D267

1983, 30. prosinec, Praha. – Rozbor Výsledného dokumentu madridské schůzky účastnických států Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), schváleného v září 1983. (Dokument č. 43/83)

Vzhledem k zájmu projevenému z mnoha stran o Výsledný dokument z Madridu považujeme za vhodné dát k dispozici stručný rozbor tohoto dokumentu, zejména části týkající se lidských práv.

Jan Kozlík, Marie Rút Křížková, Anna Marvanová
mluvčí Charty 77

Lidská práva ve Výsledném dokumentu madridské schůzky KBSE

Téměř tři roky – i když s dlouhými přestávkami – trvalo madridské jednání zástupců států, účastníků Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.E1O madridské schůzce srv. D155 (17. 9. 1980), D169 (22. 2. 1981), D193 (3. 3. 1982), D215 (22. 10. 1982), D262 (14. 11. 1983). V té době (od listopadu 1980 do září 1983) se vztahy mezi politicko-vojenskými seskupeními v Evropě rozhodně nepřiblížily k cílům stanoveným Závěrečným aktem konference podepsanému v Helsinkách v srpnu 1975 a zejména mezi oběma vedoucími velmocemi SSSR a USA narůstalo napětí narušující atmosféru „uvolňování“, v níž byl helsinský dokument koncipován i podepsán. To se nutně odrazilo na madridském zasedání, jež se někdy v ostrých polemikách dostávalo do slepé uličky. Na závěrečnou jeho fázi dopadal zřetelně stín podzimu 1983, stagnace ženevského jednání o raketách středního doletu i perspektiva jejich další instalace – právě v Evropě.

Je proto třeba kladně hodnotit již samu skutečnost, že madridské jednání neztroskotalo, nýbrž přes všechny potíže a problémy bylo dovedeno do konce vyznačeného Výsledným dokumentem s datem 6. září 1983. Oficiální zpráva o zasedání předsednictva ÚV KSČ a vlády republiky, na němž byly projednány výsledky madridského zasedání, hodnotila Výsledný dokument jako akt, „který zakotvuje pokračování politiky míru, uvolňování, dialogu Východ – Západ a rozvíjení všestranné spolupráce na zásadách mírového soužití“, a uložila příslušným čs. orgánům plnit jeho ustanovení. Dokument sám je charakterizován jako „obsažný a vyvážený“. Zdá se, že podle mínění našich nejvyšších orgánů odpovídá tomu, co jako požadavek či cíl týmiž slovy pro madridské zasedání vyhlašovali už od podzimu 1982 na různých místech představitelé naší republiky i jejích spojenců.

S touto charakteristikou může souhlasit každý, kdo si přečte text Výsledného dokumentu – ať ve značně zestručněném výtahu v Rudém právu z 24. 9. 1983, či v plném rozsahu, zatím česky publikovaném jen v 41. čísle Nové doby (a v uvedeném č. RP slíbeném pro blízkou dobu jako brožura). Je opravdu obsažný – po úvodní kapitole stručně shrnující průběh jednání jsou formulovány závěry, na nichž se účastníci dohodli. Jsou pak rozvedeny v 5 kapitolách: Principy, Konference o opatřeních k upevnění důvěry a k odzbrojení v Evropě, Spolupráce v oblasti hospodářství, vědy, techniky a životního prostředí, Bezpečnost a spolupráce v oblasti Středozemního moře a Spolupráce v oblasti humanitní a kulturní. Již toto rozvržení hovoří o vyváženosti dokumentu: jsou respektovány všechny aspekty problému bezpečnosti a mírové spolupráce v Evropě a konec konců ve vztahu, označovaném, i když nepřesně, „Východ – Západ“.

