Milan Šimečka: Matoucí socialismus

Polemická stať Milana Šimečky nazvaná Matoucí socialismus (Odpověď Petrovi Uhlovi), v níž reaguje na kritiku manifestu Hnutí za občanskou svobodu.

Kritický rozbor, kterému podrobil Petr Uhl manifest HOSu, je pro stručnou polemickou poznámku příliš velkým soustem.Ještě i při pátém čtení sedmnácti stránek textu mi jde hlava kolem. Petr Uhl stačil na těchtosedmnáctistránkáchotevřítbezmálavšechna dvířka levo-pravých sporů v evropské tradici. Zkouším to výběrově s odstavcem po odstavci, ale i tak je to nad mé síly. Pojmy, kterých autor používá, jsou obaleny historickými slupkami jak cibule a museli bychom je napřed jednu po druhé stáhnout,abychom se dostali k "jádru věci" a byli sijisti, že mluvíme o jednom a tomtéž. A kdybychom po způsobu německých filosofů si začali napřed ujasňovat význam "Begriffů" a začali  s tím třebas navečer, zastihlo by nás ráno s červenýma očima hned nad prvním pojmem, nad pojmem socialismus. A tak si říkámnad Uhlovou kritikou, že už mám právo být tím vsim unaven. Nebudu se nacelé frontě pouštět do obrany manifestu, není to právní dokument, není to ani ústava ani zákon, je to jen pěkně formulovaná vize pluralitnípolitické kultury, jež si je od začátku vědoma toho, že by již při prvních krocích na reálném terénu musela přistoupit na kompromisy, brát ohled na skutečnost a nepředpojatě přistoupit na každoudiskusi.

Já řeknu něco jen k tomu, co míří přímo na mne a na mou stať, kterou jsem mínil předložit k diskuzi na_sympoziu Československo 1988. Petr Uhl cituje z méstati odstavec, ve kterém mluvím o socialismu jako o poněkud umělém projektu k preměně lidské společnosti a o příčinách jeho selhání. Petr Uhl praví, že ubližuji. socialismu i marxismu Už jen tím, když ho vydávám zaprojekt, za spásu atd. Marxismus a tedy i všechno to, co z něho vyplývalo pro radikální přebudování společnosti byl podle Petra Uhla jen v spatném /stalinském či jiném/ pojetí vědecky vypracovaným projektem ve smyslu návodu. Ve správném pojetí to byla vždy "historická analýza, jejíž pochopení může pomáhat ve společenské činnosti lidí". A že tedy vydávat "marxismus za projekt v naznačeném smyslu je hrubě zkreslující".

Zde jsme opět ne půdě, na které se takto o marxismu diskutuje už sedmdesát let. V jádře je řeč vždy o dvou socialismech - o neposkvrněném a poskvrněném, myslí se poskvrněném špatnou a zrůdnou realizací. Já pokládám za smysluplné diskutovat jen o poskvrněném socialismu, protože jakožto takový se zapsal do dějin a takto je ivepsan v naší zkušenosti. Domnívám se totiž, že bez své realizace by nás dnes marxismus a socialismus ani velmi nezajímal. Kdybybyl pouhou "historickou analýzou", byl by dodnes jen jednou z řady jiných teorií a byl by uložen v knihovnách univerzit a vědeckých ústavů. Umím si představit, že v takovém případěby Marxovo dílo bylo asi tak oblíbeno jako třeba dílo Comtovo.

Socialismus se zapsal do dějin v našem století především skrze ruskou revoluci. Celá jeho role v našem století je odvozena z jeho realizace, z té, kterou tu máme, žádná jiná zatím není. A tuto svou specificky dějinnou váhu získal Marxův socialismus ne jako historická analýza, ale jako projekt, jako projekt jiné společnosti. Byl to přesně takový projekt jako předtím teorie anglických, amerických a francouzských předrevolučních myslitelů. Cvlivnit tvarnost naseho stoletimohl.·socielismus jen proto, ze to byl slib, slib spravedlivejsi, efektivnejsi a harmonictejsi společnosti. Jen V teto po­ dobe mohl vytvorit hnuti, dat do pohybu mi­ liony lidi, fascinovat intelektualy a posle­ ze dovest do konce revoluci v jednezemi,

Právě proto, ze to byl slib, nasel odezvu v zemi, kde bylo nejhůře, v Rusku, v Číně. Jako slib jiné společnosti se později prosadil také proti Batistovi aneboSomozovi. A samozřejmě v příkrém protikladu k Marxovu "vědeckému" zdůvodnění, podle něhož měl být socialismus korunou sociálního vývojev nejprůmyslovějších zemích. Co z toho všeho vzešlo, to máme dnes jak na dlani.

