Má být ÚSTR zdviženým prstem?
Ondřej Matějka,
historik a náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů
Následující text byl publikován v Orientaci Lidových novin 2. září 2017. Redakci LN děkujeme za poskytnutí.
První ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček diskutoval 8. srpna 2017 v Českém rozhlase o své někdejší instituci (text o té debatě a její záznam lze nalézt na www.rozhlas.cz/plus/proaproti). Necháme-li stranou prosté a snadno vyvratitelné nepravdy, které špikují řadu jeho rétorických vystoupení, vyslovil jednu závažnou tezi: podle něj má mít ÚSTR politickou roli a má varovat před návratem těch, kteří v roce 1989 měli skončit na smetišti dějin. Jak prý říkal spisovatel a diplomat Jiří Gruša, má mít zdvižený prst. Současný ÚSTR to prý nedělá a tím se odchyluje od své původní cesty, kterou měl společnou s partnerskými institucemi v zahraničí: BStU v Německu, ÚPN na Slovensku, NEB v Maďarsku a IPN v Polsku.
Tuto exředitelem nadhozenou otázku je možné vzít opravdu vážně: Máme mít ústav, který by hrál roli veřejného strážce historické pravdy? Podle Pavla Žáčka naše společnost takového morálního arbitra, který by autoritativně vykládal období diktatury, nutně potřebuje. Ale co konkrétně to má znamenat?
Pavel Žáček se ve svém vystoupení opřel o odkaz na podobné instituce ve střední Evropě. Při znalosti věci to však neobstojí: rozdíly ve fungování oněch „paměťových ústavů“ jsou totiž obrovské. Všechny sice vznikaly s myšlenkou zpřístupnit dokumenty komunistických tajných policií a zkoumat je, avšak v konkrétním provedení mají k sobě daleko. Rozdíly jsou mezi všemi, zvlášť výrazný je však mezi dvěma největšími – polským IPN a německým BStU. Podívejme se na oba trochu blíže.
Při srovnávání začněme u velikosti. Je to poměrně jednoduché, a navíc na tom záleží. Polský IPN se svými zhruba dvěma tisíci zaměstnanci, s centrálou ve Varšavě a s pobočkami ve všech vojvodstvích, je cosi jako gigant, jemuž se žádná z dalších institucí ve střední Evropě nemůže rovnat. Jeho rozpočet na historický výzkum je větší než rozpočet všech ostatních historických univerzitních pracovišť v Polsku dohromady. To samé platí i pro ostatní funkce – pro popularizaci, vzdělávání a podobně.
Německá instituce BStU se svými asi patnácti sty zaměstnanci a regionálními pobočkami rovněž ohromí, jenže od IPN se dost liší. Pro mnohé Němce je sice trnem v oku především kvůli velikosti archivu, který má přibližně stejně velké personální obsazení jako Bundesarchiv, přičemž ten spravuje mnohem více archiválií. Ovšem výzkumná část BStU je relativně malá, na úrovni jiných výzkumných institutů v Německu, a vzdělávací a popularizační činnost je úzce zaměřena na témata spojená se Stasi.
Ještě důležitější jsou ovšem rozdíly ve fungování. Polský IPN vedle archivu, historického výzkumu či vzdělávání koncentruje také vyšetřování zločinů komunismu; má tedy nejširší záběr působnosti ze všech „ústavů paměti národa“ ve střední Evropě. S novou vládou PiS byl navíc pověřen naplňováním nového zákona o politice paměti z roku 2016, takže se teď zabývá například rozsáhlou „dekomunizací“ – čili přejmenováváním ulic, a dále také vyhledáváním dosud neznámých obětí komunistického násilí v letech 1944–1956 nebo iniciováním pomníků a podobně. Do růstu vlivu současného IPN patří také rozšíření období, jímž se má zabývat, nově je to už od roku 1917. IPN má tudíž nejširší časový záběr ze všech podobných institucí ve střední Evropě.
