Kominforma – její založení a cesta k únoru 1948

Daniela Kolenovská – Vít Smetana

Informační byro komunistických stran (zkráceně Informyro; s odkazem na dřívější Kominternu pak Kominforma) vzniklo jako „konzultativní orgán“ vybraných komunistických a dělnických stran. Založeno bylo v září 1947 na zasedání ve Szklarské Porębě a existovalo až do roku 1956. Proklamovaným cílem Kominformy bylo organizovat porady, vyměňovat si zkušenosti a za vzájemného souhlasu koordinovat činnost komunistických stran. Tiskovým orgánem, vycházejícím od 10. listopadu 1947, se stal list Za trvalý mír, za lidovou demokracii. Na pořádaných schůzkách zastupovali každou ze zúčastněných stran dva reprezentanti jejího ústředního výboru. Za stálé sídlo Kominformy byl zvolen Bělehrad, ale vzhledem k roztržce s Jugoslávií bylo centrum už v červnu 1948 přeneseno do Bukurešti. Tehdy tam proběhlo 2. zasedání Kominformy, jež přijalo kritickou rezoluci o situaci v KS Jugoslávie. Tento krok jen zvýraznil míru moskevské ideologické kontroly nad Informbyrem. Třetí zasedání v listopadu 1949 stanovilo úkoly stran v boji za mír a v boji za jednotu dělnické třídy – a přijalo druhou, ještě kritičtější rezoluci o Komunistické straně Jugoslávie, jež označila titoismus za nacionalistickou odchylku.

Samotné založení Kominformy bývá zpravidla interpretováno jako sovětská odpověď na aktivizaci americké politiky v Evropě v podobě Trumanovy doktríny a Marshallova plánu. Stalin skutečně 4. června 1947 vyzval prvního tajemníka Polské dělnické strany Władysława Gomułku k uspořádání setkání komunistických stran, aby si vyměnily názory na problémy, před kterými ve stávající Evropě stojí, a zřídily společný tiskový orgán. Záznamy dřívějších Stalinových rozhovorů (například s Mátyásem Rákosim a Josipem Brozem Titem už na jaře 1946) však jasně ukazují, že Stalin zvažoval založení takovéto organizace mnohem dříve. A Oddělení zahraniční politiky ÚV VKS(b) už na jaře 1947 chystalo ustavující jednání koordinačního centra stran.^{1Viz blíže GIBIANSKIJ, Leonid Janovič: Forsirovanie Sovětskoj blokovoj politik, in: JEGOROVA, Natalija Ivanovna - ČUBARJAN, Aleksandr Oganovič (eds.): Cholodnaja vojna 1945–1963 gg. Istoričeskaja retrospektiva, Moskva, Olma-press 2003, s. 137–186.} Slovy amerického historika Marka Kramera, založení Kominformy nebylo motivováno Marshallovým plánem, nýbrž „rostoucím Stalinovým přesvědčením, že východoevropské státy se musí podřídit jeho tvrdým metodám diktátorské vlády. Stalinovo odhodlání uchránit SSSR před další ‘kontaminací’ západními vlivy učinilo stalinizaci východní Evropy nezbytnou.“^{2KRAMER, Mark: Stalin, Soviet Policy, and the Establishment of a Communist Bloc in Eastern Europe, 1941–1949, in: KRAMER, Mark – SMETANA, Vít (eds.): Imposing, Maintaining, and Tearing Open the Iron Curtain. The Cold War and East-Central Europe, 1945–1989, Lanham – Boulder – New York, Lexington Books 2014, s. 3–37, zde s. 27.} Tomu odpovídal a proměna vztahů mezi moskevským centrem a východoevropskými komunisty, která stalinistům po válce znovu zajistila dominanci ve vedení stran a zároveň přesunula klíčovou komunikaci mezi státy vznikajícího bloku z mezivládní úrovně na úroveň mezistranickou.

