P10/5

1978, květen, Praha. – Úvaha Petra Uhla o možnostech a předpokladech dialogu a důsledcích nabídky dialogu Charty 77 se státní mocí.

O potřebě dialogu

Před čtyřmi roky jsem se seznámil se svou ženou. Byli jsme tehdy půl roku na svobodě po několikaletém kriminále, zatímco její otec byl stále ještě ve vězení. V oné době jsem ho osobně neznal, ale přesto jsem s ním měl vážný spor: spor o dialog. Někdy v roce 1972 nebo 1973 zveřejnily totiž jedny londýnské noviny článek nazvaný Šabata nabízí mírovou ratolest. Šlo o dopis Jaroslava Šabaty, mého pozdějšího tchána, propašovaný z borského vězení; obracel se v něm na generální tajemníky dvou komunistických stran, britské a československé, Gollana a Husáka. Husákovi nabízel dialog mezi komunisty u moci a komunisty v opozici, Gollana žádal o dobré služby. Iritovalo mě tehdy, že Šabata nabízí něco, co bude odmítnuto, ba ještě hůře, na co státní moc nebude vůbec reagovat. Zdálo se mi to také absurdní požadovat dialog za situace, kdy část jedné strany je žalářována stranou druhou. Můj názor sdíleli i mnozí političtí přátelé mého tchána, s nimiž jsem o jeho snahách diskutoval.

Přešly dva tři roky. Tchán a několik dalších tehdejších politických vězňů – posledních známých – byli propuštěni díky národní a mezinárodní solidaritě dělnických a socialistických organizací a statečných jednotlivců. Krátce nato vznikla Charta 77. I ona hovoří o dialogu. „Charta 77… chce vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí,“ zejména tím, že bude upozorňovat na bezpráví, předkládat návrhy atd.

Nahlédl jsem tehdy, že takto koncipovaná myšlenka dialogu je přijatelná. Nabídku dialogu jsem však omezil třemi předpoklady.

1
Myšlenka, že lze skutečně dosáhnout dialogu se státní a politickou mocí, je iluze. Naše hnutí musí dialog stále nabízet, projevovat ochotu k němu a spokojovat se s nepřímými reakcemi moci: policejní a soudní represí, pracovními a jinými postihy a v nejlepším případě zlou a nenávistnou propagandistickou kampaní moci ve sdělovacích prostředcích. Neboť tato neustálá nabídka dialogu – pokud je hnutí schopno uvědomit o ní větší počet lidí v zemi i v zahraničí – má mobilizující charakter: lidé si počínají uvědomovat, že zde existuje síla, která je schopna kritického myšlení, analýzy společenských neduhů a formulace problémů; je schopna formulovat i návrhy řešení; nabízí těm, kteří tyto problémy neřeší nebo nejsou schopni řešit a kteří mají moc, svou pomoc a účast na řešení. Na stálou a trpělivou nabídku dialogu státní moc neodpovídá a jediný úřad, který se problémem zabývá, je policie; nespravedlivé útoky a represálie stíhají ty, kteří pozitivně a konstruktivně přistupují k palčivým otázkám každodenního života, kultury a politiky. Proto – a jen za tohoto předpokladu neuskutečnitelnosti nabízeného – je nabídka dialogu cenná. Permanentní nabídka dialogu a jeho stejně tak permanentní odmítání státní mocí pomáhá čím dále tím většímu počtu lidí zbavovat se iluzí o charakteru moci samé, poznat její totalitní základ, pro nějž je veřejný dialog s opozicí (nemyslím teď jen na politickou opozici, ale na opozici vůbec, např. v oblasti kultury) naprosto nepřijatelný. Hnutí, které by uvěřilo v uskutečnitelnost takového dialogu a soustředilo své síly k jeho dosažení, považujíc jej za hlavní nebo dokonce jediný prostředek, by brzy ztratilo dech a zplanělo, nebo by se proměnilo v seskupení politikářů, kteří by se zákulisními cestami snažili vymoci na byrokratické diktatuře malé ústupky a aspoň trochu omezit její teroristické projevy. Takovým hnutím Charta 77 není a doufejme – nebude.

