Jan Lityński o spolupráci čsl. a polského disentu

Vzpomínka zazněla na mezinárodní konferenci Charta 77: Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci. 1977–1989 konané konané k 30. výročí Charty 77 v Praze ve dnech 21.–23. března 2007

Moje kontakty a moje spolupráce s Československem začínají v roce 1967. My jsme tenkrát s velikým zájmem sledovali československou „novou vlnu“ ve filmu a s velkým zájmem jsme četli českou a slovenskou literaturu. A měli jsme takový dojem, že v Československu zrovna začíná proces podobný tomu, který v říjnu 1956 skončil v Polsku. Jako bychom se tak trochu s Československem minuli. Začínala vlna komunistického nacionalismu. Československé ideje roku 1968 souvisely s idejemi polského října 1956 a samozřejmě také s idejemi maďarského října 1956. V tom okamžiku, kdy v Československu vrcholilo Pražské jaro, my v Polsku jsme šli do vězení. Bylo to 22. srpna 1968 a musím přiznat, že jsme já i mí přáteli měli ve vězení strach, protože (abych parafrázoval Osipa Mandelštama) jsem poprvé velmi intenzivně pocítil, co znamená dostat se do spárů „internacionálního humanismu“.

Na začátku 70. let jsme se zase rozcházeli. Polsko začínalo být – tenkrát se tomu tak říkalo – nejveselejším barákem v sovětském lágru. V Československu po vystoupení Petra Uhla a jeho Hnutí revoluční mládeže začal teror. O tom, co se tu děje (o Uhlově procesu a aktivitách Václava Havla), jsme dostávali dosti dobré informace díky našim zdrojům z emigrace a také díky našim ilegálním vydavatelstvím. Nakladatelství Aneks vydalo velice zajímavý a kvalitní výběr československých textů. Byly to texty Vaculíkovy, Liehmovy, ale především nás velice zaujal dopis Václava Havla generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi z dubna 1975. Počínaje přibližně rokem 1975 jsme navázali zatím velice sporadické bezprostřední kontakty, díky tomu, že někteří lidé z Československa mohli přijet do Polska. Po vzniku Charty77 začalo být toto spojení intenzivnější. První nabídka nebo první návrh, že bychom se mohli spolu setkat – pokud se ovšem dobře pamatuji – přišel od Jiřího Hájka. Vím jen, že impulz k setkání vyšel z československé strany.

My jsme se tenkrát cítili být relativně svobodní a rozhodli jsme se, že nebudeme vystavovat lidi za naší jižní hranicí příliš velkému a zbytečnému nebezpečí, a proto jsme se v roce 1978 setkali na hranicích v Sudetech. A já mám dodnes takový pocit a mnozí moji přátelé také, že toto první setkání bylo jednou z nejdůležitějších událostí v našich životech. Mám dojem, že to pro nás znamenalo hlavně to, že jsme ze sebe setřásli trauma a strach z roku 1968. A také že jsme do určité míry splatili to, že v roce 1968 polská vojska vtrhla do Československa. Naše setkání bylo důležité i proto, že obě strany hovořily stejným jazykem. V dalších diskusích pak Adam Michnik navrhl Václavu Havlovi, aby to, o čem jsme v horách mluvili, napsal. Aby to zformuloval. A už v roce 1978 se objevil výsledek, tehdy jsme dostali text Václava Havla a vedle toho ještě asi deset nebo jedenáct dalších textů. V červnu 1979 byli zatčeni členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Z těch textů, které jsme od vás obdrželi, jsme potom v polském tisku uveřejnili čtyři. Já se domnívám, domníval jsem se už tenkrát a domnívám se dodnes, že síla těch textů, hlavně síla textů Václava Havla, byla tenkrát v Polsku ohromná. V Moci bezmocných se Havlovi podařilo nově definovat ideu opozice, disentu. Havel se nevyrovnával s marxismem, nýbrž narýsoval jiný způsob života. Čtyři texty – od Petra Uhla, Václava Havla, Václava Bendy i Jiřího Němce – tvořily kompaktní celek. Ačkoliv se obsahově lišily, ideově byly velice příbuzné a shodovaly se s myšlenkami, které v Polsku reprezentovali Adam Michnik a Jacek Kuroń. Čili tenkrát to znamenalo organizovat se ani ne tak proti komunistickému státu, jako spíše vedle komunistického státu. Mohu dokonce říci, že tyto ideje v polském Výboru na obranu dělníků (KOR) a potom v Solidaritě byly lépe a intenzivněji realizovány než v ostatních takzvaně lidově demokratických zemích.

Objevuje se otázka, jaké jsou rozdíly mezi opozicí československou a polskou. Polská opozice byla hned od svého začátku značně více zpolitizovaná. Naproti tomu česká opozice vyrůstala z jiného myšlení – z alternativní kultury. Lze to vyjádřit také tak, že v Polsku Výbor na obranu dělníků měl za cíl obranu dělníků. V Československu to byla obrana pronásledovaných rockových hudebníků. Nás to tedy strhávalo na úroveň mnohem intenzivnějšího politického zaměření. Těžko si vůbec představit, že by moji přátelé, jako Adam Michnik, Jacek Kuroń a další, měli takovou zásobárnu nebo knihovnu plnou gramofonových desek a jiných nosičů, jakou měl Václav Havel (Velvet Underground, Frank Zappa atd). Chtěl bych říct ještě několik slov o Rusku. Disent, opozice, odboj v Rusku (četli jsme, co tam vycházelo v samizdatu), byl pro nás neobyčejně významný impulz k naší aktivitě. Stále více jsme si uvědomovali, že lidé, kteří tam vydávají nezávislé knihy či jiné texty, jsou odsuzováni k dlouholetým trestům vězení. Ti stateční, kteří na Rudém náměstí protestovali proti invazi do Československa v srpnu 1968, byli dokonce zavíráni do psychiatrických léčeben. V letech 1977 a 1978, kdy jsme u nás zahajovali ilegální vydavatelskou činnost, byla pro nás důležitá skutečnost, že v Rusku existuje samizdat. Děkuji vám.

Zdroj: Charta 77. Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci. 1977–1989. Sborník z konference konané k 30. výročí Charty 77. Praha 21.–23. března 2007. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, s. 380–384.