svobody musí ústavazabezpečit minimálně v rozsahu stanoveném Paktem o občanských a politických právech. Případná omezení těchto práv z důvodů ohrožení národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku musí být v ústavě a v příslušných zákonech definována tak, aby nemohla být zneužita proti duchu těchto práv a svobod.

III. Hospodářství a ekologie

V souladu s manifestem HOS se domníváme, že ústava by měla zaručit pluralitu forem hospodářského podnikání, a to na základě společenského, družstevního, obecního i soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Konkrétní rozvoj těchto forem a jejich vzájemný poměr je věcí vývoje a hospodářské politiky, který musí respektovat politickou vůli občanů a obecný prospěch. Současně musí ústava zabezpečit ochranu zákonně nabytého majetku.

V ústavě by mělo být nové ustanovení o ochraně krajiny a životního prostředí.

IV. Sociální práva a jistoty

Zaručované dosavadní ústavou, někdy pouze deklarativně, je nutno bezpodmínečně doplnit zárukami pro nezávislou iniciativu společnosti v této oblasti. Patří sem například právo na svobodnou odborářskou činnost včetně práva na stávku nebo možnost vytváření různých družstevních, svépomocných a charitativních sdružení.

V. Svoboda výchovy, kultury a vědeckého bádání

Výchova se má dít v duchu humanistických tradic. Všichni občané musí mít rovný přístup ke vzděláváná. Podle obou Paktů o lidských právech jsou to výhradně rodiče, kdo mají právo rozhodovat o morální a náboženské výchově svých dětí a kdo současně mají možnost volit pro ně školy odpovídajícího zaměření, včetně škol zařízených mimo oblast státního školství.

Svoboda vědeckého bádání a umělecké torby nesmí podléhat žádným ideologickým omezením. Obě tyto oblasti by měly být organizovány tak, aby se uplatnil princip pluralismu a volné soutěže.

VI. Náboženská práva

Náboženská svoboda je zaručena ústavou a nikdo nesmí být pro své náboženské přesvědčení a pro jeho projevy diskriminován. Tato svoboda zahrnuje právo projevovat svou víru sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, a to prováděním náboženských úkonů a obřadů, vyučováním, šířením publikací apod. Náboženská svoboda zahrnuje právo věřících a církví organizovat se podle svých vnitřních norem a bez zásahů státu si vybírat své duchovní představitele.

VII. Práva národnostních menšin

Kromě obou státních národů žije ve společné republice značné množství příslušníků národnostních menšin: Maďarů, Poláků, Ukrajinců, Rusínů, Němců, Cikánů – Romů a Židů. Je nevyhnutelné uznat existenci obou posledně zmiňovaných národností, které dosavadní ústavní zákon pomíjí (ač Cikáni – Romové jsou druhou nejpočetnější menšinou v ČSSR). Příslušníkům národnostních menšin musí být nad rámec běžných občanských práv zajištěna specifická menšinová práva, individuální i kolektivní. Stát bude usnadňovat styk národnostní menšiny s jejím kmenovým národem a bude všemožně podporovat rozvoj školství a kultury národnostních menšin v jejich vlastních jazycích. Jakákoli forma programové asimilace menšiny je ústavně zakázána.

VIII. Justiční systém

Soudní soustava musí být bezpodmínečně doplněna o Ústavní soud a o soustavu správních soudů. Ústavní soud bude povinen, a to i na základě individuálních návrhů občanů, zkoumat soulad zákonů, předpisů nižší úrovně a jejich konkrétně použitých interpretací s ústavou ČSSSR. Zjistí-li nesoulad, má právo a povinnost účinnost těchto zákonů i z nich odvozených rozhodnutí pozastavit. Správní soudy budou povinny na žádost kteréhokoli účastníka správního řízení přezkoumat jakékoli správní rozhodnutí. Soudcové všech nejvyšších soudních grémií by měli být voleni, a to na období velmi dlouhé, aby se tak zabezpečila jejich nezávislost.

Dále navrhujeme zvážit možnost zavedení porotních soudů. Navrhujeme zavést instituci vyšetřujícího soudce, který by na rozdíl od dnešní komplikované symbiózy policejního vyšetřovatele a prokurátora nesl plnou odpovědnost za průběh trestního řízení. Role a možnost obhajoby v trestním řízení by měly být posíleny. Posléze by měla být obnovena možnost soukromé žaloby ve věcech trestních, zvláště v těch případech, kdy žalované trestné činy byly spáchány státními orgány nebo jejich příslušníky.

IX. Branná povinnost

V ústavě by mělo být ustanovení, že nikdo nesmí být donucen k službě ve zbrani, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo náboženskými přesvědčením. Pro tyto „odpírače“ musí být zřízena náhradní pracovní služba nemilitárního charakteru.

Prozatímní koordinační výbor Hnutí za občanskou svobodu

Rudolf Battěk, Křižíkova 78, 186 00 Praha 8
Václav Benda, Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2
Pavel Bratinka, Sukova 3, 160 00 Praha 6
Ján Čarnogurský, Adlerova 10, 841 02 Bratislava-Dúbravka
Jaromír Glac, Revoluční 154, 735 32 Rychvald
Tomáš Hradílek, Zahradní 892, 751 31 Lipník nad Bečvou
Ladislav Lis, Šiškova 1228, 182 00 Praha 8
Ivan Mašek, Na Šťáhlavce 16, 160 00 Praha 6
Pavel Nauman, Špálova 24, 162 00 Praha 6
Jan Ruml, Kremelská 104, 100 00 Praha 10
František Řehánek, Lelekovice u Brna 335, 664 31
Jaroslav Šabata, Chorázova 3, 602 00 Brno
Milan Šimečka, Pražská 35, 800 00 Bratislava

Zdroj:

Zpravodaj HOS, č. 4, červen 1989, celé číslo (2 s.)


Pole

NázevHodnota
ŘadaHnutí za občanskou svobodu
SignatářBATTĚK, Rudolf
BENDA, Václav
BRATINKA, Pavel
ČARNOGURSKÝ, Ján
GLAC, Jaromír
HRADÍLEK, Tomáš
LIS, Ladislav
MAŠEK, Ivan
NAUMAN, Pavel
RUML, Jan
ŘEHÁNEK, František
ŠABATA, Jaroslav
ŠIMEČKA, Milan
Den26
Měsíc6
Rok1989
Jazykčeský
Zpracovanýtrue
OCRfalse
ZdrojHnutí za občanskou svobodu 1988–1989. Sborník dokumentů. Růžena Hlušičková a Blanka Císařovská (ed.), Praha: ÚSD AV ČR/Maxdorf 1994, s. 148–151