OPOŽDĚNÁ RECENZE aneb KRUHOVÁ OBRANA MILANA ŠIMEČKY
Květoslav Chvatík
Recenze knihy „Kruhová obrana. Záznamy z roku 1984“, jež byla publikována v časopise Obrys (Mnichov) v červnu 1989.
Už dávno jsem nečetl žádnou knihu s takovým potěšením, vnitřním souhlasem a obdivem, jako knihu Milana Šimečky Kruhová obrana. O knihách, které se nám zamlouvají od první řádky, říkáme obvykle, že je čteme jedním dechem. Musím se přiznat, že jsem četl Šimečkovu knihu přesně opačně: povoloval jsem si jen jednu kapitolu denně, aby mi radost z četby vydržela co nejdéle. Jen když mne něco zvlášť zdeprimovalo, dopřál jsem si jednu – dvě kapitolky navíc. Snad je to ten nejlepší způsob, jak Šimečkovu knížku číst.
Na rozdíl od jeho Obnovení pořádku (Index, Kolín n. R. 1979, 2. vyd. Rozmluvy, Londýn 1984), věnovaného monograficky sociologické a politologické analýze procesu tzv. „normalizace“ po roce 1968, zatím nesporně nejpronikavější analýze tohoto procesu, z jehož nenormálnosti vzešel tzv. „reálný socialismus“ v soudobém Československu, je jeho nová knížka o všem možném. Je to sbírka fejetonů, které by psal do Literárek, kdyby nějaké byly, jak někde prohlásil. Protože však nejsou, není ani Šimečkova knížka pouhým shrnutím nebo výběrem z textů, psaných z potřeby chvíle. Její podtitul zní „Záznamy z roku 1984“, a to nás svádí k dohadu, že jde o kruhovou obranu národa proti obklíčení orwellovského světa, jak jej zklamaný anglický socialista předvedl ve svém slavném románu 1984. Tuto domněnku může posilovat okolnost, že Šimečka napsal skvělou předmluvu k českému zahraničnímu vydání Orwellova románu a nazval ji případně Náš soudruh Winston Smith. Avšak do knížky Kruhová obrana tuto úvahu nezařadil; vybočovala by příliš z jejího jednotného rámce; musíme tedy tuto svůdnou domněnku nechat padnout.
Kniha Kruhová obrana je opravdu jako z jednoho kusu, není to dodatečné sebrání příležitostných fejetonů, i když zdánlivě těká od témat nejobecnějších až k těm nejkonkrétnějším; je v tónu uvažování a ve způsobu podání úvah naprosto jednotná (což je podtrženo i jednotným typem pojmenování kapitolek knihy, od O velkých a malých dějinách, až po O smutku a radosti z dějin). – Dějinami se začíná a jimi se také končí – ale jaký je to rozdíl, dějiny v podání oficiálního dějepisectví a v podání Šimečkově: tam lživá a prázdná schémata, oblbující rituál monotónně se opakujících výročí, zde bohatství nejosobnějších konkrétních zkušeností s „malými“ i s „velkými“ dějinami.
Ještě jednomu svodu musíme odolat, pokoušíme-li se charakterizovat typ Šimečkových textů a jeho knihu jako celek. Podtitul „Záznamy z roku 1984“ neznamená, že jde o deník, jakkoliv intelektuálně pojatý, a bohatství osobní zkušenosti, autobiografického materiálu a konkrétních detailů ze života v současném Československu je jiné povahy než lidový empirismus, jak jej známe například z fejetonů Vaculíkových, shrnutých do knížky Sólo pro psací stroj. Kruhová obrana je promyšleným celkem, knihou životní vyrovnanosti uprostřed mizérie „reálného socialismu“, knihou prezentující určitou vyhraněnou nejen sociologickou, ale přímo filozofickou koncepci, uvedenou úvahami o vztahu velkých a malých dějin a uzavřenou existenciálním vyznáním o odhodlání k svobodné volbě lidského bytí.