Naproti tomu BStU v Německu se vyvíjí vlastně opačně: po čtvrtstoletí jeho fungování se rozhodlo o jeho postupné demontáži. Archiv přejde pod Bundesarchiv (jeho přístupnost tím nemá být omezena), historický výzkum získá institucionálně nezávislou podobu (buď pod novou nadací, anebo jej převezmou univerzity) a z původního BStU zůstane trochu větší sekretariát spolkového pověřence pro dokumenty Stasi, který má německé politice a veřejnosti zprostředkovávat problémy spojené s reflexí minulosti německé tajné policie.
Takové rozdíly pochopitelně předurčují i působení těchto institucí směrem k veřejnosti. V Polsku se od IPN zjevně čeká, že bude jakousi státní superinstancí historické pravdy; za současné vlády ještě více než dříve. Tomu odpovídá i obraz na veřejnosti: prezentuje se při nesčetných vzpomínkových shromážděních, pietních akcích a prakticky nemine týden, aby nebyl oceněn nějaký pamětník. IPN je aktivní ve veřejných vyjádřeních, která jsou různě vztažena k aktuální veřejné debatě i politice. Často v souvislosti s pravomocí vyšetřovat zločiny komunismu (tento úkol plní nepoměrně aktivněji než český Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu), a díky tomu přirozeně získal mediální obraz bojovné instituce s velmi silným názorem.
Němci od BStU naopak chtějí, aby jeho činnost rozumně zapadala mezi ostatní aktéry, kteří se věnují reflexi komunismu. BStU je sice v současnosti nejviditelnější německou historickou institucí, avšak objevuje se spíše jako odborný hlas ke „svým“ tématům. Jeho působení do velké míry určuje osobnost samotného pověřence. Od roku 1990 byli pouze tři: Joachim Gauck, Marianne Birthlerová a nyní Roland Jahn. Personální stabilita má vliv, podporuje pojetí této veřejné funkce založené na osobní odpovědnosti pověřence a s ní se zase přirozeně pojí i jistá uměřenost.
Posledně jmenovaný pověřenec, tedy Roland Jahn, má ze zmíněné trojice pověst nejvíce „antikomunistického“ šéfa. Uvedl se tím, že k obecnému rozčarování odmítl dále zaměstnávat bývalé pracovníky Stasi, i když v úřadu už více než dvacet let pracovali (na pozicích řadových archivářů, v podpůrných profesích a podobně). Že je však v Německu obraz komunistické minulosti o některé tóny bohatší než v Polsku nebo u nás, je patrné například z knihy, kterou v roce 2014 právě bývalý východoněmecký disident Roland Jahn vydal.
Jmenuje se My přizpůsobení: Přežívání v NDR (Wir Angepassten: Überleben in der DDR) a vypráví o zkušenostech s tím, jak složitě se hledá hranice mezi svobodou a přizpůsobováním se různým očekáváním či tlakům. Detailně, plasticky, a především se snahou o pochopení konkrétních motivací píše Jahn například o svých spolužácích, kteří v roce 1977 hlasováním rozhodli o jeho vyloučení ze studia. Jen jediný tehdy hlasoval proti. Ale i na svých vlastních dilematech popisuje, v jakých situacích si sám „zadal“ a přizpůsobil se, v domnění, že tím to či ono získá nebo alespoň neztratí. Celá kniha je pojata jako výzva k vyprávění o podobných zkušenostech. V naději, že se tím vyplní prostor, který ve vzpomínání obvykle zůstává prázdný – je to onen velký prostor mezi zřejmými pachateli na jedné straně, a uznanými oběťmi komunistické moci na straně druhé.
Kde se v tomto srovnávání nachází Ústav pro studium totalitních režimů? Pokud uvažujeme o velikosti, český ÚSTR a Archiv bezpečnostních složek mají dohromady necelých 290 zaměstnaneckých míst. Rozpočet samotného ÚSTR na výzkum – tedy bez vzdělávání, popularizace a digitalizace – je pouze o málo vyšší, než mají jednotlivé historické ústavy Akademie věd ČR. Archiv bezpečnostních složek je na poměry českého archivnictví velký, počet zaměstnanců má na úrovni Národního archivu, ačkoli ten spravuje násobně více archiválií. To je tedy podobný poměr jako v Německu.
