D18

1977, 30. červen, Praha. – Zpráva o diskriminaci spisovatelů v Československu a seznam 130 českých spisovatelů postižených úplným nebo částečným zákazem publikovat. (Dokument č. 12)E1Na podporu spisovatelů v ČSSR byla také v zahraničí vydána výzva Obnovit demokratické svobody v Československu. Její autoři Miroslav Fic, Vladimír Krajina a Vladimír Valenta ji adresovali představitelům uměleckého světa. Hlas domova, roč. 19 (1977), č. 22.

Ústava ČSSR zaručuje ve svém čl. 28 „všem občanům svobodu projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svobodu slova a tisku“. Tato svoboda projevu slovem i tiskem zahrnuje samozřejmě i svobodu projevu literárního a vědeckého. V témže smyslu hovoří také mezinárodní konvence o zachovávání lidských práv, přijaté většinou členů OSN a ratifikované i vládou ČSSR. Se všemi těmito zárukami svobody projevu včetně jejich dalších ústavních upřesnění a podmínek je však v hrubém rozporu administrativní diskriminační a represivní praxe, uplatňovaná dnes vůči české literatuře.

Stav současného českého literárního života je výsledkem mocensky motivovaného útlaku, který vede k rozvratu a působí nedozírné škody. V našich novodobých dějinách bychom marně hledali delší časové období, kdy bylo mocenskými prostředky znemožněno tak velkému počtu spisovatelů publikovat, jako je tomu u nás po roce 1969. Svaz českých spisovatelů, který se ustavil na sjezdu v červnu 1968, měl téměř 400 členů. Po jeho úředním rozpuštění vznikl nový svaz, který měl zpočátku pouhých 40–50 členů; tento počet vzrostl podle oficiálních údajů do letošního sjezdu na 164 členů, prošlých prověrkovým sítem dnešních politických kritérií. Přitom ovšem jedině členství ve svazu poskytuje spisovatelům možnost normální práce, publikování v časopisech a nakladatelstvích, studijních cest do ciziny atd., nemluvě o stipendiích, cenách, podporách a dokonce běžných sociálních vymoženostech, na něž má právo každý pracující. Toto favorizování oficiálních spisovatelů, jehož výsledkem není ani zdaleka tak často vyhlašovaný rozkvět současné literatury, nýbrž naopak její úpadek, přiznávaný občas i oficiálně, je rubem rozsáhlé diskriminace ostatních spisovatelů, představujících většinu národní spisovatelské obce a její umělecky daleko významnější část. Tito spisovatelé nejen že jsou zbaveni možnosti publikace, případně jiné práce ve svých oborech, ale jsou také záměrně vytlačováni do profesí naprosto neodpovídajících jejich kvalifikaci, bez ohledu na to, že se tak potlačuje duchovně tvůrčí potenciál národa.

Ze spisovatelů postižených touto všeobecnou diskriminací byli dva ve vězení od ledna, jeden je uvězněn od loňského března, několik dalších se po vězení vzpamatovává. Asi 90 spisovatelů různých generací píšících a publikujících česky je vyřazeno z národní literatury jen proto, že žijí v zahraničí. Asi patnáct nepublikujících nebo jen ukázkově publikujících autorů (Adolf Branald, Dušan Hamšík, Miroslav Holub, Jaromír Hořec, Bohumil Hrabal, Květoslav Chvatík, Ivan Kříž, J. R. Pick, Karel Ptáčník, Jiří Šotola, Jana Štroblová, Jan Werich atd.) prohlásilo sice v souvislosti s Chartou 77 loajalitu současné politické praxi, z toho někteří už po několikáté, ale i tak zůstává faktem, že uplynulých sedm let nemohli publikovat.

Kromě těchto autorů, kterých je úhrnem něco přes sto, je různým způsobem postiženo dalších 130, jež uvádíme v příloze. Jde tedy celkem asi o 230 spisovatelů; některé další beletristy, překladatele, textaře, autory recenzí a kritických esejů jmenovitě neuvádíme proto, že bychom tím mohli s největší pravděpodobností jejich občanskou a sociální situaci ještě zhoršit. Celkem jde asi o 350–400 autorů, kteří u nás nemohou vycházet, a to počítáme jen autory píšící česky a především pražské, neboť okolnosti nedovolují seznámit se blíže s autorskými skupinami mimopražskými.

