Švédský novinář a spisovatel Richard Swartz o Praze v čase normalizace

Dostal se nám do rukou “ještě teplý” výtisk německého překladu knihy Austern in Prag. Leben nach dem Frühling (aus dem Schwedischen von Andrea Fredriksson-Zederbauer. Paul Zsolnay Verlag, Wien 2019). Protože jsme chtěli poskytnout našim čtenářům co nejzasvěcenější informace o   knize i autorovi, obrátili jsme se na odbornici na slovo vzatou, literární historičku paní MA Miloslavu Slavíčkovou, PhD. z Lundu, která byla dlouholetou spolupracovnicí Nadace Charty 77 ve Stockholmu a pomáhá našemu ČSDS při vydávání knih. Poskytla nám zasvěcenou charakteristiku, za což jí vřele děkujeme.

Aip

Richard Swartz, jeden z nejvýznamnějších švédských novinářů, dlouhodobý hlavní politický a kulturněpolitický komentátor prestižních novin Svenska Dagbladet a posléze Dagens Nyheter, se v knize Austern in Prag (Ústřice v Praze) vrací k jednomu ze svých důležitých témat. Je jím politická, kulturní a společenská situace v bývalém Československu. Swartz pojal tématiku zcela osobně: zpracoval beletristickou formou vlastní vzpomínky na dvouroční studijní pobyt v normalizační Praze v letech 1970– 972. Vydal se tam jako pětadvacetiletý absolvent Vysoké školy obchodní ve Stockholmu (narodil se roku 1945) s úmyslem seznámit se s životem v Československu po porážce ”pražského jara” a prozkoumat, nakolik se tamní život liší od švédského. Bylo mu však zatěžko objevit Prahu známých metafor: Prahu ”stověžatou”, ”magickou” nebo ”židovskou” Prahu Franze Kafky. Poznal krásnou, avšak ”skandálně zpustošenou” Prahu, Prahu pustou, bez turistů, jejíž obyvatelé mu nepřipadali jako měšťané, ale jako poddaní, vydaní na pospas nesvobodě a nedostatku. ”Jediné, čeho je v Praze nadbytek – kromě nedostatku zboží a volného času – je pivo, které se tu pije, aby se zabil čas a na nedostatek se zapomnělo.”( s. 146)

Proto autor věnuje velkou pozornost hospodské kultuře. Prochází jednotlivé pražské hospody, ale i veksláckou kavárnu Evropa, kde se provozuje černý obchod. Všímá si, že se ústřice v pražských restauracích už sice neservírují, ale nože na otvírání ústřic se na stolech někdy objeví jako pozůstatek zapomenutých časů.

Swartzovi neušla tamější depresivní atmosféra. Pražané totiž pokládali normalizaci za statický, bezvýchodný režim: ”Navždycky to bude takové jako dnes. Nikdy se zde nic nezmění, ani k lepšímu, ani k horšímu.” (s.162)

Při líčení pražského životního stylu rozvíjí Swartz ”kunderovský” postřeh: jediná svoboda v normalizačním Československu prý je svoboda v sexuálních vztazích; v knize mu to názorně dokazuje i jeho přítelkyně Jarka. (Mimochodem: Richard Swartz letos navštívil Milana Kunderu u příležitosti jeho devadesátin; rozhovor s ním velmi případně nazval ”Erotika byla posledním svobodným prostorem v komunistické Praze” (Erotiken var det sista frirummet i kommunismens Prag, Dagens Nyheter 6.4. 2019).

Richard Swartz vylíčil život v zemích za železnou oponou literární formou již dříve, a to v knize Room Service – vyprávění z východní Evropy (Room Service – berättelser från det östra Europa, Stockholm 1996). Kromě Československa zde upřel svou pozornost na Balkán – Srbsko a Rumunsko. Již tehdy literaturou bojoval proti zapomínání na režimy, které po dlouhou dobu formovaly životní pocit svých obyvatel a vybavily je zkušenostmi diametrálně odlišnými od zkušeností obyvatel Západu. V této knize například čteme: ”Nedávno mi někdo řekl (už nevím, kdo to byl), že Praha je moc příjemné a živé město, s množstvím domů pastelových barev a amerických studentů, kteří posedávají po kavárnách a píšou The Great American Novel. To ale přece není pravda, Praha je šedivé město, plné psů a lešení, kde v noci potkáte jen nějakého popleteného člověka, který ztratil klíče od domu. Píšou se tu hlavně hesla k prvnímu máji a ’se Sovětským svazem na věčné časy’” (s.5-6).

Richard Swartz jako novinář a zahraniční korespondent v Československu, Polsku a na Balkáně sledoval téměř pětadvacet let situaci v komunistické Východní Evropě. Tuto geografickou oblast neopustil ani po pádu komunismu. Dokonce se jí i fyzicky přiblížil – dlouhá léta žil ve Vídni a nyní se usadil v Chorvatsku. Svůj okruh zájmů postupně rozšířil na celou Evropu. Vloni byl proto ve Švédsku vyhlášen Evropanem roku 2018 s odůvodněním, že s neúnavnou pílí a se svým osobitým humorem podává precizní a působivé zprávy o evropské politice a kulturní situaci.