Jakkoli se projekt Informačního byra komunistických stran zrodil z iniciativy sovětského vedení, navenek se snažilo vytvářet odlišný dojem. Nejenže svěřil Stalin organizaci celého projektu Gomułkovi, ale zároveň též zdůvodňoval vyřazení Komunistické strany Řecka z jednání tím, že nechce popouzet Západ a poskytnout důvod k jejímu pronásledování. Gomułka tak postupně adresoval pozvání komunistickým, resp. dělnickým stranám v SSSR, Československu, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Jugoslávii, Itálii a Francii, a sice na termín 22.–28. září 1947 ve Szklarské Porębě na polské straně Krkonoš. Tento výběr zdůvodňoval Stalin tím, že jde o legální strany s masovou podporou (což ovšem nevysvětlovalo vyloučení kupříkladu finských či belgických komunistů).^{3BJADŽO, Anna Di: Sozdanije Kominforma, in: ADIBEKOV, Grant Mkrtyčevič et al. (eds.): Soveščanija Kominforma, 1947, 1948, 1949, Moskva, ROSSPEN 1998, s. 21–51, zde s. 25.} V Moskvě byl zatím připraven projekt organizace, jejž sovětští zástupci představili účastníkům teprve při jednání samém.^{4VOLOKITINA, Taťjana Viktorovna et al. (eds.): Vostočnaja Jevropa v dokumentach rossijskich archivov, 1944-1953, sv. 1 (1944-1948), dok. č. 234, direktiva předaná L. S. Baranovem A. A. Ždanovovi, 15. 8. 1947, s. 689-691.} Hlavní ideový projev přednesl 25. září Andrej Ždanov, jenž měl jakožto faktický Stalinův zástupce na starosti stranický aparát. Prohlásil, že po druhé světové válce došlo k pronikavým změnám mezinárodní situace a svět se rozdělil na dva tábory – na jedné straně tábor demokratický a antiimperialitický, vedený Sovětským svazem, a na straně druhé tábor antidemokratický a imperialistický pod vedením Spojených států. Neutrální postoj nebyl podle Ždanova nadále možný, a proto vyzval k zesílení boje za národní a sociální svobodu. Komunistické strany neměly „přeceňovat síly protivníka“, a měly naopak přejít do protiútoku. Ždanov v této souvislosti podrobil tvrdé kritice vedení francouzské a italské komunistické strany za jejich ústupnou politiku v mantinelech parlamentní demokracie, jež vedla jen k tomu, že se na jaře nechaly vytlačit z vlád svých zemí. K této kritice se v diskusích přidali představitelé ostatních stran v čele s jugoslávskými delegáty Milovanem Djilasem a Edvardem Kardeljem, kteří v protikladu k „iluzi“ francouzských a italských soudruhů, že je možné dobytí moci při dodržování zásad parlamentní demokracie, vyzdvihovali radikální metody vlastní či řecké, kupříkladu ochotu „bít Angličany“ ještě v době formálního sovětsko-britského spojenectví na konci války. Snažili se tak získat podporu Moskvy pro své vlastní ambice na Balkáně, zejména intervenci v řecké občanské válce.^{5ADIBEKOV, Grant Mkrtyčevič et al. (eds.): Soveščanija Kominforma, 1947, 1948, 1949, s. 152–171.} Právě takovéto znaky nezávislé politiky, včetně plánů na vytvoření Balkánské federace zahrnující Jugoslávii, Albánii a také Bulharsko, však již brzy přiměly Stalina k ostražitosti a posléze vedly až k vyloučení Jugoslávie z „demokratického a antiimperialistického“ tábora.

