Rudolf Battěk: O mém včerejším zadržení StB

1989 [7. července]1 Časové určení vychází z věcné souvislosti – dokument nazvaný »O mém včerejším zatčení« vysílala rozhlasová stanice Svobodná Evropa 7. 7. 1989. Publikovaný text je koncepte vysílané relace s řadou rukopisných úprav. , Praha – příspěvek Rudolfa Battěka nazvaný »O mém včerejším zadržení StB«, v němž popisuje praktiky Státní bezpečnosti vůči signatářům petice »Několik vět«.


Dne 6. července 1989 ve 14 hodin jsem byl v chodbě domu, ve kterém bydlím, zadržen dvěma příslušníky StB. Jeden z nich je známý poručík Miloš Richter, mladý tmavý hezoun, který mi předložil zřejmě narychlo perem vyplněné předvolání bez razítka k podání vysvětlení podle par. 19 Zák. 40 o SNB. Řekl jsem, že s nimi půjdu, ale vezmu si z bytu ještě nějaké věci. Pan poručík prohlásil, že to nepůjde a se slovy »my vás známe«, mě uchopil oběma pažemi a násilím mne vyvedl z domu do připraveného auta.

Odvezli mě na služebnu VB Kyje na okraji Prahy, kde bylo přítomno několik uniformovaných příslušníků VB. Moi průvodci mi řekli, abych zde počkal a chystali se odejít do pro ně vyhrazené místnosti.

Ohradil jsem se proti tomu a požádal je, aby bylo šetření zahájenou ihned, protože tento způsob zacházení považuji za nezákonnou partyzánštinu a podám proti tomu stížnost. Když oba odešli, sedící příslušník VB mi spontánně začal říkat, že oni s tím nemají nic společného, a bylo na něm vidět, jak mu záleží na tom, abych tomu uvěřil a vzal to na vědomí… Ujistil jsem ho, že o tom nepochybuji a že jejich společensky potřebná práce nemá nic společného s takovými nezákonnými zásahy.

Asi po hodině čekání jsem byl vybídnut k sepsání protokolu. Nejprve jsem byl podroben osobní prohlídce, zda u sebe nemám zbraň. Žádnou nenašli, ale zcela nezákonně trvali na tom, abych jim vydal obálku, kterou jsem měl u sebe. Na moje tvrzení, že obálka s papíry není zbraň a k jejímu odebrání nemají právo, reagovali tím, že mi ji násilně odebrali. Byly v ní tři exempláře prohlášení Několik vět… bez podpisů- Současné si ponechali dvě pohlednice, které jsem chtěl odeslat přátelům do NSR: Prý budou zkoumat, zda neobsahují mikrotečky.

Žádal jsem, aby o zadržených písemnostech sepsali protokol, což odmítli.

U výslechu kladli takovéto otázky:

  • Víme, že organizátoři petice Několik vět jsou účastníci Hnutí za občanskou svobodu. Co k tomu můžete říci?
  • Proč jste podepsal gratulaci kardinálu Tomáškovi, když jste u výslechu v Ruzyni žíkal, že s příslušníky církve nemáte nic společného?
  • Jak jste se podílel na středeční manifestaci ve Stromovce?
  • Komu jste měl předat prohlášení Několik vět… v obálce s nápisem Helena? O jakou Helenu je?

Ka kladeným otázkám zapisovací obligátně uváděl: nevyjadřuje se.

K té obálce jsem se nedovedl ovládnout a uvedl: »Obálka měla bát předána do Prahy Tróji, paní Heleně Trojské, ošetřovatelce hydiny v pražské zoologické zahradě.«

Když to chtěl zapsat, pan poručík ho zadržel, že prý laškuji. Že Helena Trójská v Tróji nebydli a udivenému písaři řekl, že ta ženská je »antikvovaná záležitost«. Jak vidět, dnešní důstojníci Státní bezpečnosti se neškolí jen poučkami marxismu. Leninismu.

Nechali mě další dvě hodiny čekat, aby pak výslech dokončili ještě jednou otázkou:

Sbíráte podpisy pod petici? Jak to děláte, komu je předáváte a jak dlouho je budete sbírat?

Odpověděl jsem:

»K petici se připojují denně stovky lidí a zítra to budou tisíce. V8m je, pane poručíku, známo, že žádné policejní protokoly nepodepisuji, ale tentokrát jsem ochoten učinit výjimku. Vy podepíšete petici Několik vět… a já vám podepíši protokol. Uvidíte, jakou pochvalu si vysloužíte u svých představených.«

Chvíli o tom oba přemýšleli, ale nakonec nepodepsali. A ani já jejich protokol.

Pustili mě v 18 hodin 30 minut.

O podepisování textu Několi vět… se jeví spontánní zájem. Mohu uvést některé kuriózní příklady. Když jsem s přátlei po večeři v jedné pražské restauraci požádal vrchního o zaplacení a on mi předložil účet, já mu místo peněz podal text petice. Se zájmem ho začal číst. A na můj dotaz, zda se chce podepsat, podepsal a chtěl odejít. Musel jsem mu připomenout, že nemám ještě zaplaceno.

Jiný příklad: Po dvaadvacáté hodině jsem přišel ke stanici autobusu, kde stál starší pán se dvěma dospívajícími dcerami. Pozdravil jsem, zeptal jsem se, kdy nám to jede, a po krátké pauze jsem se zeptal, zda náhodou nemají petici Několik vět…, že bych ji rád podepsal. Pán se usmál a řekl, že o o ní jenom slyšel, ale nečetl ji. Na moji otázku, zda by si i chtěl přečíst, přisvědčil a než jsem nastoupil do přijíždějícího autobusu, stačil jsem mu petici předat i s mojí vizitkou, na níž může petici doručit. Zamávali mi na cestu. V autobuse jsem pak ještě dvě petice předal náhodným cestujícím s poznámkou, že jde o zvláštní večerní vydání.

Vážně uvažuji o tom, že Několik vět … vyvěsím v domě, v němž bydlím.

O tom, jak jsem dopadl, vám povím něco příště.


Zdroj:

ÚSD Sb. HOS RFE politický blok, 7. 7. 1989, s. 6-8, xerografická kopie strojopisného konceptu.


1. Časové určení vychází z věcné souvislosti – dokument nazvaný »O mém včerejším zatčení« vysílala rozhlasová stanice Svobodná Evropa 7. 7. 1989. Publikovaný text je koncepte vysílané relace s řadou rukopisných úprav.

Pole

NázevHodnota
ŘadaHnutí za občanskou svobodu
AutorBATTĚK, Rudolf
Den7
Měsíc7
Rok1989
PředmětHnutí za občanskou svobodu
Jazykčeský
Zpracovanýtrue
OCRfalse
ZdrojHnutí za občanskou svobodu 1988–1989. Sborník dokumentů. Růžena Hlušičková a Blanka Císařovská (ed.), Praha: ÚSD AV ČR/Maxdorf 1994, s. 157–159