Připouštím, že při troše šikovnosti je možné vydávat původní Marxovu socialistickou a komunistickou teorii za historickou analýzu, za teoretické úvahy, které nenesou odpovědnost za to, jak byly zneužity zlými lidmi.·V naší zkušenosti, ve zkušenosti národu východní Evropy, je však zapsán reálný socialismus a ne historická analýza. Jakožto teorie přestal přece marxismus existovat v tom okamžiku, kdy byl zapřažen do káry mocenské praxea bohužel po sedmdesátiletech je měřitelná jen tato praxe. K tomu, abychom změřili selhání, dnes ani nepotřebujeme složité sociologické teorie, _stačí běžný pohled. Domnívám se, ze relevantní je dnes tato zkušenost, ze zkušenosti se stalinistickým a poststalinistickým socialismem už z evropského kabátu nikdonemůžeodpárat. Já vím, jak to Petr Uhl myslí, když řekne socialismus, dodá vzávorce /"pochopitelně založený na demokracii"/. Není to podivné, že musíme odmítnout existující socialismus, abychom mohli zůstat socialisty? Je to pojem tak obtížný, že i Petr Uhl je schopen ho vymezit jen negativně, tedy tím, čím nemá být. A to nemluvím ani o tom, co se s tímto pojmem děje u nás, že se v jeho jménu vydává povel k použití obuškůa vodních děl a že je to pojem, který se šklebil z kouta při procesu s Václavem Havlem, přesně v tom smyslu,.jak o tom předtím Havel psal. Za této situacepokládam za lepší se tímto pojmem vůbec nedefinovat. Petr Uhl si jistě všiml toho,že v manifestu HOSu se pojem socialismus nevyskytuje, přestože mezi jeho signatáři.

je možná většina socialistů původem či vychováním. Mohl by tam snadno byt, ale asi jen v případě, že by jen k tomuto jedinému pojmu byla připojena tlustá kniha vysvětlivek.

Manifest, jak já mu rozumím, není výzvou ke změně řádu, je výzvou ke změně v technologii správy země. Kromě poukazu na tradici se vlastně nevyslovuje k cíli a smyslu národního společenství. V tomto ohledu je jen základní reflexí naší zkušenosti, pokusem upozornit na společného jmenovatele naší bídy. Jestliže totiž po padesáti letech víme něco naprosto přesně, tak je to to, že všechno by dnes bylo jiné, kdyby v naší zemi nebyla postupně omezována a nakonec zničena demokratická politická kultura. Obnovení demokratické, pluralitní politické kultury je to hlavní, na čem se všichni jakožto podílníci naší národní zkušenosti do budoucnosti shodneme. A pak se teprve budeme mocidefinovat.

Dále vadí Petrovi Uhlovi na mém textu ještě to, že přijímám bez velkýchvýhrad a bez hlubšího zamýšlení onen pragmatismus v řízení společnosti, jak ho známe z posledních desítiletí v západní Evropě. Nepodezřívá mě však jistě z nezřízeného obdivu k tomuto pragmatismu, nemusíme si asi vysvětlovat, že oba známe důvěrně onu nekonečnou řadu výhrad, které jsou zleva a někdy i zprava vůči sociálním poměrům v západní Evropě vznášeny. Zdá se mi však, že zabývajíce se vlastním neštěstím, nevěnovali jsme zvláštní pozornost tomu, že se v západní Evropě uděl integrační zázrak, který alespoň u mne vzbuzuje nevyřčený udiv, Zeměpisně ležíme nadále, ve své chudobě, se svými třicátými a čtyřicátými místy v žebříčcích úspěšnosti hospodářských, vzdělanostních, zdravotnických a ekologických soutěží mezi státy tohoto světa, na linii dotyku, jsi se dnes říká, se západní Evropou. Vím, že silidé dnes u nás právě v důsledku tohoto těsného sousedství pohrávají s představou, jaké by to u nás asi bylo, kdybychom nebyli zaraženi na Východ. Určitě sipředstavuji, že bychom byli asi taky členy západoevropského spolku s dvakrát vyšší životní úrovní a se vším tím, co se vidí v televizi, že bychom byli okupováni Siemensem a BP /oč málo hroznější to těm lidem připadá než Petrovi Uhlovi/ a že bychom měli za seboudějiny bez páchnoucích kaluží krve. Pochybuji, že naše současná propaganda má vůbec nějakou schopnost vyhnat lidem tyto predstavy z hlavy.