2
Nabídka dialogu musí mít konkrétní rozsah, který je předem vymezen. Nezdá se mi účelné – a tím méně se mi to zdálo před čtyřmi roky – nabízet politický dialog mezi komunisty u moci a komunisty v opozici. Tedy např. dialog o politickém systému a mezinárodním komunistickém hnutí. I když by takový dialog nastoloval otázky, které se dotýkají nejvlastnějších zájmů lidí, není rozumné ho v současné době nabízet, protože nabídka sama (a v ní obsažená stanoviska opozice, vymezující rozsah nabízeného politického dialogu) by zaujala jen málo lidí; většina není schopna rozpoznat, že právě diskuse o stalinismu a byrokratickém centralismu je diskusí klíčovou a že z těchto stále živých problémů se odvíjí trápení každodenního života.
Rozsah dialogu, který nabízí Charta 77, je naopak velmi šťastně zvolen: lidská práva a jejich porušování, porušování zákonnosti. (Nebyla to ani volba jako spíše logické vyvrcholení předcházejících aktivit a událostí: solidární součinnost politické opozice, křesťanů a kulturního undergroundu při obraně Plastic People, propuštění politických vězňů, rostoucí význam Amnesty International, diskuse o závěrech helsinské konference, o vývoji tzv. eurokomunismu a o průběhu berlínské konference a zejména pak okolnost, že v zemi vstoupily v platnost oba mezinárodní pakty o lidských právech.) Lze namítnout, že lidská práva není možno získat peticemi. Lze namítnout i to, že jejich uplatnění a rozvoj není možný v systému byrokratického centralismu a že teprve revolučním překonáním byrokratické diktatury – tímto sebeosvobozováním – začnou utlačovaní a ponižovaní tato práva v plném rozsahu chápat a začnou jich také užívat. Ano, teprve v rozvíjejícím se systému společenské samosprávy (tj. socialistické demokracie) bude dosaženo společenských podmínek, které umožní plné uplatnění lidských práv v nejširším významu tohoto slova, tj. včetně překonávání pocitu odcizení, postupného rušení dělby práce, rozptylu moci, přechodu k formám přímé demokracie a rušení státu. To je smysl našeho zápasu. Ale vznášet požadavek, aby lidská práva byla uplatňována teď hned a v této zemi – to není iluze, pokud se netvrdí, že ve stávajícím politickém systému skutečně uplatněna budou. Je to naopak správná a kloním se k názoru, že jediná cesta, jak přiblížit socialistické ideály většímu počtu lidí a také dělníkům; cesta, jak jim pomoci, aby sami odhalili podstatu politického systému, který je svírá, a aby sami začali – ještě v tomto sevření – budovat nezávislé instituce a organizace („paralelní“ struktury: samizdat, hudba, výtvarné umění atd., časopisy a diskusní kluby; ohniska kritického myšlení; vzdělávací činnost; odbory, politické strany). Je to cesta, jak je mobilizovat pro socialistický boj, bez ohledu na to, zda oni jsou ochotni ho takto nazývat. Tato cesta začíná poukazy na konkrétní případy bezpráví, kterým dobře rozumějí, protože se stávají i jim a jejich přátelům. Začíná podporou a zobecňováním jejich konkrétních potřeb, za jejichž naplnění jsou sami ochotni se angažovat. Ať se nám, revolučním marxistům, zdají tyto konkrétní společenské rozpory jakkoli odvozené, jsou to jejich problémy a řešení těchto problémů je jejich zájmem. Je to zájem bezprostřední, dobře poznaný a formulovaný, a teprve cesta nabídky dialogu, při níž je státní moc donucena k sebeodhalování, jim ukazuje, že podmínkou uplatnění jejich každodenních zájmů je vyřešení jiných problémů, problémů obecných (rozporů byrokratické moci) a že bez jejich vyřešení nelze zajistit, aby v zemi byla uplatňována lidská práva. Je tedy rozsah zájmu Charty 77 i její metoda permanentní nabídky dialogu o lidských právech a zákonnosti cestou politizace stále většího okruhu lidí a tato politizace je opět nezbytnou podmínkou revolučního řešení obecných politických problémů. Hlavně díky propagandistické kampani, kterou byrokracie vyvolala a pořádala začátkem loňského roku, dozvěděli se všichni čs. občané o Chartě 77 a částečně i o jejím smyslu. Bariéru relativní izolace však Charta 77 musí neustále překonávat. Mj. i tím, že se bude více zabývat problémy, které trápí především dělníky a další pracující.
To ovšem neznamená, že dialog o obecných politických otázkách by se neměl vůbec vést. Naopak, právě Charta 77 umožnila, aby jednotlivé koncepce a proudy se více vyhranily, uvědomily si své cíle a možnosti a formulovaly je. Umožnila vnitřní dialog, který není kabinetní či kavárenský, ale do něhož může vstupovat – a vstupuje – stále větší počet zájemců včetně dělníků. Tento vnitřní dialog, který se odehrává nejen v Chartě 77 a v prostředí politické opozice, ale všude tam, kde kritický duch zatlačuje strach a pasivitu, je přístupný komukoliv, neuzavírá se před nikým, ani před těmi, kteří zůstali ve strukturách státní, politické a hospodářské moci nebo do nich v posledních deseti letech pronikli. Je to dialog svobodných lidí, dialog plný pochopení a tolerance, ale zároveň otevřený a nic nezakrývající. Překračuje stále více státní hranice, aby umožnil poznání, porozumění a solidaritu v mezinárodním měřítku. (A na tomto poli jsme zatím příliš nevykonali.) I když tento dialog „nezávislých“ úzce souvisí s permanentní nabídkou dialogu státní moci, přesto jde o dva různé jevy. Dialog svobodných lidí je imanentní složkou našeho – tj. socialistického a demokratického, národního a mezinárodního – politického života vůbec, neboť je základem politického pluralismu, tj. znovu a znovu objevované a vyhrocované různosti politického přístupu a koncepcí, pro jejíž veřejný výraz nesmí nikdy platit žádné omezení. Permanentní nabídka dialogu státní moci je strategickým (nikoliv taktickým) prvkem našeho boje. Jejím posílením a publicitou se posiluje i náš vlastní, skutečný dialog, rozšiřuje se oblast svobody a nezávislosti.

