Stručná kronika života Karla Schwarzenberga

Schwarzenberg_als_Kind
Karel Schwarzenberg za války v čimelickém parku (SA Murau).

1937 
Karel Jan (Karl Johannes) Schwarzenberg se narodil 10. prosince v Praze jako nejstarší syn PhDr. Karla VI. Schwarzenberga (1911–1986) a Antonie Leontiny Fürstenbergové (1905–1988). V posloupnosti historického rodu Schwarzenbergů je Karlem VII. Otec byl Čech, matka Rakušanka; v rodině se mluvilo česky i německy. Je od narození občanem československým/českým a švýcarským. Karel má tři sourozence: mladšího bratra Bedřicha, starší sestru Marii Eleonoru a nejmladší Annu Marii. Rodina Karla VII. patří k mladší, „orlické“ rodové větvi (sekundogenituře) historického rodu Schwarzenbergů.

1938 
Krátce před mnichovskou dohodou předala skupina aristokratů prezidentu Benešovi prohlášení ve prospěch jednoty země; dohodu podepsal mimo jiné Karel VI. Schwarzenberg. 

1940 
17. srpna zabavilo gestapo veškerý majetek starší rodové větve (primogenitury), tzv. hlubocko-krumlovské větve. Strýc Adolf Schwarzenberg byl již v emigraci (nejprve v Itálii, posléze v USA), zatímco jeho bratr Jindřich Schwarzenberg byl nacisty uvězněn.

1947 
10. července československá vláda rozhodla o vyvlastnění celého českého majetku starší rodové větve (primogenitury) na základě tzv. Lex Schwarzenberg.

1948 
Majetek mladší rodové větve byl po únorovém převratu zestátněn.
3. prosince emigroval s matkou a sourozenci do Rakouska (otec byl již v cizině). Ubytovali se u babičky Fürstenbergové ve Stroblu. Otec pracoval jako knihovník pro Amerika Haus v Salzburku. Matka si přivydělávala obchodováním s aluminiovými střechami. Rodinu podporovala babička.

1954 
Po babiččině smrti se rodina přestěhovala do bytu v Jacquingasse ve Vídni. Otec pracoval jako zaměstnanec ve schwarzenberských archivech v Murau a rodina pobírala apanáž od příbuzenstva. Matka vedla ve Vídni „salón“, kterým procházeli významní lidé nejen z Rakouska, ale prakticky z celého světa.

1957 
Maturoval na gymnáziu ve Vídni. Za studií se angažoval ve studentském katolickém spolku. Důkladné studium českých a evropských dějin absolvoval u svého otce, zatímco matka ho cílevědomě připravila na život ve vyšších společenských kruzích.

1958 
Absolvoval lesnickou praxi v Murau ve Štýrsku; začal studovat lesní hospodářství v Mnichově a posléze práva ve Vídni. Studia nedokončil, protože převzal řízení rodového majetku.

1960 
Byl adoptován JUDr. Jindřichem Schwarzenbergem (1903–1965), představitelem primogentury.
Od počátku 60. do konce 80. let spolupracoval s Rakouskou lidovou stranou (ÖVP); podílel se mj. na její reorganizaci.

1965 
Po smrti strýce Jindřicha Schwarzenberga se stal jeho dědicem a představitelem starší rodové větve; získal titul vévoda krumlovský. Z dědictví postoupil své nevlastní sestře, Jindřichově dceři Elisabeth, provdané Pezoldové, část majetku v Rakousku.

1967 
22. dubna uzavřel sňatek s hraběnkou Terezií Hardeggovou (Therese zu Hardegg auf Glatz und im Machlande, nar. 1940) a na zámku Murau se věnoval správě svých statků.
13. prosince se narodil syn Jan Nepomuk Ondřej. 

1968 
V červenci navštívil poprvé po dvaceti letech Československo.
16. prosince se narodila dcera Anna Karolina.
Manželka Terezie Schwarzenbergová začala pracovat jako lékařka v zemské nemocnici na Stolzalpe.

1979 
Po smrti Josefa III. z primogenitury obdržel titul kníže ze Schwarzenbergu. Jeho titul nyní zní: kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a okněžněný lanthrabě kleggavský.
12. května se narodil syn Karel Filip, kterého později (1987) adoptoval jeho skutečný otec Thomas Prinzhorn.

1984 
Na návrh rakouského kancléře Bruna Kreiského se stal předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva (IHF).

1985
V době konání oficiálního Evropského kulturního fóra v Budapešti svolala IHF na 15. října paralelní kulturní sympozium; úřady se pokusily jeho konání zabránit, ale bez úspěchu.

1986 
Po otcově smrti (9. dubna) se stal hlavou druhé rodové větve (sekundogenitury); v jeho osobě se tak spojily obě rodové větve.
Stal se jedním ze zakládajících členů exilového Dokumentačního střediska na podporu nezávislé literatury v Československu. Středisko sídlilo od listopadu na zámku Schwarzenberg v bavorském Scheinfeldu.