Mistrovská je právě Šimečkova schopnost přejít od věrohodného detailu, od nejautentičtější osobní zkušenosti se současným světem reálného socialismu sovětského typu, se světem technické a byrokratické manipulace člověka k určitému hlubšímu zamyšlení nad smysluplným lidským bytím. – Připomíná-li autorova kniha něco z tradice české literatury, tedy nejspíše knihu Karla Čapka O věcech obecných čili Zóon politikon z roku 1932, v poválečném „boomu“ Čapkova díla zcela potlačenou, neboť obsahovala jeho demokraticky politické krédo včetně úvahy Proč nejsem komunistou.
Šimečka nezastírá, že komunistou byl, a ukazuje klidně a věcně bez jakékoliv hořkosti, jak ho setkání s velkými dějinami z tohoto omylu vyvedlo. Ukazuje za mnohé ze své generace, že to nemusel být projev hlouposti nebo charakterová vada, co na tuto cestu po květnu 1945 přivedlo tolik talentovaných mladých lidí, aby jim pak v průběhu šedesátých let dalo prozřít. – Imponující je především věcnost, mužnost, nesentimentálnost, antiiluzívnost Šimečkova myšlení i literární kultura, s níž jsou jeho úvahy podány. Chtělo by se citovat stránku po stránce, například: „… nezáleží na tom, zda chceme nebo nechceme naslouchat hlasům, které přicházejí z vnějšího světa, z prostoru za všedním vymezením našich životů. To nezáleží na vůli, ani na tom, či jsme vzděláni ve fyzice nebo metafyzice. To záleží na vnitřním ustrojení člověka, záleží na složení atomů jeho duše, zda se vysune víc nebo míň ze svých malých dějin do světa, který jejich rozměr přesahuje. Takto ustrojení lidé mumlají své myšlenky neodbytně a neužitečnost tohoto přesahování je neděsí. – Každému člověku se však někdy přihodí, že se najednou rozestoupí zdi jeho nejbližší skutečnosti a v mezeře se objeví propastnost společného lidského osudu. A mráz velkých dějin udeří jak absolutní nula z kosmu na teploučko a zabydlenost malých dějin.“ (Str. 32)
Šimečka vědomě odmítá definovat ideové spojenectví, které se lety vytvořilo mezi aktivisty Charty 77 i širšími kruhy nezávislých kulturních aktivit, jak je vymezil například Václav Havel ve své Moci bezmocných. Hovoří jen o lidské spřízněnosti, o tom, co spojuje slušné, čestné lidi, kteří „vzali kdysi vážně přísahy solidarity a jejichž vnitřní ustrojení jim nedovolovalo od nich couvnout a přizpůsobit se s ostatními novým poměrům.“ (Str. 129) Tato spřízněnost je spřízněností předteoretickou, spřízněností „přirozeného světa“ před všemi teoretickými, ideologickými i politickými orientacemi, spřízněnost lidské solidnosti, čestnosti a ochoty nést nepříznivé praktické důsledky, které z takového postoje plynou pro každodenní život, tedy i lidské statečnosti. To, co Šimečka podává ve své nové knížce, je zkušenost této solidarity bezmocných, spočívající nejspíše na určité elementární etické bázi v duchu starého Masarykova „nebát se a nekrást“, nelhat a nenechat se koupit za pohodlnější a přepychovější život. Snad bychom to mohli označit i za moderní osvícenství, ale raději toho necháme, neboť autor právem říká, že nestojí o přesné definice svých postojů, které přicházejí z jiného světa. Jde mu o vnitřní zkušenost přesahování, o spřízněnost lidí odlišných filozofických a náboženských názorů, ale shodných postojů k domácí realitě. Šimečka to formuluje takto: „Společenství, které trvá ve své spřízněnosti už bezmála patnáct let, bylo vytvořeno příznivými politickými okolnostmi, které jsou ve všech svých ostatních důsledcích krajně nepříznivé. Není tak docela jisté, zda by zůstalo zachováno, kdyby se okolnosti změnily. Možná však jsme skutečně byli dějinami vybráni pro evropský experiment, pro pokus s tolerancí založenou na spřízněnosti dějin člověka, ne dějin velkých celků… Je pravděpodobné, že experiment, který se nám zdá být významný, připadá jiným nicotný. Na naše zboží je málo kupců. Museli by je také zahnat do kouta tak jako nás, aby zjistili, že naše zboží není žádný šmejd.“ (Str. 132)
Proč nepřiznat, že jsem četl Šimečkovy úvahy s takovým potěšením také proto, že vyjadřovaly i moji vlastní zkušenost. To, co prožíváme někdy jen u silných uměleckých děl, onen vnitřní souhlas s určitým prožitkem, ono: „Ano, tak to bylo, tak jsem to pocítil i já, jenže jsem to nedokázal tak jasně vyslovit,“ jsem zažil tentokrát nad knihou praktické filozofie, nad knihou úvah o životních postojích člověka, který udělal s historickým vývojem poválečného Československa podobnou zkušenost jako já. Jsme stejný ročník, oba z Moravy, oba jsme po dokončení studia působili mimo Moravu, on v Bratislavě, já v Praze, oba ve stejné filozofické a literární oblasti, i když jsme se nikdy nesetkali. Když jsem četl kapitolku O skvělé práci politiků, pojednávající o tom, jaké opojení prožila květnová generace v prvních poválečných letech, a jak politikové tuto důvěru trestuhodně prohospodařili, bylo to, jako by někdo hovořil o mých nejvlastnějších zkušenostech.