3
Posledním předpokladem této koncepce dialogu je jeho veřejný charakter. I nabídka dialogu s mocí musí být vždy vyslovena veřejně, neboť jen tehdy se může stát mobilizujícím prvkem, jímž anticipujeme budoucí revoluční proces. Každý krok, který by někdo z našeho hnutí za lidská práva učinil tajně, za zády veřejnosti, aby tak – podle svého mínění – lépe dosáhl některého cíle hnutí, by se obrátil proti nám. Snahy o zákulisní jednání mohou Chartu 77 diskreditovat i tehdy, vyvíjejí-li je chartisté nikoli jménem Charty, ale jménem svým nebo svého politického prostředí a dostatečně nezdůrazní, že tak nečiní za Chartu 77. Mohou ji diskreditovat i tehdy, jsou-li adresáty těchto snah zahraniční činitelé (vlády, strany, oficiální osoby). Proto platí v Chartě 77 nepsaná zásada, že nabídka dialogu, veškerá podání a návrhy mají výhradně veřejný charakter, byť by se tato veřejnost omezovala na několik tisíc lidí. Při obraně lidských práv není tato zásada porušována často. (Vloni v září se obrátilo asi 150 občanů na G. Husáka, aby propustil některé politické vězně; jména signatářů petice nebyla publikována, což nejméně dvacet signatářů předem nevědělo. Jsem jeden z nich a cítil jsem se podveden, protože bych nikdy nepodepsal text tohoto druhu, který nemá být – včetně jmen signatářů – zveřejněn.) Charta je hnutí a ne organizace (a vzpomenutý případ byl sice svým charakterem chartovní záležitostí, ale mnozí to takto nemuseli chápat) a nemá pevně stanovené zásady. Proto je třeba i o zásadu veřejného charakteru chartovní činnosti neustále bojovat. Veřejná nabídka dialogu s mocí a zvláště pak veřejný „vnitřní“ dialog naše hnutí posiluje, zvyšuje jeho sebevědomí a posouvá jeho možnosti. Vyvádí nás ze zatuchlé atmosféry konspirace a sektářství, která nás po dlouhá léta dusila a která tolik posilovala naše odpůrce v mocenských strukturách.
V životě společnosti přicházejí osvobozující chvíle, kdy padají trůny a lámou se pouta, jimiž je společnost svázána. Nezdá se mi, že by Charta 77 – v podobě, v níž existuje dnes – dokázala tento okamžik podstatně přiblížit. Může ale značně zkvalitnit jeho průběh. Nabídka dialogu s politickou mocí skončí tehdy, až tato moc zanikne. Ovšem druhý dialog, dialog svobodných lidí, přestane být dialogem „vnitřním“ a rozšíří se na celou společnost. Zásada, že se ho může účastnit kdokoliv – tedy i politicky poražení byrokrati – musí platit i nadále. Musí platit, aby společnost mohla být svobodná. Podmínky takového dialogu, který bude jedním z motorů výstavby nového, samosprávného společenského uspořádání, můžeme však ovlivnit už dnes. Tím, že do něho budeme vstupovat s tolerancí a snahou o vzájemné pochopení (aniž bychom uzavírali nedůstojné a nerozumné kompromisy) i tím, že se odpoutáme od iluzí a stereotypů sektářství a „diplomacie“ a dáme přednost pravdě. Poznání historické pravdy je pak předpokladem k uchopení pravdy budoucnosti.

Zdroj

• ČSDS, sb. Charta 77. – Strojopis, průpis.

Pole