Citované usnesení vedoucích čs. orgánů z 23. 9. 1983 označuje za nejvýznamnější závěr z Madridu dohodu o svolání konference o opatřeních k posílení důvěry a bezpečnosti a o odzbrojení v Evropě. Jistě z hlediska současné evropské problematiky je nutno tuto konferenci vítat jako možnost k překonání mrtvého bodu, na němž se ocitla jak ženevská jednání o raketách středního doletu, tak i vídeňská konference o snížení sil i stavu výzbroje v Evropě, jako možnost v poslední chvíli zastavit rozmísťování nových jaderných raket na západě i východě našeho kontinentu a naopak učinit pozitivní krok k jejich postupnému odstranění na obou stranách. To ovšem nesnižuje nijak požadavek vyváženosti – nejen dokumentu, nýbrž právě politiky směřující k zabezpečení míru a spolupráce mezi národy jako nejjistější záruky bezpečnosti každého z nich a celého kontinentu, ba celého lidstva. Právě dosavadní neúspěchy jednání o rozličných aspektech odzbrojení či jen kontroly odzbrojení jsou přímým dokladem toho, že pokusy řešit tyto otázky izolovaně, při sebepropracovanějších stanoviscích vojensko-technických, zatím ztroskotávají či váznou v písku nebo v bažinách vzájemné nedůvěry, kterou snad lze překonat, jak alespoň v náznacích ukazují některé kladné výsledky některých jednání (ať v OSN nebo mimo ni, jako právě v Helsinkách 1975), respektováním mnohotvárnosti problematiky i pluralitních faktorů v ní působících. Možná, že očekávaná stockholmská konference, přímo navazující na Madrid a tím i na Helsinky, na kontinuitu i kontext dosavadních jednání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, bude schopna učinit onen rozhodující, byť sebemenší první krok pozitivním směrem.

Bylo už mnohokrát poukázáno na to, že Závěrečný akt z Helsinek svými rovnoměrně zdůrazňovanými třemi „koši“ i svým „desaterem“ základních principů politiky uvolňování, míru a spolupráce učinil významný krok vpřed v definování základů i směru této politiky nejen pro Evropu, ale i mimo ni. Vychází přitom z toho, co v zásadě vyjádřila už Charta Spojených národů a na jejím základě různé dokumenty OSN, a formuluje to někde přesněji a závazněji.

Snad nejvýrazněji to Závěrečný akt učinil vyslovením přímé a vzájemné závislosti a podmíněnosti opravdové politiky míru a respektování lidských práv i základních svobod. Oproti všem dosud vyhlášeným mezinárodním politickým i právním dokumentům, jež tuto závislost naznačují přímo či nepřímo, řadí helsinský Závěrečný akt respektování lidských práv mezi 10 základních principů, jimiž se mají (a podle ZA „budou“) řídit vztahy mezi státy zavazujícími se současně „…zajišťovat podmínky, ve kterých jejich národy mohou žít ve skutečném a trvalém míru…“

Výsledným vyhlášením rovnocennosti všech principů („mají základní význam a budou v důsledku toho uplatňovány stejně a bez výhrad“) stanovil ZA, že pro splnění cílů vytyčených Konferencí pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE) je respektování lidských práv uvnitř každého státu stejně významné a závazné jako respektovat svrchovanost států, zdržet se použití síly a hrozby silou, řešit spory jen mírovými cestami, nevměšovat se do vnitřních věcí druhého státu a svědomitě plnit závazky podle mezinárodního práva. V tom je jeden z nejvýznamnějších přínosů ZA k pokroku v mezinárodních vztazích – úcta k lidským právům a základním svobodám není jen vnitřní věcí každého státu, nýbrž je všemi zúčastněnými státy uznána za jednu z důležitých podmínek jejich mírových vztahů a spolupráce. Stojí za to připomenout slova švédského předsedy vlády O. Palmeho při podpisu helsinského dokumentu, že „úcta k lidským právům byla tu přijata za normu stejné úrovně jako ostatní principy mezinárodních vztahů a v důsledku toho její porušení nutně poškodí ovzduší mezinárodního uvolňování“; prezident tehdy revolučního režimu Portugalska Costa Gomez vysoce ocenil, že „problémy týkající se lidské osobnosti byly poprvé předmětem jednání na mezinárodním fóru takové úrovně“, a švýcarský prezident spatřoval právě v tom „pozitivní příspěvek k systému mezinárodních vztahů“. Proti této interpretaci nebyly od ostatních signatářů ZA vzneseny námitky, a tak ji lze považovat za odpovídající souhlasu všech účastníků.

Ti v Deklaraci principů znovu slavnostně potvrdili závaznost nejen paktů o lidských právech, ale i Všeobecné deklarace lidských práv jakož i ostatních úmluv a deklarací OSN v této oblasti. Navíc uznali „právo jednotlivce znát svá práva a povinnosti v této oblasti a postupovat podle nich“, nevymezujíce, zda jen individuálně, či také společně s jinými. Mezinárodním aktem vysoké politické úrovně a váhy dostává se uznání právu prostého občana či příslušníka každého zúčastněného státu domáhat se respektování svých lidských práv ze strany státní moci, resp. upozorňovat na jejich konkrétní porušování. Je dostatečně známo, že právě tato pasáž z helsinského dokumentu byla podnětem k vzniku občanských iniciativ jak jednotlivců, tak organizací či neformálních skupin, jež se pokoušely toto mezinárodně uznané právo uplatnit vůči své vládě a jejím orgánům. Ne všude se setkaly s kladným pochopením státní moci. Konfliktní situace vzniklé v tomto směru v některých zemích stávaly se předmětem mezinárodní pozornosti i kontroverzních diskusí na následných jednáních KBSE v Bělehradu i v Madridu. Jich se bezpochyby týká ona pasáž úvodní části Výsledného dokumentu, v níž se hovoří o kritickém hodnocení z různých hledisek, při němž byly s politováním konstatovány skutečnosti vážně porušující některé z principů ZA.