Kapitolky O hře v televizi a O marné diskusi ukazují tak prostě a věcně, proč v současném „reálném socialismu“ nemůže vzniknout žádné autentické umělecké literární dílo, aniž se autor rozhodne riskovat ztrátu svého privilegovaného sociálního postavení, že k tomu není téměř co dodat: „Naše pouta v této části světa jsou z těžkého kovu. Často se u nás tolik hýří vznešenými slovy, aby nebylo na pouta vidět. Všichni je známe, vyznavače optimismu, radostného života a bojovných cest do zahraničí. Odvykli si chodit, stát v obchodě na mléko, čekat u lékaře, tlačit se v autobuse a jíst na ulici buřta s hořčicí. Ani se nedivíme, že se snaží ze všech sil psát vždy o něčem radostném.“ (Str. 96) Kapitolka O podmínkách kultury shrnuje výstižně diskuse, vedené i v Praze: enormní tlak na českou kulturu umožní patrně těm málo jedincům, které nezlomí, vytvořit díla, jež by jinde nenalezla tak krutě náročné předpoklady; vcelku však tragicky sníží kulturní náročnost národa: „Je pravda, že v našem hladovém období vzniklo několik vynikajících děl, která by možná za příznivých okolností nevznikla, možná by jejich autoři neměli čas je napsat anebo prostě by k jejich tvorbě neměli potřebnou zkušenost. Je to neadekvátní náplast za umrtvení širšího prostoru kultury, který bez příznivých podmínek je jen menší a menší, až se nakonec uzavře úplně.“ (Str. 193)
Šimečkovo myšlení charakterizuje především personalismus, osobní zkušenost, věcnost, reálnost, antiideologičnost a tolerance, která nerezignuje na mravní odpovědnost jedince: „Jen v individuální skutečnosti máme k dispozici váhy k zvážení abstrakt a věcí, nehmotných věr a přesvědčení, které se tvoří v mozku a v srdci, a materiálních potřeb. Nikdo předem neví, jak při takovém vážení dopadne. Já jsem si až po mnoha letech spočítal, že jsem koupil dost velký kus vnitřní svobody zhruba za polovinu dřívějšího platu, které jsem se musel vzdát. Je to poměrně laciná cena za svobodu – nebereme-li do úvahy ještě i jiná příkoří, která se musí k ceně připočítat. Neodvažuji se však tento poměrně výhodný obchod nikomu vnucovat.“ (Str. 135-136)
Až do kapitol O systémech a O nejisté skutečnosti jsem jen souhlasil; u těch dvou se však ozvaly i pochyby i námitky. Snad je zřejmé, že to nic nemění na mém hodnocení knížky; vždyť už bylo těch shod až příliš, teď je konečně příležitost se o něco přít. – Chápu plně autorův odpor vůči tlaku systému na jedince, jeho nechuť k opravářům havarovavších systémů i jeho odmítání mechanického přenášení systémového, „matematického“ modelu myšlení do oblasti člověka a lidské kultury a společnosti. Ptám se však, kde je ona hranice, za niž by se evropský člověk musel vrátit, aby skutečně odvrhl všechno, co v sobě skrývá nebezpečí moderní civilizace. Šimečka sám uzavírá, že nevěří na starý liberalismus: „Bez systému, bez vědeckého řízení lidských celků třeba jen v dělbě práce nejsme už zřejmě schopni udržet úroveň naší civilizace. Nejvyšší cenu spojeného lidstva dostane pak ten, kdo vymyslí systém, který bude vědecky a efektivně řídit látkovou výměnu mezi lidskou společností a přírodním prostředím a bude přitom neviditelný pro svobodnou aktivitu překračující jeho hranice.“ (Str. 157-158) V další kapitolce však píše: „Vždycky mě proto potěší, když se setkám se štítivým odporem k objektivitě…“ (Str. 166)
