Za Wolfgangem Scheurem (15.4.1921–10.1.2007)

Před třemi dny, 10. ledna 2007, zesnul v Kasselu (SRN) ve věku 85 let bývalý německý diplomat Wolfgang Scheur, v letech 1981–1986 kulturní referent na západoněmeckém velvyslanectví v Praze. Wolfgang Scheur se nezapomenutelně zapsal do historie zápasu o lidská práva a demokracii v Československu svou pomocí nezávislé české kultuře. V roce 1998 prezident Václav Havel udělil Wolfgangu Scheurovi Řád T. G. Masaryka II. stupně.

Nekrolog pro týdeník Respekt

Po prvé přišel do Prahy v listopadu 1981. Českou kuchyni  však ochutnal už dávno předtím, v roce 1939 u československého honorárního konzula ve Splitu, který měl českou manželku. Jugoslávie byla už třetí štací německého politického uprchlíka, který jako sedmnáctiletý člen antihitlerovské odbojové skupiny unikl  zatčení gestapem útěkem do Švýcarska. Po dlouhém putování s občasným vězněním se dostal s britskou pomocí do bezpečí. Do Německa se vrátil dva roky po válce. Při nástupu do funkce kulturního referenta západoněmeckého velvyslanectví v Praze měl za sebou šedesátiletý diplomat - člověk bojovného ducha, přesvědčený sociální demokrat a obdivovatel Willyho Brandta -  skoro 30 let práce v bonnském ministerstvu zahraničí včetně řady zahraničních postů.

Na pobyt v Československu ho připravil také tehdy čerstvý emigrant spisovatel Jiří Gruša, s nímž se setkal u novináře Hanse-Petera Rieseho, který měl sám pod kůží československou zkušenost. A tak se při příchodu necítil jako cizinec, ale „spíš jako někdo, kdo poprvé přichází do země přátel“, jak napsal ve svých Zápiscích z Prahy 1981–1989.  Na důležitost i delikátnost kontaktů s obhájci lidských práv ho upozornil hned v prvním rozhovoru sám velvyslanec.

Každodenní práce přivedla Scheura do styku s lidmi české a slovenské kultury ve všech jejich sférách; a taky s jejími manipulátory i s dalšími reprezentanty režimu. Co dosud nevěděl o totalitních diktaturách, to se brzy doučil v každodenní praxi reálného socialismu. Pro styky českého a slovenského prostředí se svobodným německým uměním, hudbou, literaturou a vědou dělal maximum. Brzy se stali blízkými přáteli Wolfganga Scheur a jeho ženy Brigitty z oficiálních struktur vyvržení nezávislí spisovatelé Sergej Machonin, Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Zdeněk Urbánek i umělci Olbram Zoubek, Emma Srncová a další. Na jaře 1983 přibyla k jeho pracovní náplní ještě třetí sféra, quazislužební styk s disidentskými kruhy. V souvislosti s odchodem dvou kolegů bylo třeba zajistit nástupnictví v té činnosti velvyslanectví, která zahrnovala styky s lidmi z okruhu obhájců lidských práv a výměnu zásilek mezi „domovem“ a exilem; přičemž velvyslanectví získávalo také dokumenty Charty,  sdělení VONS a další informace.

Wolfgang Scheur převzal oba úkoly. Spolu s tím i Jiřinu Šiklovou jako začátek řetězu předávání zásilek a mne v dalekém Hannoveru jako příjemce i odesilatele oběma směry. V téže době se pustil naplno do tvůrčí i organizátorské práce Václav Havel, nedávno předtím propuštěný z vězení; také s ním se Scheur brzy seznámil. Léta intenzívní spolupráce, korespondence a pravidelných setkávání s Wolfgangem na německé straně hranice a velkodopravy duchovního kontrabandu oběma směry jsem později nazval léty velkého zázraku. Detailní odpověď na otázku „proč“ je obsažena v knize Ve službách společné věci vydané dvojjazyčně k Scheurovým osmdesátinám v roce 2001. Vracel se do Prahy i po skončení své úřední mise v dubnu 1986, jako turista na penzi; zprostředkoval, radil a pomáhal.

Jen jednou se mi podařilo tohoto neúnavně obětavého, laskavého, skromného a k lidem nesmírně pozorného, racionálně jednajícího muže, vynalézavého konspirátora, milovníka malířství a hudby vyprovokovat k tomu, aby prozradil aspoň něco málo o motivaci „starého zkušeného kozáka“, který nás všechny „s velkým potěšením potkal ke konci své životní pouti“. „Pro mě to byl úkol jako závěr dlouhé cesty … Můj zaměstnavatel trpí mou činnost ad hoc, kterou jsem si sám uložil jako vedlejší zaměstnání, protože už zkrátka jsem takový bojovný člověk“, napsal.

Na začátku loňského  prosince jsem podával Wolfgangovi obvyklý pravidelný referát o novinkách české politické scény a o společných přátelích, zejména pak o tom, co všechno se chystá v roce 30. výročí vzniku Charty 77. V duchu jsem doufal, že se mu podaří dál úspěšně vést urputný zápas s dlouholetou nemocí a že přijede  na patočkovské kolokvium v Pražské křižovatce v březnu 2007, tak jako byl přítomen na prvním popřevratovém setkání chartistů. Místo toho jsem 10. ledna večer uslyšel ze záznamníku stručné sdělení: „Zde je Brigitta: Wolfgang dnes ráno zesnul. Urna s popelem bude uložena v rodinné hrobce v Bonnu v nejužším rodinném kruhu.“ Nespočítám, kolik z nás je chudších o věrného kamaráda a velkého člověka.

Vilém Prečan