Význam principů ZA pro politiku míru, bezpečnosti a spolupráce

V Helsinkách vyjádřily zúčastněné státy své odhodlání „plně respektovat a uplatňovat ty principy, jak jsou uloženy v této deklaraci, ve všech aspektech ve svých vzájemných vztazích a své spolupráci“. Zdůraznily, že toto respektování a plnění principů „napomůže rozvoji normálních a přátelských vztahů a pokroku ve spolupráci mezi nimi ve všech oblastech“. Bezpochyby právě hodnocení uplynulého i současného období je přimělo k tomu, aby v madridském dokumentu význam respektování a plnění principů ještě víc vyzdvihly.

Již v úvodní části shrnující stručně madridské jednání se uvádí, že účastníci zasedání „zdůraznili význam realizace všech ustanovení a respektování všech principů ZA každým ze států jako podstatný pro rozvoj tohoto procesu“ (rozuměj uvolňování). Znovu se v dalším odstavci této části zaznamenává shoda všech účastníků v tom, že cílů stanovených KBSE lze dosáhnout jen plněním všech ustanovení a respektováním všech principů ZA. V souvislosti s kritikou porušování některých principů „považovaly účastněné státy za nutné v různých fázích setkání konstatovat, že přísné uplatňování a respektování těchto principů ve všech jejich aspektech má zásadní význam pro zlepšování vztahů mezi nimi“. Ve všeobecné formulaci linie dalšího postupu je vyjádřeno odhodlání účastněných států „…důsledně plnit všechna ustanovení ZA a zejména striktně a bez omezení respektovat a uvádět v praxi všech deset principů obsažených v ‚Deklaraci principů‘, jimiž se řídí vztahy mezi účastnickými státy, bez ohledu na jejich politický, hospodářský nebo společenský systém, jakož i na jejich velikost, zeměpisnou polohu a stupeň hospodářského rozvoje…“

V prvním odstavci kapitoly o principech potvrzují účastněné státy „své odhodlání plně respektovat a uplatňovat tyto principy a v souladu s tím napomáhat zvýšení jejich účinnosti všemi prostředky jak v oblasti zákonodárství, tak i praxe“. Za jednu z možných konkrétních cest k tomu považují legislativní vyjádření těchto principů způsobem odpovídajícím praxi i právnímu řádu každé země. Morálně politická závaznost principů byla by pak posílena vnitrostátními právními normami, vtělujícími tyto principy do právního řádu každé země. To by mělo význam především v oblasti lidských práv, kde ostatně k takovým opatřením přímo zavazují též mezinárodní pakty o lidských právech – pokud je státy podepsaly a ratifikovaly. Zesílení mezinárodněprávní závaznosti principů sleduje doporučení („uznávají, že je důležité“), aby se tyto principy odrážely v mezinárodních smlouvách uzavíraných účastnickými státy, aby se tyto smlouvy s nimi shodovaly a podle vhodnosti se přímo odvolávaly na ně. Tuto pasáž lze považovat za zpřesnění a zkonkrétnění ZA.

Ustanovení o lidských právech a základních svobodách

Kapitola o principech má celkem 19 (číslovaných) odstavců. Z nich odstavec 8 až 17 se zabývají problematikou lidských práv. Již na první pohled je tak vidět, že se Výsledný dokument z Madridu vyslovuje ke každému z deseti principů ZA ve stejném rozsahu. (K většině se nevyjadřuje vůbec.) Odst. 3 potvrzuje nutnost striktně a účinně dodržovat zásadu nepoužívat síly nebo hrozby silou jako normu mezinárodního života. Odst. 4–6 odsuzuje terorismus a vyjadřuje odhodlání účastnických států podniknout vůči němu účinná opatření jak v rámci jednotlivých států, tak ve vzájemné spolupráci. Tím se podstatně rozšiřuje to, co je v ZA řečeno k této problematice závěrečným odstavcem výkladu o principu VI – nevměšování do vnitřních záležitostí. Tam se státům ukládá zdržet se přímé či nepřímé podpory teroristické činnosti nebo podvratné či jiné činnosti zaměřené na násilné svržení režimu jiného státu. Odst. 7 zřejmě v té souvislosti, i když ve všeobecnější a širší formulaci, hovoří o zajištění nezbytné bezpečnosti diplomatických a jiných oficiálních představitelů na území států jejich působnosti. Odst. 18 oznamuje konání schůzky expertů k problémům pokojného řešení sporů, a odst. 19 bere na vědomí vyhlášení neutrality Malty jako neangažovaného státu – konkretizace práva „být nebo nebýt smluvní stranou spojeneckého svazku jakož i práva na neutralitu“, obsaženého ve formulaci principu I (svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti).