Na druhou stranu: český Archiv bezpečnostních složek je oddělen – je to samostatná organizační složka státu. S „Ústrem“ samozřejmě úzce spolupracuje, ale na základě autonomie. Archiv také podléhá archivnímu a služebnímu zákonu, zatímco Ústav nikoli. Což je česká specialita.
ÚSTR má vedle nestranného zkoumání nacistické okupace a komunistické diktatury uloženo vzdělávání a popularizaci, a také má digitalizovat dokumenty. Nemá ovšem žádné úkoly v oblasti vyšetřování, ty v Česku náležejí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), začleněnému do policie. Stejně jako nemá žádné pravomoci ve vztahu k veřejnému připomínání minulosti. ÚSTR má jen poměrně tenkou, i když viditelnou vrstvu aktivní politiky paměti – kladení věnců u pomníků, jednou ročně udílení cen pamětníkům. Je dobré dodat, že tato činnost není nikde v zákoně stanovena, vznikala postupně jako praxe svého druhu. A také má, ve srovnání s jinými akademickými ústavy, mnohem častější vstupy do mediálního prostoru.
Když to shrneme, máme zjevně mnohem blíž k německé situaci než k Polsku. ÚSTR ani velikostí, ani množstvím svěřených úkolů tolik nevyčnívá nad své okolí jako IPN, naopak je – stejně jako BStU – sice velký, ale zároveň je předurčen k tomu, začleňovat se do sítě těch, kdo se snaží o reflexi zkušenosti s nesvobodou, a spolupracovat s nimi. Kde tedy Pavel Žáček a další berou oporu pro tvrzení, že ÚSTR má být oním autoritativním strážcem nerelativizovaného výkladu naší nedávné minulosti? V zákoně, jehož podobu velmi významně určoval, tato podoba ÚSTR oporu nemá – ani zvolenou institucionální podobou, ani určenými úkoly.
Navíc platí, že chceme-li se držet odborných nároků, je to v rozporu s přímočarým a masivním ovlivňováním názoru veřejnosti. Můžeme se dlouze bavit o tom, zda to z jedné strany není škoda. Odborný pohled je ovšem principiálně vždy spíše komplikující, zohledňuje více souvislostí, a je proto těžce stravitelný zejména pro média i pro politiky. Vzdělávání je na tom podobně: je to odborná činnost svého druhu, má svá pravidla. Zejména v oblasti konfliktních soudobých dějin nesmí vzdělávání manipulovat; mělo by zprostředkovat pohledy různých stran při zachování jasných hodnot, má přivádět ke schopnosti vlastního úsudku. Když vezmeme tyto nároky vážně (a budeme tak věrni zákonu o ÚSTR, podle něhož má především „zkoumat a nestranně hodnotit“), sotva lze z „Ústru“ učinit charizmatického vykladače minulosti obdařeného mocí vymítat zlo minulého režimu.
Na druhou stranu je celkem jasné, co by ÚSTR být neměl: rozhodně to nemá být tlampač jediné historické pravdy. Nemá to být ani hlásná trouba těch, kdo snadno někoho posílají „na smetiště dějin“. Vzpomeňme, jak to dopadlo v jeho prvních letech: role veřejného strážce odkazu minulosti si tehdejší vedení vykládalo jako nutnost „být vidět“. Výsledkem byla bombastická, avšak nepodložená prohlášení pro média (třeba o bratrech Mašínech chystajících atentát na Gottwalda). Čemuž odpovídal prakticky nulový odborný a spolu s tím i mizivý veřejný respekt.
ÚSTR má dějiny projasňovat, to ano, avšak s vědomím, že připomínání historie je v polistopadové České republice pluralitní a nejlépe se odehrává v dialogu. Vstupuje do něj vícero odborných institucí a silně také občanská společnost. ÚSTR proto musí počítat s tím, že si své postavení má řádně odpracovat, bez spoléhání se na podporu té či oné politické moci, jíž se dá do služeb. Buď bude konkurenceschopnou výzkumnou institucí s kvalitním vzdělávacím a popularizačním programem, podepřenou dovedností kultivovaného dialogu –čímž si postupně získá zaslouženou autoritu –, nebo to budou vyhozené peníze.