Připojený seznam zahrnuje autory postižené exkomunikací úplně nebo jen částečně, např. často tak, že smějí vydávat pouze překlady či práce pro děti, nebo – jako v případě Jaroslava Seiferta či Vladimíra Holana – jen reedice děl známých, ne však už sbírky vzniklé v posledních letech. Na druhé straně existují i autoři, kteří nejen že nesmějí vůbec publikovat, ale jimž bylo represivně suspendováno i celé jejich dosavadní dílo, někdy i celoživotní a velmi rozsáhlé; veškerá jejich tvorba byla vyloučena z kulturního oběhu, vyřazena z veřejných knihoven a nesmí se ani zčásti znovu přetiskovat. Takových autorů je kolem padesáti; jsou mezi nimi básníci, romanopisci, dramatikové, kritikové, literární vědci, ale také historici, sociologové a filozofové. Postupuje se, jako kdyby vůbec nikdy nežili, jsou doslova zaživa pohřbeni. Nesmějí se kulturního života účastnit ani jako překladatelé, editoři nebo vydavatelé literárních dokumentů z minulých století. Jejich jména se nesmějí objevit v tisku ani pod čarou, v odkazech nebo v bibliografiích. Do zákazu je často zahrnuta i veškerá literatura o nich, takže se knižní proskripce prakticky vztahuje na tisíce děl a podoba a ráz národní kultury jsou tak ve svém celku zmrzačeny.

Tato diskriminace většiny českých spisovatelů a proskripce jejich děl je v mnoha případech navíc provázena vytrvalou kampaní veřejných sdělovacích prostředků, tisku, rozhlasu i televize, ve kterých je řada spisovatelů soustavně snižována, urážena, pomlouvána a vystavena osobním štvanicím, aniž měla možnost hájit svoji uměleckou, lidskou a občanskou čest.

Seznam diskriminovaných autorů připojený k tomuto dokumentu je výsledkem pouhého literárně kritického konstatování a bibliografické práce. Není to tedy seznam autorů vědomě takto sdružených a neusiluje ani o úplnost; chce pouze upozornit konkrétně na stav české literatury a na pochybnou hodnotu oficiálních dokumentů, zamlčujících existenci většiny českých spisovatelů a jejich tvorbu, která zde přes všechnu diskriminaci je a přes všechna oficiální prohlášení žije i čtenářsky, byť jakkoli omezeně.

Oficiální publicistika s oblibou uvádí počty původních beletristických novinek jako doklad rozmachu oficiální části české literatury. Je samozřejmě problematické měřit hodnotu umělecké tvorby kvantitativními ukazateli, ale i zde by srovnání např. s obdobím 1964–1969 vyznělo zcela v neprospěch oficiální argumentace. Tak kupříkladu v připomenutém období 1964–1969 vyšlo 1150 českých novinek, tj. v průměru 190 knih ročně, zatímco v letech 1971–1976 vyšlo pouze 859 novinek, tj. průměrně 143 knih ročně. Kromě tohoto poklesu kvantitativního by se dal zároveň doložit pokles kvalitativní.

Ještě zřetelněji se tento pokles jeví v oblasti periodik. Zákaz vydávání prací většiny českých spisovatelů byl provázen zákazem všech časopisů věnovaných literatuře a umění. Koncem šedesátých let vycházela řada literárních nebo k literatuře úzce se vztahujících týdeníků, čtrnáctideníků, měsíčníků, čtvrtletníků (Literární noviny, později Listy, Plamen, Host do domu, Červený květ, Dialog, Arch, Tvář, Orientace, Sešity, Divadlo, Divadelní noviny, Impuls, Analogon, Divoké víno, Dějiny a současnost, Knižní kultura, Universum apod.). Celkový náklad činil podle odhadu přes 400 000 výtisků. Dnes existuje v oblasti literatury pouze jediný měsíčník s minimálním nákladem.

Seznam, který provází tento dokument, by bylo možno doplnit obdobným soupisem autorů slovenských, jak o tom svědčí pozoruhodný čin Hany Ponické, její neproslovený diskusní příspěvek na letošním sjezdu Svazu slovenských spisovatelů.E2Přednesení diskusního příspěvku na 3. sjezdu Svazu slovenských spisovatelů 2. 3. 1977 v Bratislavě bylo H. Ponické znemožněno poukazem na omezený čas pro diskusi. Autorka jej však odevzdala k zaprotokolování. Jeho plný text publikovaly Listy, roč. 7 (1977), č. 1, s. 8–9. Podle redakční poznámky podstatnou část zveřejnil francouzský deník Le Monde. V dubnu téhož roku byla Hana Ponická vyloučena ze Svazu slovenských spisovatelů, nesměla nadále publikovat a film natočený podle jejího scénáře nesměl být promítán. Ze slovenských autorů, beletristů, překladatelů, kritiků a esejistů, které Ponická uvádí jako vyloučené z veřejného literárního života, zmiňme aspoň tato jména: František Andraščík, Jozef Bžoch, Fedor Cádra, Michal Gáfrik, Soňa Čechová, Ladislav Dobos, Milan Hamada, Pavol Hrúz, Miroslav Hýsko, Zora Jesenská, Ivan Kadlečík, Ján Kalina, Agneša Kalinová, Roman Kaliský, Peter Karvaš, Miroslav Kusý, Albert Marenčin, Štefan Moravčík, Zlata Solivajsová, Juraj Špitzer, Ctibor Štítnický, Dominik Tatarka, Ladislav Ťažký, Július Vanovič, Tomáš Winkler ad.