Znamená to, že účastníci madridského jednání nepovažovali za nutné u většiny principů zpřesňovat či doplňovat nebo interpretovat jejich text, jak je vyjádřen v ZA, a shodli se na výrazu odhodlání je respektovat a uplatňovat, i na možných cestách zesílení jejich účinnosti, jak vyjádřily již citované dva první odstavce této kapitoly.

Naproti tomu se po úporných diskusích dokázali shodnout na poměrně rozsáhlém textu, jenž zaujímá větší část kapitoly o principech a vztahuje se k principu VII, Respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody myšlení, svědomí, náboženství a přesvědčení.

Odst. 8 kapitoly o principech zdůrazňuje, že všechny účastněné státy uznávají univerzální význam lidských práv a základních svobod, jejichž respektování je podstatným činitelem míru, spravedlnosti a blahobytu. Doslova se tu potvrzuje to, co v tomto směru vyslovil ZA v příslušném odstavci TODO „Deklarace principů. Vyjádření vazby mezi respektováním lidských práv a mírem i rozvojem přátelských vztahů a spolupráce mezi státy považovali účastníci madridského setkání za tak důležité, že neváhali opakovat s náležitým důrazem plné znění této věty ze ZA. V dalším odstavci potvrzují své odhodlání „podporovat a rozvíjet účinné uplatňování“ těchto práv a svobod, které „všechny vyplývají z důstojnosti člověka a jsou nezbytné pro jeho svobodný a plný rozvoj“ (opět opakováno doslovné znění ZA). Zavazují se zajišťovat stálý viditelný pokrok na tomto poli „ve všech účastněných státech bez ohledu na jejich politický, hospodářský a sociální systém“. Tato doložka jistě není jen řečnickou příkrasou: zesiluje závaznost toho, co již bylo řečeno v ZA, vyžaduje konkrétní opatření k realizaci přijatých zásad a závazků, a předem odmítá možné výhrady odvolávající se na odlišnost toho kterého systému společnosti, moci a zřízení. Všechny účastněné státy se v dalším zavazují – ostatně v plném souladu s tím, co všeobecně prohlásily v odst. 1 kapitoly o principech – zdokonalovat zákony a předpisy v oblasti občanských, politických, hospodářských, sociálních, kulturních a jiných práv a zaručit účinné uplatňování těchto práv a svobod.

Rovněž k otázkám náboženské svobody potvrzuje odst. 10 závazek ze ZA „uznávat a respektovat svobodu jednotlivce hlásit se jednotlivě nebo ve společenství s jinými k náboženství či víře a vyznávat ji v souladu s tím, co mu velí jeho svědomí“. Zúčastněné státy se dohodly, že učiní opatření k zajištění této svobody. Slibují, že v této souvislosti budou konzultovat podle potřeby „náboženská vyznání, instituce a organizace“, jež působí v rámci ústavy jejich země. Znamená to, že v otázkách náboženské svobody uznávají za partnery církve a náboženské společnosti. Zavazují se „posuzovat blahovolně“ návrhy společenství věřících, která působí v rámci jejich ústavy, nebo jsou ochotna tento rámec přijmout, a udělit jim status takové partnerství zakládající.