V šedesátém osmém roce, když ještě všechno nevypadalo tak zle, jsem s mnoha jinými přihříval na srdci naději, že zde, v srdci Evropy, vypěstujeme nějaký plodný a šťastný hybrid dvou rozdílných evropských zkušeností. Vpád vojsk a všechno ostatní, co se pak dělo, pokálelo tuto, dnes uznávám, že asi naivní, představu. Po dvaceti letech nevidím možnost, jak ji vzkřísit. Oněchdvacet let a stav, který tu dnes máme,sešrouboval naše národní sebevědomí k nule. Za pár let, když to tak půjde dále, budeme ležet na prahu obrovského sjednocenéhotrhu, na prahu Evropy bez hranic, u hospodářského kolosu s jednotnou měnou atd. Budeme potřebovat velkou střízlivost, abychom své postavení bez paniky mohli strávit. Postavit se na nohy nebude snadné a někdo nás bude muset přidržovat. Kdo asi? Budeme si dále hrát na průkopníky přestárlých ideologií a experiment§, nebo se v novédemokratické politické kultuře otevřeme světu? Vždyť i ti, kteří tu dnes vládnou a vědí dobře, jak na tom jsme, stojí pokorně v čekárnách bruselských eurobyrokratů a technokratů, které Petr Uhl sleduje snedůvěrou v oku.

Ve východní Evropě se dnes hodně žertuje o obnově kapitalismu. Když to však úřadyvezmou vážně, mohou za takové žertování člověka i zavřít. A jak vážně se to má brát? Je možné obnovit kapitalismus bez kapitálu? Petra Uhla zaráží v manifestu zmínka o soukromém vlastnictví středních podniků, Odbuďme to také žertem: znáš, Petře, někoho, kdo by si mohl koupit střední podnik? A ještě si sehnat provozníkapitál?

Ve východní Evropě se dospělo k zhroucení pojmů, které v diskusích používáme, obávám se, že se tento zmatek vloudil i do našich nezávislých diskusí. Co například znamenají pojmy levice a pravice,sekterými operuje i Petr Uhl? Rozhlížím se okolo sebee a dost těžko rozeznávám,kdo jaké pozice zaujímá. Je Petr Uhl nalevo nebo napravo od Fojtíka? Kdo je u nás neokonzervativec? Ten, kdo čte SalisburyReview?

Milý Petře, nejsem vhodným partnerem do polemiky, protože už odmítám do světa falešných pojmů vůbec vstupovat. Vždy se mě začne zmocňovat zoufalství, když mě někdo nutí myslet v těchto pojmech. Už jsem došel tak daleko, že si návštěvníky ze Západu zařazuji na levici a na pravici podle oblečení, podle bot, kravat, svetrů nebo sak, halenek a sukní. Když někdo vstoupí do naší předsíně v teniskách, byt i značky Adidas, je to určitě lavičák a navíc ještě zelený.

Vím, že to zní trochu demagogicky, co tu říkám. A opravdu jsem neměl v úmyslu vnášet do naší diskuse vtipkování. Ani nevím, proč to tak vyšlo. Nebráním text manifestu, braním jeho základní myšlenku, jedinou myšlenku, která nám dává do budoucnosti smysl a cíl, myšlenku na vytvoření demokratické politické kultury jakozáchrany předpádem ke dnu. V takové politické kultuřebude pozice Petra Uhla naprosto legitimnía potřebná. Byť by to byla i pozice, která by, jak se domnívám, vyšla z demokratické volby s ·tří až čtyřprocentním zastoupením. To však na váze a užitečnosti této pozice nic nemění, tak jako to v mých očích nic nemění na skutečnosti, že Petr Uhl z této menšinové pozice odvedl naprosto většinovoupráci.

Diskuse, kterou Petr Uhl svým rozsáhlým rrozborem otevřel, je natolik zdvořilá, že by to mohlo budit dojem, že byla předemobjednaná, jakožtopříklad pro politickou kulturu, o kterou usilujeme. Ujišťuji čtenáře, že tomu tak nebylo.

Pole

NázevHodnota
ŘadaHnutí za občanskou svobodu
AutorŠIMEČKA, Milan
Měsíc12
Rok1988
Jazykčeský
Zpracovanýtrue
OCRtrue
ZdrojAlternativa. Revue pro nezávislou politiku, č. 2, 1989, s. 52.