Z časopisu Listy - současná reflexe historických paralel

Se souhlasem kulturně-politického časopisu Listy - původně exilového periodika, které jako jedno z mála působí dodnes v Česku - sdílíme vybrané texty, které kriticky nasvěcují problémy dnešní české společnosti a světa. 

Historická paměť a politika

Blanka Kalinová je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Téměř současně se v Paříži letos konaly dvě výstavy: jedna věnovaná Dreyfusově aféře, druhá pádu ber­línské zdi. Obě události – první z konce 19. století, druhá ze století minulého – jsou i tématy stálých expozic ve Francii a v Německu a zůstávají výslovnou nebo ne­vyřčenou referencí pro místní politiky.

Pařížská výstava na téma Dreyfusovy aféry byla organizována Muzeem historie a umění judaismu. Obsáhlá dokumentace a uchované památky zůstávají nadále přístupné v Dreyfusově muzeu, jež je od roku 2021 součástí domu Emila Zoly v Médanu u Paříže.

Spojení památníků obou osobností je historicky oprávněné, neboť slavný spisovatel se rozhodujícím způsobem zasloužil o Dreyfusovo propuštění z vězení a pozdější rehabilitaci. Nespravedlivě obviněn ze zrady v roce 1894 a deportován na ostrov u Guyany Dreyfus byl omilostněn prezidentem v roce 1899 mimo jiné právě díky Zolovi a jeho otevřenému dopisu uveřejněnému rok předtím pod názvem Žaluji!

Ke konečné Dreyfusově rehabilitaci došlo v roce 1906, ale ve francouzské společnosti ještě dlouho přežíval antagonismus mezi dreyfusardy a antidreyfusardy, pro něž národní zájem a čest armády by měly vždy převážit nad osudem jednotlivce.

Zde je na místě připomenout, že ve stejné době (1899–1901) proběhla v českých zemích událost, jež má s francouzskou Dreyfusovou aférou kromě časové souhry několik dalších společných rysů: neprávem obviněný byl také žid (Leopold Hilsner) a za jeho obhajobu se odvážně zasadil přední český intelektuál (T. G. Masaryk, v té době univerzitní profesor). Kolem celé záležitosti se rozpoutala rozsáhlá kampaň „hilsneriáda“ se silně antisemitskými rysy, která také rozdělila společnost na dva nepřátelské tábory.

Rozdíly mezi oběma aférami tu ovšem jsou: asi nejdůležitější je „neprestižní“ profil českého obviněného (chudý nezaměstnaný mladík), který byl sice císařem omilostněn, ale nikdy se nedočkal opravdového odvolacího soudu, a nebyl tedy nikdy soudně rehabilitován.

Obě aféry kladou bezesporu nemálo i dnes aktuálních politických a společenských otázek, týkajících se mimo jiné přežívajícího antisemitismu a rasismu, fungování justice, role medií a konečně i společenské úlohy intelektuálů. Jak o tom svědčí zmíněná výstava a muzeum, Dreyfusova aféra je ve Francii dodnes předmětem zájmu, a dokonce důvodem pro novou politickou iniciativu.

V červnu letošního roku přijalo Národní shromáždění jednomyslně návrh na povýšení Dreyfuse do hodnosti brigádního generála, na kterou by měl nárok, pokud by jeho kariéra proběhla normálně bez procesu. Text by měl být předložen Senátu ke konečnému schválení letos na podzim.

Současně vyhlásil prezident Emmanuel Macron Den památky Alfréda Dreyfuse ve jménu bdělosti vůči „starým démonům antisemitismu“. První oslava je plánována na 12. července 2026, v den 120. výročí uznání důstojníkovy neviny kasačním soudem.

Ozvěny pádu berlínské zdi

V pařížském muzeu architektury probíhala do posledního zářijového víkendu za nemalého zájmu veřejnosti výstava věnovaná pádu berlínské zdi připravená týmem především německých historiků a expertů. Tato historická událost tu byla představena jako vyvrcholení ideologické, hospodářské a geopolitické konfrontace mezi komunismem a kapitalismem, bez níž nelze pochopit dějiny 20. století.

Kromě podrobných komentářů nabídla výstava mnoho dobových artefaktů a filmových záběrů, sledujících chronologii událostí před a po pádu zdi a jejich mezinárodní dopad. Šlo o často až karikaturní propagandistické materiály východoněmeckého režimu, špionážní akce obou stran a názorné příklady každodenního života ve východním a západním Berlíně.

Zeď, která měla zpočátku hlavně zabránit masovému odchodu východoněmeckých občanů do Spolkové republiky, jenž se odhaduje během období od konce války do roku 1961 na více než tři miliony osob, se postupně stala symbolem rozdělení světa. Na konci výstavy připomínající pád berlínské zdi se nešlo ubránit jisté nostalgii a stesku při pohledu na tehdejší euforii a víru v „sametové“ vítězství demokracie. Vývoj následujících let tento tehdy široce sdílený optimismus bohužel nepotvrdil.

Jako v případě Dreyfusovy aféry ve Francii je ohlas existence zdi patrný i v politickém dění v Německu. Letos koncem srpna uběhlo deset let od známého a jinde velmi kritizovaného výroku kancléřky Angely Merkelové Wir schaffen das (Zvládneme to), kterým naznačila, že Německo může přijmout masu především syrských a afgánských válečných uprchlíků.