Prosím. Moje zkušenost mi však říká, že právě vypjatý subjektivismus, stranickost a iracionální fanatismus je při nejmenším stejným nebezpečím pro racionální toleranci, o niž patrně Šimečkovi jde. Domnívám se, že východiskem ze světa neosobní vědecké objektivity a racionálního systémového myšlení nemůže být útěk nazpět k iracionalismu a subjektivismu, k orientální mystice, nýbrž jen vyšší kultivace objektivity tolerancí, osobní odpovědností a nějakou novou antropologií. Přirozeně ji nemám hotovou v šuplíku, ale domnívám se (možná bláhově), že by si měla uchovat některé dobré vlastnosti moderního strukturálního myšlení; jinak nebude prostě adekvátní svému předmětu, moderní lidské skutečnosti poslední třetiny 20. století.
Strukturní analýza se v mých očích liší od systémové právě tím, že nestírá kvalitativní rozdíly mezi strukturami různého řádu, že nevylučuje prvek náhody a existence jedinečných individualit, proměňujících svou aktivní činností vnitřní uspořádání společenských systémů. Jinak by nebylo dějinného pohybu a mravní odpovědnosti člověka. – Souhlasím s Šimečkou, že skutečnost dnešního Československa vyvolává dojem, že „reálný socialismus“ se bez tohoto přepychu svobodné tvůrčí aktivity člověka může obejít, hlavně když je dost masa, piva, fotbalu a televizních seriálů. Žít v lživém světě umělé skutečnosti, kde je všechno přesně naopak, než jak se veřejně hlásá, vyžaduje buď naprostou netečnost ke všemu, co jen poněkud přesahuje „malé dějiny“ člověka, nebo zvýšenou citlivost, která se časem stane alergií nebo profesí.
Šimečka se stal takovým publicistickým profesionálem lidskosti, dokazujícím, že si lze uchovat zdravý lidský rozum i uprostřed dvacetiletého systematického matení jazyků. Jeho schopnost odhalovat ideologické masky je perfektní, i když jeho pozitivní program zůstává vědomě minimální; řekl jsem již na počátku, že odmítá jít za hranice personální zkušenosti, za lidskou slušnost a toleranci. Je to málo? Naopak, v dnešním Československu je to tak náročné a nedostupné zboží, že se hrozím pomyšlení, jak málo exemplářů Šimečkovy knihy se dostane tam, kam by nejvíce patřilo, do rukou mladých lidí doma, ještě nezkažených „poměry“. A překvapuje mne, jak blízko se Šimečka ocitl tomu, co naše „levice“ za první republiky vytýkala Karlu Čapkovi, jeho elementárnímu antropologickému relativismu. Moc by mne zajímalo, co Milan Šimečka tomuto sousedství říká; já bych je bral všemi deseti.
Nejkrásnější je celý závěr knihy; tady už jsem zase jen četl a radoval se z autorovy dovednosti povědět lépe mnohé – za mnohé: „Je to vše nejisté se smutkem pocházejícím z dějin, smutek a radost si člověk do dějin vlastního života zasévá sám. Má plnou vládu nad tím, aby je naplnil podle vlastního ustrojení takovými stavy duše, kterým dává přednost před vším ostatním.“ (Str. 218)
Šimečka je nejen svérázný a pronikavý společenský kritik, ale i poctivý stylista a umělec slova.
Květoslav Chvatík