K situaci národnostních menšin připomíná odst. 11 rovnoprávnost jejich příslušníků a ochranu jejich zákonných zájmů, „jak je to stanoveno v ZA“, aniž přímo opakuje příslušnou pasáž z Deklarace principů[, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy]. Zdůrazňuje přitom „význam stálého pokroku při zajišťování respektu i skutečného uplatnění“ těchto práv příslušníků menšin. Bez opory v textu ZA – i když jsou odvozeny z ducha a smyslu Deklarace principů – jsou odst. 12 a 13 kapitoly o principech v madridském dokumentu. První z nich potvrzuje velký význam zrovnoprávnění muže a ženy. Účastněné státy hovoří tu o shodě v tom, že učiní všechna žádoucí opatření k tomu, aby napomohly stejnoměrné účinné účasti mužů i žen ve všech aspektech života společnosti. Odst. 13 stanoví, že účastněné státy zaručí právo dělníků svobodně zřizovat odborové organizace a vstupovat do nich, jakož i právo odborů svobodně vykonávat svou činnost, a další práva, jak jsou stanovena v příslušných mezinárodních dokumentech. Zřejmě měly na mysli článek 8 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, popř. úmluvu o svobodě sdružování a ochraně práva na organizaci, uzavřenou 1948 v Mezinárodní organizaci práce. Madridský dokument stanoví, že tato práva budou vykonávána při respektování zákonů příslušných států a v souladu s jejich mezinárodněprávními závazky. Předpokládá to bezpochyby, aby byly uvedené zákony v souladu s příslušnými mezinárodními závazky (citované mezinárodní úmluvy doznávají např. právo na stávku atp.). Slib, že signatáři madridského dokumentu „budou podporovat přímé styky a spojení mezi takovými odborovými organizacemi“, je omezen doložkou, „pokud to je přiměřeno“. Pozorný čtenář si jistě všimne, že na rozdíl od druhých odstavců jsou zde volena velmi opatrná slova, nic není „zdůrazňováno“ ani „potvrzováno“. Naopak, jak odvolání na domácí zákony, tak na „přiměřenost“ znamená určité omezení práva, jež – bez výslovného uznání – státy prostě „zaručí“. Bouřlivá diskuse o polském vývoji na madridském zasedání ukázala rozdílný přístup delegátů právě k této otázce, a text odst. 13 kapitoly o principech je zřejmě pokusem o kompromis přijatelný všem.

V Helsinkách prohlásily účastněné státy, že budou na úseku lidských práv jednat v souladu s Chartou OSN a Všeobecnou deklarací lidských práv a plnit povinnosti stanovené v mezinárodních dohodách a deklaracích v této oblasti, „mezi jinými“ v mezinárodních paktech o lidských právech. V Madridu „potvrzují obzvláštní význam Všeobecné deklarace lidských práv, mezinárodních paktů o lidských právech a jiných příslušných mezinárodních dokumentů pro jejich společné i individuální úsilí k povzbuzování a rozvíjení všeobecné úcty k lidským právům a základním svobodám“. Státy jsou vyzývány, aby jednaly v souhlasu s těmito mezinárodními dokumenty. Zatímco v ZA se konstatuje, že tyto úmluvy jsou závazné jen pro jejich účastníky, vyzývá odst. 15 kapitoly o principech ty účastníky KBSE, kteří dosud nejsou účastníky těchto smluv, aby „zkoumali možnost svého přístupu k paktům“. Tato výzva platí zřejmě nejen pro státy, které dosud vůbec nepřistoupily k paktům, ale i pro ty, které přistoupily jen k některým jejich ustanovením. Týká se to Paktu o občanských a politických právech. Jeho článek 41 stanoví, že Výbor pro lidská práva, zřízený podle článku 28, je kompetentní projednávat upozornění jednoho státu na porušování paktu státem druhým jen za předpokladu, že oba státy zvláštním prohlášením uznaly tuto kompetenci Výboru. Pro projednání stížnosti jednotlivce vůči orgánům moci jeho země je pak Výbor kompetentní jen tehdy, přistoupil-li stát, o jehož občana jde, k zvláštnímu opčnímu protokolu v příloze paktu. Řada států – mezi nimi i naše republika – při svém přístupu k paktům neučinila ani prohlášení o kompetenci Výboru, ani nepřistoupila k opčnímu protokolu. Vztahuje se tedy i na ně výzva z odstavce 15.

Pokud jde o další mezinárodněprávní dokumenty, jež má na mysli madridský text, můžeme připomenout zejména úmluvu o zákazu a trestání genocidy z roku 1948, úmluvu Mezinárodní organizace práce o stejné mzdě pro muže i ženy (1951), již zmíněnou úmluvu o svobodě sdružování (1948), o odstranění nucené práce (1957), proti diskriminaci v zaměstnání (1958), úmluvu UNESCO proti diskriminaci ve vzdělání (1960), úmluvu o politických právech žen (1952) a úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace (1965).

