Pavel Seifter | Rozloučení s Milenou Janišovou

Prosloveno na pohřbu Mileny Janišové 1. října 2020.

Petře, Mílo, kluci, Ivano, kamarádi, přátelé,

dnes se loučíme s Milenou.

Vím, a přátelé se mnou budou souhlasit, že Milena přišla na svět, abychom nebyli sami. Poslouchala, co říkáme, a četla, co píšeme. Opravdu jsme ji zajímali. O kolika lidech se dá něco takového říci?

Její ostrý kritický postřeh přitom neomylně vycítil intelektuální, estetické a etické poklesky v lidech a ve společnosti vůbec. Byla s námi proto, aby nás podržela a pomáhala, když bylo zle. Byla tu proto, aby byla s námi.

Sama ale neměla lehký život a neusnadňovala jí ho ani její nesmlouvavá nezávislost.

Jako mladá začínající univerzitní historička nedostala čas na kariéru. Tanky zkrátily nadějná šedesátá léta, s vědou byl pro Milenu konec, umřel táta Inka. Nový život začala jako pokojská, narodil se Petr. Její nemoc vystřídaly starosti o nemocného bratra Vanka, pak o matku Slávu. Milena běhala z práce domů a zpět, nevyspala se. Bylo to nadlidské.

Jen co se pro ni našla práce v kanceláři, přišla Charta a pro Milenu začalo docela něco jiného. Korigovala, redigovala a spolu s námi ostatními vydávala samizdatové Historické studie a další publikace. Bez Mileny by prostě nemohly vycházet, byla nenápadnou, zato klíčovou osobou v pozadí. Byla skvěle připravena jako vzdělaná historička, svou zamilovaností do světové literatury a do kultivovaného jazyka, svým hledím otevřeným do světa a zvlášť do Francie, svým odstupem od provinciálnosti, s níž si naše země stále neví rady.

Je ta epizoda podstatná? Stály tehdejší texty za všechnu námahu a obětování? V posledních letech Milena sledovala spor historiků o to, zda byl disent vůbec důležitý. Zda normalizace nebyla nakonec normální. Nerozčilovalo ji to. Věděla, že otázka stála jinak. Šlo přeci o nezávislost a charakter, o zachování sebe sama. O živé nezávislé společenství, které drželo pohromadě a dávalo na vědomí, že nade vše důležité je hledat smysl, trvat na něm a podle toho žít. Jak jsme tehdy žili a co jsme tvořili, takovými jsme i byli. Byli jsme svobodní.

V listopadu před jedenatřiceti lety byla Milena znovu u zakladatelského díla. Bez jejího podílu si nelze představit začátky ani další léta Ústavu pro soudobé dějiny. Co by si celá generace historiků poválečných dějin bez Mileny počala? Jejich texty se stávaly knihami až její péčí, opraveny, upraveny a zčeštěny. Neúnavná a obětavá práce jí ale oslabila zrak a ohnula záda.

Přibyla léta, Petr založil rodinu, doma bylo plno: dvě ženy, čtyři muži a pes Vávra. Rodinná parta si s tlačenicí v bytě poradila. Pomohla skromnost, tolerance a humor, Janišům vlastní.

Společenství, které se kdysi dalo dohromady kolem Historických studií, sice pokračovalo, ale postupně se zužovalo. Odešli Hájci, Miloš s Hankou, v dubnu odešel i Honza Křen, s nímž Milena vytvořila nezapomenutelnou tvůrčí a životní dvojici. Teď odešla sama Milena. Zemřela doma v rodině, v obětavé péči neteře Ivany, syna Petra a jejich blízkých.

Zůstalo jen velké smutné prázdno? Zůstala také velká radost, že jsme s ní mohli být.