1987 
V polovině června se v Praze poprvé setkal s Václavem Havlem.

1988 
25.–31. ledna navštívil v čele delegace IHF Moskvu. Delegace jednala se zástupci sovětských oficiálních institucí i s představiteli disentu.
18. října se manželé Schwarzenbergovi rozvedli.
5. listopadu byl z podnětu IHF založen v Praze Československý helsinský výbor; mezi devatenácti zakládajícími členy byl Václav Havel.
Poté, co bylo v Praze zásahem policie znemožněno konání mezinárodního semináře Československo ’88, svolaného představiteli Charty 77 a dalších občanských iniciativ na 11. listopadu, uspořádala IHF 13. listopadu paralelní konferenci ve Vídni.
Jak si přál zesnulý strýc Jindřich, byla zajištěna nedělitelnost rodového majetku, a to převedením veškerého vlastnictví v Rakousku do rodinné nadace v Lichtenštejnsku (12. prosince). 

1989 
5.–9. března navštívil Prahu v čele delegace IHF, která jednala s představiteli občanských iniciativ a se zástupci oficiálních institucí – Výboru československé veřejnosti pro lidská práva a Československého mírového výboru.
21.–25. dubna předsedal výročnímu zasedání IHF ve Varšavě, jehož se zúčastnili zástupci 14 národních helsinských výborů a hosté ze tří dalších zemí. Položil květiny na hrob katolického duchovního Jerzyho Popieƚuszka, umučeného v říjnu 1984 příslušníky polské tajné policie.
10. května převzal Evropskou cenu lidských práv, kterou Rada Evropy udělila Mezinárodní helsinské federaci (IHF) a Lechu Wałęsovi.
3.–5. listopadu referoval na semináři o středoevropské kultuře v polské Vratislavi a poté se ve Varšavě spolu se zástupci československého exilu a disentu setkal s představiteli Solidarity.
29. prosince se zúčastnil slavnostní mše v chrámu sv. Víta na počest nově zvoleného prezidenta Václava Havla. Mši celebroval kardinál František Tomášek.

1990
10. července byl jmenován vedoucím kanceláře prezidenta Václava Havla (kancléřem).

1991 
Získal zpět majetek zestátněný v roce 1948, mj. Orlík, Sedlec, Čimelice a rozsáhlé pozemky. (Majetek primogenitury zůstal ve vlastnictví státu.)

1992
20. července po abdikaci prezidenta Václava Havla se vzdal funkce vedoucího prezidentské kanceláře.
V letech 1992–1999 se každoročně aktivně účastnil tzv. Schwarzenberských setkání, konferencí organizovaných dokumentačním střediskem v Scheinfeldu.

1993
Kromě péče o rodový majetek vyvíjel až do zvolení senátorem (2004) rozsáhlou nadační a kulturní činnost a byl publicisticky aktivní doma i v zahraničí.

1998
15. prosince podepsal listinu o založení obecně prospěšné společnosti Československé dokumentační středisko jako její spoluzakladatel; je dosud členem její správní resp. dozorčí rady. 

2003
28. října mu prezident Havel propůjčil řád Tomáše Garrigua Masaryka.

2004
26. července podepsal jako spoluzakladatel dokument o založení Knihovny Václava Havla.
13. listopadu byl zvolen do Senátu Parlamentu České republiky za Prahu 6; nominován byl koalicí Unie svobody/Demokratická unie (US-DEU) s Občanskou demokratickou aliancí (ODA). Tuto funkci zastával do 28. května 2010. Členem politické strany Občanská demokratická aliance (ODA) byl do jejího rozpuštění 2007.

2005
V květnu přiletěl na setkání disidentských skupin na Kubě, ale byl policií zadržen a vypovězen ze země.
Obdržel Čestný odznak Za zásluhy o Rakouskou republiku.

2007
9. ledna byl na návrh Strany zelených jmenován ministrem zahraničí České republiky ve vládě Mirka Topolánka; ve funkci setrval do 9. května 2009.

2008
22. srpna uzavřel nový sňatek s někdejší manželkou Terezií.
Obdržel Záslužný řád Spolkové republiky Německo.

2009
25. listopadu převzal od Rakouského ústavu pro podunajský region a střední Evropu se sídlem ve Vídni Cenu střední Evropy.
28. listopadu založil politickou stranu TOP 09 a byl zvolen jejím předsedou.

2010 
Ve volbách do poslanecké sněmovny 28.–29. května byl zvolen poslancem za TOP 09.
13. července byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Petra Nečase; tuto funkci vykonával do 10. července 2013. Byl rovněž prvním místopředsedou této vlády.

2012
Na slavnostním shromáždění v Hamburku převzal 2. prosince Cenu Marion Dönhoffové za mezinárodní porozumění a usmíření (Marion Dönhoff Preis für internationale Verständigung und Versöhnung) z rukou Wolfa Biermanna, který přednesl laudatio Soudruh kníže, můj nejmilejší třídní nepřítel (Der Genosse Fürst, mein liebster Klassenfeind).

2013
V lednových prezidentských volbách kandidoval za TOP 09. V prvním kole skončil druhý, v druhém kole dostal 45,19 % hlasů, Miloš Zeman 54,80 % hlasů. 
20. června převzal v Grafeneggu Evropskou cenu Aloise Mocka (Alois Mock Europa Preis) za rok 2012.
V předčasných volbách do poslanecké sněmovny 25.–26. října byl zvolen poslancem a stal se předsedou zahraničního výboru poslanecké sněmovny.

2015
Dne 29. listopadu se na sjezdu TOP 09 vzdal předsednictví strany a byl zvolen jejím čestným předsedou.

2017 
V říjnových volbách do poslanecké sněmovny vedl kandidátku TOP 09 v Praze a stal se poslancem.