Všechny tyto otřesné skutečnosti nepostihují ovšem pouze úzkou spisovatelskou obec, nejsou pouze ryze stavovským problémem, neboť otázky svobody a dosahu psaného slova se dotýkají veškerého obyvatelstva a řady jeho základních práv, zejména však práva na svobodný přístup k informacím a svobodný rozvoj osobnosti.

Vyhláška č. 120/76 Sb. zveřejňující pakty OSN, ke kterým přistoupila ČSSR v r. 1975, právně upravuje otázky, kterých jsme si zatím všimli, takto: V Paktu o občanských a politických právech v preambuli ve formulaci o „svobodě od strachu“, dále v části II, článku 2, § 3 a, b, pokud jde o veřejnou difamaci autorů a vyznavačů literatury, která právě neodpovídá vkusu momentálních administrátorů, v článku 17 § 1, kde je řeč o tom, že „nikdo nesmí být vystaven svévolnému a protiprávnímu zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence a ani protiprávním útokům na svou čest a pověst“. Dále v článku 18, § 1, deklarujícím „právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství“, v článku 19, § 2, kde se deklaruje, že každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby. A konečně v článku 22, § 1: „Každý má právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim.“

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech ztvárňuje právní aspekt naší problematiky především v bodech:

Část III, článek 6, § 1 a 2, kde je řeč o „právu každého na příležitost vydělávat si živobytí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme“, a o „plné produktivní zaměstnanosti“ jednotlivce v tomto směru. Článek 13 tohoto paktu v § 1 hovoří o právu na vzdělání. Je samozřejmé, že se musí dotýkat i specifického vzdělání literárního a vzdělávání literaturou.

Článek 15 stanoví:

„1. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého:

a) účastnit se kulturního života;

b) užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití;

c) mít prospěch z ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.

2. Opatření, která mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, mají zahrnovat i ta opatření, jež jsou nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury.

3. Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost.“

Jak je zřejmé z toho, co bylo uvedeno, řada základních práv našich spisovatelů a jejich čtenářů, tak jak vyplývají z naší ústavy a z přijatých mezinárodních paktů, není dodržována nebo je porušována do té míry, že je trvale znemožňován normální život v této oblasti se všemi důsledky, které z toho plynou. Náprava tohoto stavu je možná jedině plným uplatňováním zmíněných paktů, které se vyhláškou č. 120/76 staly součástí našeho právního řádu. Teprve potom budou vytvořeny základní podmínky pro normální práci a rozvoj naší literatury tak, aby hrála znovu, veřejně, v plné míře tu úlohu, kterou mívala dosud vždy v rozhodujících chvílích naší historie.

prof. dr. Jiří Hájek, DrSc.
mluvčí Charty 77

Příloha:

Hana Bělohradská, Bohuslav Blažek, Egon Bondy, Jiří Brabec, Vratislav Brabenec, Josef Brukner, Stanislav Budín, Jindřich Černý, Václav Černý, Miroslav Červenka, Lumír Čivrný, Jiří Daníček, Jiří Dienstbier, Bohumil Doležal, Ladislav Dvořák, Ladislav Dvorský, Stanislav Dvorský, Vratislav Effenberger, Karel Eichler, Miloš Fiala, Hermína Franková, Bedřich Fučík, Vítězslav Gardavský, Bohumila Grögerová, Jiří Gruša, Aleš Haman, Jiří Hanzelka, Jiřina Hauková, Václav Havel, Jiří Hejda, Zbyněk Hejda, Zdeněk Hendrych, Josef Hiršal, Vladimír Holan, Miroslav Holman, Jindřich Chalupecký, Petr Chudožilov, Milan Jankovič, Pavel Janský, Filip Jánský, Antonín Jelínek, Ivan Jirous, Věra Jirousová, Milan Jungmann, Emil Juliš, Pavel Juráček, Petr Kabeš, Věra Kalábová, Zdeněk Kalista, Eva Kantůrková, Vašek Káňa, Svatopluk Karásek, Vladimír Karfík, František Kautman, Karel Kyncl, Mojmír Klánský, Alexandr Kliment, Ivan Klíma, Helena Klímová, Milan Knížák, Pavel Kohout, Jiří Kolář, Jan Kopecký, Petr Kopta, Josef Kostohryz, Karel Kostroun, Zdeněk Kožmín, Oldřich Král, Karel Kraus, Oldřich Kryštofek, Jiří Kuběna, Ivan Kubíček, Milan Kundera, Pavel Landovský, Vladimír Lébl, Jiří Lederer, Zdeněk Lorenc, Jan Lopatka, Sergej Machonin, Emanuel Mandler, Jan Mareš, Jelena Mašínová, František Daniel Merth, Petr Mikeš, Oldřich Mikulášek, Antonín Mokrejš, Ladislav Novák, Bohumil Nuska, Jaroslav Opavský, František Pavlíček, Karel Pecka, Tomáš Pěkný, Jiří Plaček, Dalibor Plichta, Zdeněk Pochop, Jindřich Procházka, Petr Pujman, Jaroslav Putík, Zdeněk Rotrekl, Jaroslav Seifert, Karol Sidon, Jan Skácel, Jindřiška Smetanová, Milan Smolík, Karel Soukup, Andrej Stankovič, Jiří Stránský, Věra Stiborová, Milan Suchomel, Oleg Sus, Karel Šiktanc, Vladimír Škutina, Karel Štindl, Věra Šťovíčková, Pavel Švanda, Josef Topol, Jan Trefulka, Milan Uhde, Zdeněk Urbánek, Miloš Vacík, Ludvík Vaculík, Rostislav Valušek, Zdeněk Vašíček, Jan Vladislav, Josef Vohryzek, Vladimír Vokolek, Vladimír Vondra, František Vrba, Ivan Wernisch, Pavel Zajíček, Miroslav Zikmund

Zdroj
  • ČSDS, sb. Charta 77, (archiv J. Hájka). – Strojopis, prvopis s vlastnoručním podpisem.
Plné znění
  • In: Kniha Charty 77, 2. díl, březen – červen 1977, samizdat
  • Listy, roč. 7 (1977), č. 5, s. 43–45
  • Studie 1977, č. 54, s. 480–485
  • Informační materiály 24/25 (září 1977), s. 5–9
  • Kniha Charty 77, Index 1977, s. 138–145
  • Skilling, H. G.: Charter 77 and Human Rights in Czechoslovakia. Londýn 1981, s. 249–252
  • Human Rights in Czechoslovakia. Documents of Charter 77 (1977–1982). Washington 1982, s. 71–73.
Výňatky
  • Svědectví, roč. 14 (1977), č. 54, s. 305–307
  • Americké listy, 1977, č. 29, s. 11–12
  • Zpravodaj Čechů a Slováků, roč. 10 (1977), č. 10, s. 11–12.
Komentáře
  • ÚSD, sb. RFE, pol. blok S-36, 11. července 1977, S-41, 16. července 1977, S-186, 8. prosince 1977.
Stručné biografie zakázaných autorů
  • In: Brabec, J. – Gruša, J. – Hájek, I. – Kabeš, P. – Lopatka, J.: Slovník českých spisovatelů. Samizdat, edice Petlice 1978, 2 díly, knižně Toronto 1982.
E1.Na podporu spisovatelů v ČSSR byla také v zahraničí vydána výzva Obnovit demokratické svobody v Československu. Její autoři Miroslav Fic, Vladimír Krajina a Vladimír Valenta ji adresovali představitelům uměleckého světa. Hlas domova, roč. 19 (1977), č. 22.
E2.Přednesení diskusního příspěvku na 3. sjezdu Svazu slovenských spisovatelů 2. 3. 1977 v Bratislavě bylo H. Ponické znemožněno poukazem na omezený čas pro diskusi. Autorka jej však odevzdala k zaprotokolování. Jeho plný text publikovaly Listy, roč. 7 (1977), č. 1, s. 8–9. Podle redakční poznámky podstatnou část zveřejnil francouzský deník Le Monde. V dubnu téhož roku byla Hana Ponická vyloučena ze Svazu slovenských spisovatelů, nesměla nadále publikovat a film natočený podle jejího scénáře nesměl být promítán.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den30
Měsíc6
Rok1977
Zpracovanýtrue
OCRfalse