Vyzdvižením zvláštního významu celého komplexu těchto mezinárodněprávních norem pro posílení úcty k lidským právům jako jednoho z činitelů míru zdůraznil Výsledný dokument z Madridu internacionalizaci problematiky lidských práv. Její uznání odbourává pozice těch vlád, které se bránily projednávání této problematiky argumentem, že jde o věc výlučně vnitřní problematiky každého státu a že zásada nevměšování vylučuje mezinárodněpolitickou či právní diskusi o situaci lidských práv v jednotlivých zemích. Po té stránce je madridský dokument krokem vpřed, i když mírným. Dosvědčují to nejen již uvedené odstavce rozvíjející a zesilující ustanovení ZA, ale i dohoda o tom, že účastněné státy budou projednávat otázky lidských práv v bilaterálních rozhovorech s cílem „dosáhnout vyššího stupně porozumění na základě ustanovení ZA“ (odst. 16 kapitoly o principech). Zatímco konání takových rozhovorů je ponecháno volnému uvážení každého státu, obsahuje odstavec 1 závaznou dohodu o zvláštním zasedání KBSE na úrovni expertů k otázce respektování lidských práv v účastněných státech ve všech aspektech. Má se konat v květnu 1985 v Ottawě.

Občanské iniciativy k plnění závazků z Helsinek

Madridská jednání nemohla nechat bez povšimnutí ani onu větu z textu principu VII helsinské Deklarace [principů], v němž bylo potvrzeno „právo jednotlivce znát svá práva a povinnosti na tomto úseku a postupovat podle nich“. Podobně jako v Bělehradě roku 1978, hovořilo se i v Madridu 1980–1983 o občanských iniciativách vzniklých na základě potvrzení tohoto práva jakožto již existujícího a uznávaného (nikoli tedy snad teprve vzniklého). Je dostatečně známo, že diskuse o těchto iniciativách byla kontroverzní a polemická. Mluvilo se v ní konkrétně též o Chartě 77.

Vzhledem ke sporu o konkrétních důsledcích zásady všeobecně formulované ukázalo se jako značně obtížné dosáhnout shody o tom, jak ji uskutečňovat. V odst. 9 kapitoly o principech připomínají účastníci madridského jednání toto právo jednotlivce „znát a uplatňovat svá práva a povinnosti jak stanoveno v ZA“ a prohlašují, že ve svých zemích „učiní potřebná opatření k účinnému zaručení tohoto práva“. To je ovšem vysloveno jen velice všeobecně a nezávazně.

Takovým konkrétním opatřením by mohlo být např. podepsání a ratifikace opčního protokolu k Paktu o občanských a politických právech, které znamená uznání práva jednotlivce hájit svá práva zaručená tímto paktem i proti vládě své země na mezinárodním fóru. Rovněž z textu obou paktů (zejména článku 2 o občanských a politických právech) vyplývá povinnost přijmout taková zákonodárná a jiná opatření, jež jsou nutná k zajištění práv uznaných paktem, a zejména poskytnout každému jednotlivci právo a efektivní možnost hájit práva uznaná paktem proti jejich porušení, a to i ze strany orgánů státní moci. Madridský dokument tedy právě v souvislosti s důrazem na pakty připomíná politickou závaznost právní povinnosti každého státu, jenž podepsal a ratifikoval pakty, důsledně dbát o jejich plnění a poskytnout svým občanům účinné prostředky toto plnění vymáhat.

Bez přímé návaznosti na citovanou pasáž je však odst. 14 kapitoly o principech. V něm potvrzují účastněné státy, že v úsilí o dosažení „výše uvedených cílů“ – tj. zabezpečení respektování lidských práv a základních svobod jako podstatné složky mírové spolupráce mezi státy – „náleží významná a pozitivní úloha vládám, institucím, organizacím i jednotlivcům“. Zájem o respektování a dodržování lidských práv právě v souvislosti s úsilím o mír v Evropě a ve vztahu „Východ–Západ“ všeobecně je tedy nejen věcí vlád a oficiálních institucí či organizací, nýbrž i jednotlivců a jejich volných sdružení či společenství. Toto uznání, byť i řečené ve velmi všeobecné formě, poskytuje určitou oporu občanským iniciativám na obranu lidských práv a ztěžuje alespoň morálně represivní akce mocenských orgánů proti nim. V souvislosti s tím nabývá konkrétní obsah i prohlášení účastnických států, že jsou odhodlány „podporovat opravdové úsilí o plnění Závěrečného aktu“, vyslovené v úvodním rámcovém vytyčení linie politiky uskutečňování cílů Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Zatímco v druhých bodech této linie (další úsilí o uvolňování, mírové řešení sporů, důsledné dodržování ZA, rozvíjení přátelských vztahů, opravdové úsilí o omezení zbrojení, o upevnění důvěry, bezpečnosti a odzbrojení) jde o činnost vedenou přímo a výlučně vládami, vyplývá z logiky textu, že podpora, k níž se zde tyto vlády zavazují, může a musí platit jen úsilí jiných než vládních míst, a tedy v kontextu zde již uvedeném zahrnuje občanské iniciativy zaměřené na plnění ZA v úseku lidských práv a základních svobod.

