„Byla to nezbytnost...“ K samizdatové edici Kvart Jana Vladislava

Léta 1975–1981 představovala pro Jana Vladislava jednu z dalších složitých životních etap, kdy upozadil vlastní tvůrčí práci, aby se cele mohl věnovat nové roli – roli samizdatového vydavatele, organizátora „domácí, svépomocné“ edice.

Přijetí nové životní úlohy „tajného vydavatele“ nebylo pro Jana Vladislava ovšem dílem svobodného rozhodnutí, ale v podstatě životní nutností – podobně jako byla do jisté míry východiskem z nouze jeho překladatelská činnost, kterou v 50. letech vnímal jako „jed[en] z mála účinných prostředků, jak prosazovat v literatuře prostřednictvím cizích autorů to, co v původní tvorbě sítem režimní nebo nakladatelské cenzury prostě neprošlo“ (Vladislav 1998: 4)^[1], nebo tvorba pro děti.^[2]

Po roce 1968 byl totiž Jan Vladislav zbaven možnosti publikovat. Do podpisu Charty 77 v prosinci 1976 mohl vydat ještě několik děl pro mládež a pohádkových knih, avšak i ta pouze anonymně či s pomocí pokrývačů, pak už byl zákaz definitivní. Jan Vladislav a další zakázaní autoři, jichž na počátku 70. let přibylo, proto začali v atmosféře vzájemné solidarity hledat cestu, jak těmto vydavatelským nesnázím vzdorovat, jak se vzepřít cenzuře a jak při tom všem nepřestat komunikovat se čtenáři. Řešením se stalo tzv. samo-vydavatelství, samo-nakladatelství čili samizdat, v němž šlo podle Vladislava především „o čtenáře, o kontinuitu svobodné kultury, o utvrzování ‚solidarity otřesených‘“. (Vladislav 2007: 17)

Kromě olomoucké samizdatové literární edice Texty přátel se začaly první samizdatové opisy šířit kolem roku 1972 v okruhu Ludvíka Vaculíka, který svou samizdatovou edici v následujícím roce pojmenoval Petlice – jako narážku na oficiální ediční řadu Klíč vydávanou Československým spisovatelem. (Gruntorád 2001) Činorodý Jan Vladislav nezůstal pozadu a po dohodě s blízkým přítelem Jiřím Kolářem, pozdějším edičním mecenášem a příležitostným redaktorem, u jeho stolu ve Slavii společně založili v roce 1975 vlastní edici, jež po čase dostala název Kvart.

Název edice primárně připomíná stejnojmenný časopis Kvart. Sborník poezie a vědy vycházející v letech 1930–1937 a 1945–1949 a redigovaný Vítem Obrtelem. (Jeho součástí byla stejnojmenná bibliofilská edice.) Samizdatová vydavatelská činnost J. Vladislava měla s „obrtelovským“ Kvartem společný důraz na pečlivou grafickou úpravu a důkladnou editorskou práci a zejména obdobné obsahové zaměření. Nesmíme rovněž zapomenout, že v časopise Kvart publikoval ve 40. letech J. Vladislav také několik svých překladů.

Podle tradované etymologie označení Vladislavovy edice by měl její název dále odkazovat k jednomu z typů knižního formátu, typického pro většinu knižní produkce. Zde však dochází k časté mýlce. Knihařský formát kvartu ve skutečnosti označuje rozměr 300×210mm, zatímco produkci edice Kvart po několika prvotních titulech velikosti A5 (po vzoru Edice Petlice) začal určovat čtvercový formát o velikosti 210×210mm. Adjektivum „kvartový“ se tedy v této souvislosti vztahuje k formátu publikací edice Kvart, nikoli kvartu v knihařském slova smyslu.

Volba čtvercového formátu byla motivována estetickými a zejména praktickými důvody, protože usnadňoval práci písařkám. Tento formát využíval pak též například Jaromír Hořec v samizdatové edici Česká expedice, edice Rukopisy VBF nebo brněnská edice Prameny. Vizuálně charakterizují vydání edice Kvart dále kartónové desky potažené barevnou tapetou (její vzor někdy fungoval též jako signál specifické ediční řady) se štítkem označující edici, hřbetní pásky se jménem autora a názvem díla, předsádka z barevných papírů a na frontispisu příležitostně umístěná fotografie, ilustrace nebo výtvarná reprodukce. Náklady se obvykle pohybovaly od jednoho do tří opisů (tj. 11–33 exemplářů), v případě úspěšných patočkových či seifertovských titulů šlo i o 4–5 opisů (tj. 44–55 exemplářů). Vlastní tvorbu šířil Jan Vladislav většinou pouze v jednom opisu určeném nejbližším přátelům.