V době přípravy zasedání nahlíželo moskevské vedení velmi kriticky také na činnost KSČ a její parlamentní metody politického boje. V půli června zavítal do Československa fakticky na inspekční cestu vedoucí odboru zahraničněpolitického oddělení ÚV VKS(b) Pantelejmon Vasiljevič Guljajev. Po návratu do Moskvy hlásil, že českoslovenští komunisté rok po vítězných volbách ztrácejí vliv zejména na studenty a tvůrčí inteligenci, nepropagují dostatečně sovětskou kulturu, selhávají v hospodářské politice, jsou příliš smířliví vůči Demokratické straně na Slovensku, nebrání nebezpečnému oportunismu reakčních elementů podporovaných Anglosasy, ani pohybu 30 000 cizinců, zejména Američanů včetně vojáků v zemi, a konečně ani rozšiřování ideologicky závadné zahraniční literatury. Podle Guljajevovy zprávy z 22. června, jež byla předána členům politbyra v čele se Stalinem, to nahrávalo šíření antisovětských nálad a vedlo k ohrožení programu Národní fronty. Jako by se vedení jinak dobře organizované a masové strany spokojilo se svou vůdčí rolí v parlamentu, namísto aby „přijímalo rázná opatření k rozdrcení nejdůležitějších pozic reakce“ ve státním aparátu, na venkově, ve středních vrstvách a především v armádě, která byla i podle dalších zpráv z předchozích měsíců stále v rukou reakce. Chyby a přehmaty se snažil vysvětlit generální tajemník KSČ Rudolf Slánský,^{6VOLOKITINA, Taťjana Viktorovna et al. (eds.): Vostočnaja Jevropa v dokumentach rossijskich archivov, 1944-1953, sv. 1, dok. č. 219, extrakt z analytického zápisu vedoucího odboru Oddělení zahraniční politiky VKS(b) P. V. Guljajeva, 22. 6. 1947, s. 649-655; dok. č. 222, z informačního záznamu R. Slánského o situaci v Československu pro OZP VKS(b), 27. 6. 1947, s. 661–664.} ale především si ze zprávy vzalo vedení KSČ ponaučení při přípravě na cestu do Szklarské Poręby. Právě Slánský vedl československou delegaci, jejímiž členy byli dále generální tajemník Komunistické strany Slovenska Štefan Baštovanský jakožto druhý delegát a vedle něj Bedřich Geminder a Gustav Bareš jako hosté. Slánský ve svých vystoupeních už neváhal označit prezidenta Edvarda Beneše a ministra zahraničí Jana Masaryka za agenty angloamerického imperialismu, přičemž „tváří v tvář jeho agresivním plánům“ spatřoval úkol KSČ v zesílení boje s „reakcí“, v jejím odhalování a vytlačování z pozic, které získala, a v přípravě na její rozbití za podpory „širokých mas“.^{7ADIBEKOV, Grant Mkrtyčevič et al. (eds.): Soveščanija Kominforma, 1947, 1948, 1949, záznam vystoupení Rudolfa Slánského, 23. a 26. 9. 1947, s. 103–114, 188–192.}

Krkonošská schůzka znamenala definitivní odvržení teze o možných národních cestách k socialismu. Ti, kdož tuto možnost propagovali, byli následně odstraněni z vedení svých stran a nahrazeni poslušnými zastánci zostřování třídního boje a prosazování diktatury proletariátu. Sovětské vedení v rámci své strategie definitivně opustilo koncepci udržování nárazníkového pásma „spřátelených“ zemí na sovětské západní hranici a přistoupilo k upevnění kontroly bez ohledu na partikulární zájmy jednotlivých států, a sice formou instalace režimů sovětského typu. Vedení KSČ projednávalo plány útoku proti reakci na zasedání předsednictva ÚV KSČ dne 2. října 1947.^{8MARJINA, Valentina Vladimirovna: Od důvěry k podezíravosti. Sovětští a českoslovenští komunisté v letech 1945-48, in: Soudobé dějiny, roč. 4, č. 3–4 (1997), s. 451-467, s. 466.} Jeho realizace trvala československým komunistům ani ne pět měsíců. Začala odhalením údajného protistátního spiknutí na Slovensku a skončila úspěšně provedeným komunistickým převratem v únoru 1948.