Podle tehdejších i pozdějších komentářů šlo o neuvážené a neopatrné vyjádření spojené s rizikem vyvolat další vlnu přistěhovalců do Evropy. S odstupem času a s lepším pochopením tehdejší situace, včetně analýzy samotné kancléřky v jejích nedávno vydaných pamětech, se však tato událost jeví v poněkud jiném světle.

Především – vláda a kancléřka samotná nešly tehdy proti německému převládajícímu mínění. Podle tehdejších anket 93 procent dotázaných souhlasilo v té době s tím, že Německo by mělo přijmout „osoby prchající před válkou nebo občanskou válkou“.

Je pravda, že potom, co země a obce nedostaly očekávanou finanční pomoc od federální vlády, původní všeobecné nadšení přijmout uprchlíky opadlo, jistě také z rozhořčení po agresi a atentátu způsobených imigranty, k nimž došlo v zimě 2015. Německo nicméně přijalo 440 tisíc žadatelů o azyl v letech 2015–2016, tedy v té době zdaleka víc než kterákoliv jiná evropská země.

Výrok Angely Merkelové vyvolal rozhořčené reakce především v zahraničí a byl tématem nesčetných úvah o její motivaci. Jedno z častých vysvětlení se odvolávalo na ekonomické a společenské problémy Německa, především klesající porodnost, stárnutí německé populace a s tím související problémy nedostatku pracovních sil a budoucího financování důchodů. Tento argument vyústil až v podezření, že Německo hodlá tímto způsobem potvrdit svoje dominantní místo v Evropě.

Sama kancléřka. která se dodnes pozastavuje nad nečekaným ohlasem více méně improvizované věty, uvádí, že jí šlo o uchování nacismem pošramoceného morálního kreditu země a věrnosti německé ústavě, která zaručuje důstojnost všem bez ohledu na jejich právní status.

Nelze však opomenout ani osobní a psychologické důvody kancléřky, vyplývající z její životní zkušenosti dcery východoněmeckého evangelického pastora. Pád berlínské zdi pro ni jako pro většinu Němců znamenal vysvobození a radikální osudový obrat. Ze všech těchto důvodů bylo obnovení, byť nemateriální, zdi, zabraňující přijetí lidí ohrožených válkou, nepřijatelné pro mnoho Němců.

Interpretace a rizika dezinterpretace

Výstavy a stálé expozice věnované dvěma emblematickým událostem ve Francii a v Německu se snažily poukázat na to, že rasismus, antisemitismus a budování skutečných či pomyslných zdí nepatří jenom do historie. Starší i nedávné reakce tamějších vedoucích politických představitelů potvrzují, že lekce těchto markantních historických momentů nejsou zcela zapomenuty. Zároveň však se tyto dějinné reminiscence nemohou vyhnout novým interpretacím, které musí brát v úvahu současnou situaci.

Rasismus zůstává samozřejmě světovým problémem a antisemitské útoky nejsou ani ve Francii na ústupu. Přesto dnešní situace na Blízkém východě také připomíná, že nejenom židé trpí pronásledováním a hrozbou vyhubení. Euforie z pádu berlínské zdi rychle vyprchala a jiné zdi stále omezují volný pohyb lidí, který je nejenom oblíbeným strašákem extrémní pravice, ale také skutečným politickým problémem demokratických režimů.

***

Výstavy, o kterých byla řeč: 

Alfred Dreyfus. Vérité et justice, Musée d‘art et d‘histoire du Judaïsme, Paříž, 13. března až 31. srpna 2025.

Le Mur de Berlin. Un Monde Divisé, Cité de l‘architecture et du patrimoine, 14. května až 28. září 2025.

Oznámení redakce Listů

Vážené čtenářky a vážení čtenáři pravidelných zpráv z Listů,

co mají společného Dreyfusova aféra s berlínskou zdí? A proč je spojovat právě dnes? Přečtěte si dnešní psaní Blanky Kalinové z Paříže.

Ještě předtím ale pro vás máme několik zpráv, tentokrát se nám s nimi roztrhl pytel (u příležitosti zvýšeného výskytu čertů s pytly v ulicích tento obrat výjimečně použijeme), tak to vezmeme v rychlosti.

Zaprvé pozvánky: Těšíme se na vás celý nadcházející víkend na Knihexu v pražské Holešovické tržnici. Máme pro vás dvě knižní novinky nebo soutěž o předplatné Listů. Víkend uzavřeme v neděli v 18.00 rozhovorem se Sylvou Fischerovou nad její novou sbírkou povídek.

Letošní rok uzavřeme v pondělí 15. 12. tradičně v Kampusu Hybernská u příležitosti představení letošního posledního čísla Listů. S našimi hostkami i hosty se budeme bavit o tom, koho ještě zajímají sociální práva. Těšit se samozřejmě můžete i na autorské čtení.

Zadruhé Listy pro budoucnost: Spustili jsme kampaň na podporu Listů. Vybíráme peníze na vydání prvního čísla příštího ročníku, tzv. Listů pro budocnost. Díky vaší podpoře budou moci Listy příští ročník fungovat ve stabilnějším prostředí. Darujte na Listy pro budoucnost tady.

Zatřetí jsme konečně zveřejnili záznam debaty věnované Václavu Žákovi. Najdete ji tady.