Vladislavova strojopisná edice vynikala v mnoha ohledech – díky snaze pořizovat bezchybné opisy (J. Vladislav každou kopii kontroloval, opravoval a korigoval), díky spolupráci s autory na zajištění přesného znění jejich textů, díky vysoké jazykové úrovni, díky přidané estetické hodnotě vznikající zařazováním ilustrací či výtvarných originálů. Vskutku „noblesní, elegantní partner ostatních samizdatových edicí“ (Kautman 1993: 7), jak po letech František Kautman edici Kvart příhodně popsal.

Vladislavův nesmírně precizní editorský a svědomitý vydavatelský přístup řadí Kvart opravdu mezi výjimečné samizdatové literární edice. Rukopisy vydané v Kvartu se staly inspirací a vzorem pro ostatní edice a spolehlivou předlohou pro další opisy. Nutno však podotknout, že takový styl práce vyžadoval maximální nasazení a obětování se „pro věc“. Sám Vladislav později vzpomínal: „Každá kniha dala práci nejméně jeden týden. Když jsem to potom spočítal, tak to bylo – no sto dvacet knih, to jsou dva roky. Dva roky dost pilné práce.^[3] A tuplované, protože se to muselo všecko opravovat po těch písařkách a musely se také korigovat ty texty. To znamená, deset kopií se muselo opravit, každá tisková chyba, jedna dvě nuly, spočítat stránky, aby šly za sebou, aby se to nespletlo. [...] A teď jsme to museli rozdělit. To jsme rozkládali po podlaze a řadili stránkou za stránkou.“ (Vladislav 2011: 111–112) Nadto téměř veškeré práce a chod edice zajišťoval – až na dílčí pomoc přítele Františka Kautmana nebo ženy Marie (rozené Mrštíkové) a dalších externích spolupracovníků-redaktorů, překladatelů, písařů, distributorů (např. Jindřich Pokorný) – Jan Vladislav vlastně sám. Poté, co od něj pod nátlakem policie přestaly knihvazačské firmy přijímat rukopisy, zastával sám i obtížnou knihvazačskou práci (včetně ořezů). Praktické knihařské dovednosti si však shodou okolností osvojil ve vazačské dílně knihovny Ústřední zemědělské akademie už ve 40. letech.

Přiznejme, že v některých okamžicích se samizdatové aktivity Janu Vladislavovi přetavovaly v těžké břemeno, jež ho vyčerpávalo a ubíralo mu síly. Ve vzpomínkách se porůznu doznává: „Ty samizdaty, když jsem dělal, sice to byla zajímavá práce, protože jsme leccos přivedli k životu, co by jinak nebylo, ale na druhé straně už to bylo jednotvárné a umořující (zvýraznila P. Č. - pozn.).“ (Vladislav 2011: 143–144) Či jinde: „Tím exilem jsem sám sebe vytrhl z jakéhosi marasmu. Vydávání knih v samizdatu i ta mnou založená edice Kvart se staly již trochu rutinou, nemluvě o dřině (zvýraznila P. Č. - pozn.): vydat a sám svázat sto dvacet titulů, původních i přeložených, to dá zabrat.“ (Vladislav 2003: 2). Přesto s odhodlaností a umíněností sobě vlastní pokračoval v nezávislé, paralelní vydavatelské činnosti – dodejme nehonorované, zisk z prodeje ediční produkce pokrýval totiž zejména náklady na papír a práci písařek – často bez ohledu na hrozící nebezpečí, jako by neustále puzen neochvějným vnitřním přesvědčením zkáze pouze nepřihlížet.^[4]

Obsahově měly knihy z Kvartu na jedné straně nabídnout alternativu a posloužit jako doplněk petliční produkce. Vladislav s Kolářem toužili vydávat poezii, drama, esejistickou tvorbu, kritické studie a zejména překlady, jakož i díla zajímavých autorů mimo petliční okruh. Jedním z dalších cílů edice byla též „úloha konzervační“, jak ji pojmenoval Vladislav, to jest zachránit připravené rukopisy, jež nemohly být po roce 1968 vydány, a zachovat a včas zveřejnit další cenná díla (hlavně dopisy či paměti), která by mohla být zničena nebo ztracena. (Vladislav 1992) Na straně druhé představovala pro Kvart Petlice cenného partnera, obě edice existovaly ve specifické symbióze. Řada titulů byla vydána v „koedici“ (práce Bedřicha Fučíka, Jana Patočky atd.), Petlice běžně do svého ediční plánu přejímala tituly z Kvartu, občas tak činila i Edice Expedice, a naopak. Nicméně tato praxe přejímání byla v samizdatu běžná. (Holý 1991)