„Třetí koš“

V souvislosti s praktickým uplatňováním lidských práv je komplex ujednání o spolupráci v oblasti humanitární, kontaktů mezi lidmi, informací a kulturní výměny (tzv. třetí koš helsinských dohod). Zde je možno konstatovat některá zpřesnění a zlepšení toho, co bylo rámcově přijato v Helsinkách a vyjádřeno v ZA. Tak při ustanoveních o slučování rodin, pravidelných stycích rodinných příslušníků a sňatcích mezi občany různých států se slibuje „blahovolné projednávání“ žádostí a jejich včasné vyřizování. Nemá přitom docházet k diskriminaci žadatelů o povolení k výjezdu, pokud jde o jejich hospodářská a sociální práva. Poplatky vyžadované v té souvislosti od žadatelů mají být redukovány tak, aby byly úměrné příjmům žadatelů. Významná je i dohoda o tom, že v dubnu 1986 bude v Bernu uspořádána schůzka expertů o pokroku docíleném v této oblasti.

Ve sféře informací slibují účastněné státy rozšíření možností veřejného prodeje tisku z druhých zemí, jenž má být také v širší míře zpřístupněn ve veřejných čítárnách. Má být rovněž usnadněno jeho předplácení jednotlivci v těchto zemích. Totéž se týká rozšiřování literárních děl a jiných kulturních hodnot. Účastněné státy budou se snažit o zlepšení výměny studentů, učitelů a vědeckých pracovníků a jejich přístupu k příslušným zařízením na svém území. Pro rozvoj kulturních styků a výměn bude v říjnu 1985 uspořádáno v Budapešti „kulturní fórum“ jako další činitel kontinuity procesu uskutečňování zásad a ustanovení Závěrečného aktu KBSE.E2Srv. D316 (25. 9. 1985).

Charta 77 opírá, jak známo, svou existenci i působení o onu část textu principu VII Deklarace zásadE3Rozumí se Deklarace principů, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy. Závěrečného aktu z Helsinek, kde se uznává právo jednotlivce znát svá práva a povinnosti v oblasti lidských práv a postupovat podle nich. Sledovala proto s pozorností jednání a diskuse o uplatňování helsinských ustanovení a zásad v nejširším rozsahu. Také ve svých stycích s nezávislým mírovým hnutím zdůrazňovala myšlenku vyjádřenou v ZA o úzké spojitosti a přímo vzájemné závislosti respektování lidských práv a mírového soužití i spolupráce národů a států. Svůj aktivní a pozitivní zájem o udržení a pokračování procesu uvolňování zahájeného Konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a o konstruktivní postoj i příspěvek Československa k němu právě v oblasti lidských práv projevila Charta 77 v řadě dokumentů adresovaných nejvyšším orgánům, jež podpisem a schválením ZA převzaly záruky za plnění jeho ustanovení a zásad.

Mluvčí Charty 77 se již při zahájení konference v Bělehradě v říjnu 1977 obrátili k prezidentu republiky obšírným dopisem.E4Viz D22 (září 1977). Účastníkům bělehradského setkání zaslali 10. 1. 1978 dopis, v němž reagovali na to, že v diskusi bylo hovořeno o občanských iniciativách, mj. též o Chartě 77.E5Viz D37 (10. 1. 1978). K ukončení bělehradského zasedání vydali 12. 3. 1978 své stanovisko.E6Viz D46 (12. 3. 1978). K zahájení madridského zasedání zaslali další obsažný dopis prezidentu republiky.E7Viz D155 (17. 9. 1980). Doplnili jej dopisem z 22. 1. 1981, jímž reagovali na prohlášení vedoucího čs. delegace v Madridu.E8Viz D169 (22. 2. 1981). Dopisem z 22. 10. 1982 zaujali stanovisko k prohlášení čs. ministra zahraničních věcí k závěrečné fázi madridského jednání, zejména k charakteru Výsledného dokumentu.E9Viz D215 (22. 10. 1982).

