Chartistům po dvaceti pěti letech

Vilém Prečan

Text projevu předneseného na shromáždění uspořádaného 5. února 2002 v senátu PČR. Text se publikuje poprvé.

Těch několik minut, jež mám k dispozici, je pro historika strašně málo, ale pokusím se udělat z handicapu výhodu. Nemohl jsem být signatářem, byl jsem daleko od vás, a tak si mohu dovolit říci o Chartě to, co chartisté sami hlasitě říci nemohou. Protože toho vím tolik o jejich silných i slabých stránkách, mohu ji s čistým svědomím hájit. Jak proti nactiutrhačům, tak třeba i proti těm chartistům, kteří dnes, unavení životem či z pocitu, že se dnešní současnost nevydařila, jak by si byli přáli, podléhají pokušení pochybovat o tom, že mělo smysl to, co bylo možná největším činem jejich života. Především chci podat svědectví o tom, co znamenala Charta 77 od samého počátku: byl hlasem toho lepšího Československa, na které mohl být člověk zase hrdý a s nímž se mohl ztotožnit, byla domovem, k němuž bylo lze patřit i přes nevím kolikero hranic. Chartisté chtěli hovořit jen za sebe, nedělali si nárok na to kohokoli reprezentovat. A přesto svět rozuměl, že se tu v jejich hlase a v jejich činech hlásí o svobodu a vznáší nárok na svá práva většina lidí celé země, že Československo je místem, kde lidé v zápase o tato práva jsou také ochotní přinášet oběti. Ač to nebylo jejich úmyslem, zachraňovali čest všech.

Historie Charty a její mnohaletá konfrontace s reálněsocialistickými poměry dokládá a potvrzuje, že k pravdě se nelze prolhat a ke svobodě chytrácky proplížit. Je také svědectvím o ceně osobního rozhodnutí, vycházejícího z mravního postoje, bez naděje na bezprostřední politický výsledek či dosah. Podpis prohlášení byl svého druhu mravním a existenciálním vyznáním a přihlášením se k určitým základním hodnotám, jimiž byla nedělitelnost svobody a práva, solidarita a občanská odpovědnost.

Při zpětném pohledu na cestu, kterou Charta ušla do listopadu 1989, lze vidět dva úseky: prvních dlouhých deset let a pak následující tři roky, počítané od ledna 1987. Na počátku byla Charta takřka oslnivým zábleskem. V jeho světle se ozřejmilo, jak se věci mají v temné krajině zlého času, ale i to, že dějiny nikdy nekončí a že naděje se rodí z lidských činů.

Prohlášení Charty z ledna 1977 bylo slovem na počátku, slibem a závazkem těch, kteří vycházeli z poznání, víry i přesvědčení, že poměry se samy nikdy nezmění, pokud se o to lidé nebudou zasazovat a nebudou-li hledat cesty a způsoby, jak je učinit snesitelnějšími.

Vynoření Charty 77 na horizontu československého dění se posléze stalo historickým předělem, protože bylo začátkem nové duchovní a posléze politické orientace. Ono prvotní slovo, slib a závazek stvrzený podpisem zahájily řetězovou reakci drobných, úmorně vydřených a mnohým protivenstvím zaplacených činů. Touto masarykovskou drobnou prací bylo naplněno oněch prvních deset let průzkumného, kultivačního a pedagogického úsilí společenství Charty, jež bylo ztělesněním solidarity – uvnitř i navenek –, ale také plurality a různorodosti. Spolu s VONSem naplnila Charta vizi Jana Patočky, že se už nad žádnou nespravedlností a diskriminací nezavře voda. Příští čas měl z čeho vzejít.

Charta jako samostatný společenský subjekt rozrušovala totalitu systému, vytvářela prostor pro svobodnou diskusi a pro nezávislý duchovní a politický život, byla školou občanské angažovanosti. Charta byla také tím, k čemu dala podnět, čemu pomohla na svět nebo co se od ní oddělilo, co vzniklo v posledních třech předpřevratových letech v jejím prostředí, za podpory či s autoritou známých chartistů anebo po jejím příkladu: samizdatové Lidové noviny, Hnutí za občanskou svobodu, podpisová akce Několik slov.

Sázka na lidská a občanská práva, na nedělitelnost lidské svobody a na princip aktivního občanství byla základem nové orientace, s níž vstoupila Charta do života a která posléze vyústila do programu demokratické revoluce. Lidé z Charty spolupracovali a navazovali spojenectví s lidmi nově vstupujícími do antitotalitního hnutí bez jakéhokoli nadřazování „zasloužilých“ ze „staré“ opozice. Stejně tak tomu bylo v okamžiku akutní krize režimu v pozdním podzimu 1989. Tehdy se spojili ti, kdo prošli dlouhou školou Charty a jako chartisté si získali autoritu a respekt, spolu s těmi, kdo pocházeli z mladšího disentu Chartou inspirovaného nebo s ní spolupracujícího, a postavili se do čela demokratického převratu ruku v ruce s těmi, kdo vstoupili do zápasu s režimem v průběhu jara a léta roku 1989 či teprve po 17. listopadu.

Dílo Charty zůstane jedním ze základních kamenů obnovené české demokracie. Jejím nejdůležitějším odkazem pro dnešek a pro budoucnost je výzva ke kultivaci společnosti občanů, kteří cítí spoluodpovědnost za věc obce, za poměry i za svět a podle toho se snaží jednat a žít. Připomínka Charty 77 ani po dvaceti pěti letech nenechává chladným nikoho z těch, kdo s ní tak či onak přišli do styku. V každé z těchto reakcí – ať odmítavé, nebo pozitivní – se obnažuje cosi osobního, co vypovídá víc o člověku, který reaguje, než o Chartě samotné.

Snad tomu u Charty jinak ani nemůže být.

Osobní archiv Viléma Prečana.