Na Kolářovu počest se prvním vydaným svazkem nově založené edice stal „imaginární rozhovor Jiřího Koláře o umění“ s názvem Odpovědi, doplněný mj. v části výtisků o Kolářovy originální koláže. Z bohaté produkce Vladislavovy edice namátkou připomeňme román Dřevěná lžíce Jiřího Weila, Vladislavova přítele, díla Jaroslava Seiferta (zvláště pak definitivní verzi sbírky Morový sloup), Oldřicha Mikuláška, Evy Kantůrkové, Václava Bendy, Ladislava Dvořáka, Jiřího Pechara, Josefa Topola, Karola Sidona i vlastní beletristická díla Vladislavova (sb. Věty, Samomluvy, Fragmenty), odborné práce Marie Rút Křížkové, dalších Vladislavových přátel (a dřívějších učitelů) Václava Černého a Jana Patočky, Jindřicha Chalupeckého, Bedřicha Fučíka, Františka Kautmana či samotného Jana Vladislava. Z překladů jmenujme Rilkeho Duinské elegie v Grušově překladu, paměti Naděždy Mandelštamové, antologii Vysoká hra v překladu Věry Linhartové a Baudelairovy Dopisy v překladu Jana Vladislava a další Vladislavovy překlady (byli to básníci Tu Fu, Michaux, Montale, Ronsard), které původně patřily k překladům objednaným Odeonem a Mladou frontou ještě před rokem 1968. Vlastní samizdatová edice tedy naštěstí poskytla Janu Vladislavovi příležitost i k vydávání autorského básnického a esejistického díla!

Působení Jana Vladislava v edici Kvart skončilo přibližně v roce 1981. V únoru tohoto roku Jan Vladislav kvůli vytrvalé šikaně komunistickou mocí, jejíž součástí bylo i účelové obvinění ženy Marie z krádeže kočárku a její výslechy Státní bezpečností, emigroval s manželkou do Francie. Nato edici krátce řídil Tomáš Vrba, v jehož redakci vyšly například opravené a přehlédnuté Seifertovy vzpomínky Všecky krásy světa. Poslední svazek v rámci edice Kvart vyšel v roce 1984 a poté edice zanikla. Podle Jiřího Gruntoráda vyšlo v Kvartu ke stovce titulů (Gruntorád 2001), Jan Vladislav hovořil přibližně o 120 knížkách původních i přeložených.

Když se Jan Vladislav ohlížel za svým údělem samizdatového vydavatele, prohlásil: „Byla to nezbytnost, ale co to všechno stálo práce, času, trpělivosti a odhodlání snášet policejní výhružky i postihy, to ví jen ten, kdo to dělal nebo kdo to viděl zblízka dělat někoho jiného, například Ludvíka Vaculíka.“ (Vladislav 2007: 17) Viděno v tomto světle, patří Kvart nejen k jedné z nejcennějších samizdatových edic, jež se stala nedílnou součástí české literární historie, ale rovněž k nesporným důkazům Vladislavovy lidské nezdolnosti.

„A když jsem pak ve Slavii rozvíjel myšlenku nechat zaměstnání a živit se překlady, Jan Vladislav, sám na volné noze, mi to rozmlouval: – Nedělej to, je to strašně riskantní a snadno se dostaneš do svízelů. Já, abych se uživil, musím překládat třeba i z rumunštiny.“ (Hiršal–Grögerová 2007: 337)
Ne náhodou proto Vilém Prečan hovoří o Janu Vladislavovi jako o básníku, který byl ovšem po celý život také „dělníkem literatury a bral na sebe penzum každodenní literární dřiny jako málokdo“ (Prečan 1998: 117).
Jinde uvádí Jan Vladislav časovou dotaci 10 dnů na knihu, tedy celkově 1200 pracovních dnů strávených se 120 vydanými samizdaty, tj. 3 roky intenzivní práce. (Vladislav 1983: 35)
„Nejsem žádný hrdina, ale jsou věci, které bych vždycky udělal. Kdyby hořel dům a bylo tam dítě, asi bych se nerozmýšlel. A možná že bych to zkusil i kvůli nějaké knížce. Zkrátka nechci zkáze jen přihlížet.“ (Vladislav 2007: 17)

Použitá literatura:

HOLÝ, Jiří
1991 „O českém literárním samizdatu“; Literární archiv, sv. 25, s. 25–40.
GRUNTORÁD, Jiří
2001 „Samizdatová literatura v Československu sedmdesátých a osmdesátých let“; in J. Alan (ed.): Alternativní kultura: Příběh české společnosti 1945–1989 (Praha: Nakladatelství Lidové noviny), s. 493–507.
KAUTMAN, František
1993 „Samizdatovské vzpomínání“; Práce XLIX, 19. 1. 1993, č. 14, s. 7.
KAUTMAN, František, PREČAN, Vilém (eds.)
1998 Umíněnost jako osud. Jan Vladislav pětasedmdesátiletý (Praha: Nadace Československého dokumentačního střediska).
PREČAN, Vilém
1998 „Jan Vladislav pětasedmdesátiletý: Nezkažený život“; Soudobé dějiny V, č. 1, s. 117–119.
VLADISLAV, Jan
1983 „All you need is a typewriter“; Index on Censorship XII, č. 2, s. 33–35.
1992 O edici Kvart po letech (Praha: Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s Čs. dokumentačním střediskem nezávislé literatury v Scheinfeldu-Schwarzenbergu v tiskovém středisku Základní literatury ČSAV).
1998 „Každý den alespoň dvě slova“. (připr. Milena Nyklová); Literární noviny IX, 14. 1. 1998, č. 2, s. 3–4.
2007 „Nemůžu zkáze jen přihlížet: S Jan Vladislavem o domově, intelektuálech a jejich mánii měnit svět“ (připr. Jaroslav Formánek); Respekt XVIII, č. 12, s. 16–17.
2011 Nebylo těžké říci ne (Praha: Radioservis).

Vzpomínkový večer k nedožitým devadesátinám Jana Vladislava

15. ledna 2013 proběhl ve Slovenském kulturním institutu v Praze vzpomínkový večer k nedožitým devadesátinám básníka, esejisty, překladatele, editora a autora pohádek Jana Vladislava (1923–2009) pod názvem „Umíněnost jako osud“. Výklad literárních historiků o Vladislavově tvorbě a vzpomínek současníků na etapy Vladislavova života (Slovensko, Praha, Paříž) doplnily informace o osudu jeho písemné pozůstalosti a plánech na vydání dosud nezveřejněné části jeho díla. Večer připravily společně Slovenský institut, Československé dokumentační středisko, o.p.s. a Knihovna Václava Havla. Nakladatelství TORST v průběhu večera představilo nejnovější, v prosinci 2012 vydané rozsáhlé dílo autora – Otevřený deník Jana Vladislava (1977–1981).

Program

Přivítání
Ladislav Snopko, ředitel Slovenského kulturního institutu

Úvodní slovo o smyslu setkání
Vilém Prečan, předseda správní rady ČSDS, o.p.s., který večer moderoval

Úryvky z knihy Jana Vladislava Otevřený deník 1977–1981
Přečetl Radim Vašinka (ředitel divadla Orfeus), hudební doprovod – koncertní violoncellistka Margit Klepáčová

Jak vznikal a co je ve svém výsledku Otevřený deník
Editor knihy Jan Šulc, redaktor nakladatelství TORST.
Jan Šulc přednesl svůj výklad o Otevřeném deníku spatra, proto nemáme k dispozici psaný text. Místo toho zařazujeme s laskavým souhlasem nakladatelství TORST doslov Františka Kautmana.

Dopis Františka Kautmana o významu Vladislavova díla a jeho osobnosti.
Přečetla Eva Přibylová

Špetka každodennosti, špetka věčnosti
Xavier Galmiche, profesor české literatury univerzity Sorbonne, Paříž

Básnické dílo Jana Vladislava – esej literárního historika Drahomíra Šajtara (1922–2009)
Přečetla Eva Přibylová

Jan Vladislav – překladatel poezie
Poznámku nakladatele Zdeňka Hrona přečetl Jan Šulc

Samizdatová edice Kvart
Petra Čáslavová (Ústav pro českou literaturu AV ČR)

Vladislavova tvorba pro děti a mládež
Magdalena Klímova (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno)

Jan Vladislav čte své básně
Zvukový záznam pořízený krátce před smrtí v roce 2009

Zpráva o večeru

Zpráva o vzpomínkovém večeru od profesora Xaviera Galmiche, kterou napsal pro bulletin sdružení Amitie franco-tcheco-slovaque ve Štrasburku.

Videozáznam

Záznam vzpomínkového večera spojeného s představením knihy „Otevřený deník 1977-1981“ najdete na stránkách Knihovny Václava Havla. Program uváděl profesor Vilém Prečan. Dále vystoupili: Ladislav Snopko, Margit Klepáčová, Radim Vašinka, Jan Šulc, Eva Přibylová, Xavier Galmiche, Petra Čáslavová a Magdalena Klímová.

(Pokud se vám stránka otevře bez okna videa, můžete záznam shlédnout přímo na kanálu Knihovny Václava Havla na YouTube.)

ČSSD | News in English

„Byla to nezbytnost...“ K samizdatové edici Kvart Jana Vladislava

„Byla to nezbytnost...“ K samizdatové edici Kvart Jana Vladislava

Vzpomínkový večer k nedožitým devadesátinám Jana Vladislava

Vzpomínkový večer k nedožitým devadesátinám Jana Vladislava

Program

Zpráva o večeru

Videozáznam