Kromě mluvčích se k madridskému jednání vyjadřovali někteří signatáři Charty, t. č. věznění, dopisem madridskému zasedání v lednu 1981.E10Srv. Sdělení VONS č. 229: Výzva politických vězňů z NVÚ Mírov z 24. ledna 1981. In: Informace o Chartě 77, roč. 4 (1981), č. 2, s. 4. Také VONS zaslal do Madridu dopis dne 15. 5. 1981.

V dokumentech podepsaných mluvčími byla vyjádřena podpora snahám o plnění ustanovení i zásad ZA a navrhovány pozitivní kroky, jimiž podle přesvědčení signatářů Charty 77 může Československo přispět k tomuto úsilí a ke kladnému průběhu i výsledku madridského jednání:

  1. Promítnout do zákonodárství i praxe zásady ZA a ustanovení paktů o lidských právech. V té souvislosti upozornili na obsáhlé návrhy, jež v tomto směru Charta 77 propracovala a předložila Federálnímu shromáždění již 8. 2. 1978.E11Viz D42 (8. 2. 1978).
  2. Uznat pozitivní úlohu občanských iniciativ typu Charty 77 při úsilí o plnění závěrů KBSE a zásad ZA v oblasti lidských práv a zasadit se za toto uznání na fóru KBSE v Madridu (předtím v Bělehradě) a za určitou formu komunikace mezi těmito iniciativami a orgány KBSE.
  3. Zastavit represivní akce a zrušit represivní akty proti účastníkům občanských iniciativ a za plnění závěrů KBSE jako odporující duchu i liteře ZA a přímo závazkům vyplývajícím z ratifikace paktů o lidských právech. V té souvislosti upozornila Charta 77 dokumentem č. 14/82 z 5. 4. 1982E12Viz D199 (5. 4. 1982). na interpretaci hlavy I trestního zákona, jak je podána v oficiálním komentáři k tomuto zákonu a jak se odráží i v judikatuře, a dokázala, že tato interpretace, řídící běžnou práci soudů, je v rozporu s pakty o lidských právech, se závazky vyplývajícími ze ZA z Helsinek (a tím více dnes z Výsledného dokumentu z Madridu) a dokonce s platnými čs. zákony. V jednotlivých dopisech byli přímo jmenováni občané nespravedlivě a v rozporu s mezinárodními závazky republiky perzekvovaní.

Máme-li se při konfrontaci výsledků madridského jednání s postoji Charty 77 k otázkám, jež byly jeho předmětem, pokusit o závěr, lze říci, že Výsledný dokument v mnohém dává za pravdu návrhům podávaným při zahájení i v průběhu madridských jednání. I zástupci čs. vlády souhlasili s takovým výkladem a aplikací Závěrečného aktu, jaký vůči nejvyšším orgánům uplatňovala a hájila Charta 77, aniž se jí dostalo odpovědi.

V postoji orgánů státu, jehož představitelé v Madridu přijali Výsledný dokument,E13Výsledný dokument madridské schůzky viz Mezinárodní dokumenty o lidských a humanitárních otázkách. Praha 1989, s. 61–71. by se však měly – a jednou budou muset – odrazit ustanovení a závěry věnované problematice lidských práv a základních svobod. Praktický postoj právě k této otázce bude důkazem opravdovosti, s jakou státy, tedy i Československo, přijímají a plní závazky přijaté v Helsinkách, Bělehradě a v Madridu, mající přispět k zajištění míru, bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Přáli bychom si, aby to byl klad0ný důkaz.

Zdroj
  • Informace o Chartě 77, roč. 7 (1984), č. 1, s. 1–8.
E1.O madridské schůzce srv. D155 (17. 9. 1980), D169 (22. 2. 1981), D193 (3. 3. 1982), D215 (22. 10. 1982), D262 (14. 11. 1983).
E2.Srv. D316 (25. 9. 1985).
E3.Rozumí se Deklarace principů, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy.
E4.Viz D22 (září 1977).
E5.Viz D37 (10. 1. 1978).
E6.Viz D46 (12. 3. 1978).
E7.Viz D155 (17. 9. 1980).
E8.Viz D169 (22. 2. 1981).
E9.Viz D215 (22. 10. 1982).
E10.Srv. Sdělení VONS č. 229: Výzva politických vězňů z NVÚ Mírov z 24. ledna 1981. In: Informace o Chartě 77, roč. 4 (1981), č. 2, s. 4.
E11.Viz D42 (8. 2. 1978).
E12.Viz D199 (5. 4. 1982).
E13.Výsledný dokument madridské schůzky viz Mezinárodní dokumenty o lidských a humanitárních otázkách. Praha 1989, s. 61–71.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den30
Měsíc12
Rok1983
Zpracovanýtrue
OCRfalse