D275

1984, 12. březen, Praha. – Výzva k diskusi o situaci a perspektivách čs. hospodářství a stať Vladimíra Kadlece Dynamika, nebo stagnace? jako podklad k diskusi. (Dokument č. 6/84)

Charta 77 si jako trvalá občanská iniciativa vytkla za svůj hlavní cíl sledovat dodržování lidských práv (jak jsou kodifikována v přijatých mezinárodních paktech, v Ústavě republiky i v dalších oficiálních aktech československého státu) a vůbec zákonnosti v nejširším slova smyslu, a usilovat kritikou nedobrých jevů i konstruktivními podněty o nápravu poměrů v této oblasti. Jsme si však vědomi toho, že existují dalekosáhlé vazby mezi svobodou a důstojností člověka, mezi spravedlivou a demokratickou společností a mezi dalšími obecnými podmínkami a hodnotami lidského života. Mír nebo úplná či částečná zkáza, harmonický život lidského rodu ve svěřeném světě nebo ekologická katastrofa, blahobyt nebo strádání všech či některých – to všechno jsou paradigmata, bez jejichž respektování se koncept práv a svobod stává nanejvýš abstraktním nebo dokonce protismyslným.

Charta 77 se proto nikdy nevyhýbala žádnému z těchto problémů a i v budoucnosti jim hodlá věnovat značnou pozornost. Mimo jiné hodláme vypracovat další dokumenty o problematice životní úrovně i o jejích jednotlivých aspektech. Sdílíme odvěkou lidskou víru, že neexistuje náprava bez pravdivého poznání. K tomu je však zapotřebí informací a jejich upřesňování ve výměně názorů.

Otevíráme proto diskusi o situaci a perspektivách našeho hospodářství: jako první příspěvek uveřejňujeme stať z pera předního československého ekonoma prof. dr. Vladimíra Kadlece. Tuto analýzu pokládáme za zvlášť cennou právě vzhledem k tomu, že se autor opírá výlučně o oficiálně publikované podklady, že je pouze systematicky porovnává a usiluje o jejich smysluplnou interpretaci. Vítáme jakékoliv další materiály na dané téma, přičemž si vyhrazujeme právo publikovat je obdobnou formou nebo jich použít jako podkladů k připravovaným dokumentům.

dr. Václav Benda, Jiří Ruml, Jana Sternová
mluvčí Charty 77
Mluvčí Charty 77 ing. Rudolf Battěk je nadále ve vězení.

Dynamika, nebo stagnace?

(Poznámky o stavu ekonomiky v roce 1983 a o plánu na rok 1984 podle zprávy Federálního statistického úřadu, Rudé právo, 31. 1. 1984)

Téměř všechny dosavadní pětiletky „shořely“ během třetího nebo čtvrtého roku. Třetí pětiletka musela být „upravena“ již začátkem třetího roku. Dokázali jsme tedy předvídat ekonomický rozvoj nejdéle na tři roky.

To se změnilo v dnešní 7. pětiletce. V ní (ačkoli začala až po naftovém šoku) jsme nedokázali reálně předvídat ani její první a druhý rok. Oba dva první roky, 1981 a 1982 – krizové z hlediska dynamiky ekonomického vývoje – skončily totiž v každém roce na nižší úrovni, než které bylo dosaženo v předcházejícím roce. Druhý rok dnešní pětiletky (1982) zůstal proto pod úrovní dosaženou v posledním roce předcházející pětiletky (1980). A tak naděje na splnění dnešní pětiletky se ztratila již po prvních dvou letech její platnosti.

Rok 1983 znamenal proti roku 1981 a 1982 zastavení dalšího propadu ekonomiky, ačkoli i tu národní důchod byl po třech letech platnosti dnešní pětiletky jen o něco málo vyšší, než byl v posledním roce předcházející pětiletky. A tak místo abychom mohli mluvit o dynamice ekonomického rozvoje, lze vývoj posledních tří let charakterizovat spíše jako dlouhodobou stagnaci – jak ukazuje následující analýza.

1. Vytvořený národní důchod

Ačkoli na konci prvních dvou let dnešní pětiletky bylo prohlašováno, že v nich došlo k růstu národního důchodu, ukázalo se po vydání Statistické ročenky, že naopak došlo jak v roce 1981, tak v roce 1982 k poklesu. Proto i u ohlášeného zvýšení národního důchodu v roce 1983 o 2,2 % by bylo opatrnější počkat na definitivní výsledek, který však bude znám až v prosinci 1984, kdy vyjde Statistická ročenka o vývoji roku 1983.

Jestliže však přesto vyjdeme z předběžného oficiálního údaje růstu v roce 1983 o 2,2 %, pak za tři roky dnešní pětiletky vzrostl národní důchod celkem jen asi o 1,8 % (!).

Pro celou pětiletku byl plánován růst zhruba o 15 %, tedy v průměru ročně asi o 3 %. Nebyl tedy za tři roky splněn ani úkol, který měl být podle plánu realizován za jeden jediný rok. Na poslední dva roky pětiletky (1984 a 1985) zbývá tedy z celkových plánovaných asi 15 % růstu splnit ještě růst o 13 %. I kdyby se v roce 1984 podařilo splnit celý plánovaný růst o 3 %, musel by být v roce 1985 dosažen růst národního důchodu asi o 10 % (!), měla-li by být dodržena dynamika růstu, jak ji původně stanovila dnešní pětiletka. Na takový zázrak však ani žádný ekonom-amatér jistě nevěří.

2. Užitý národní důchod

Rovněž v roce 1981 i 1982 klesl proti předcházejícímu roku obdobně jako vytvořený národní důchod, jenže prudčeji (měřeno oficiálními srovnatelnými cenami). V roce 1982 proti poslednímu roku minulé pětiletky (1980) klesl o 5 % a zůstal pod úrovní roku 1979 a dokonce i pod úrovní roku 1978 (!).

Výše uvedený předběžný přírůstek vytvořeného národního důchodu v roce 1983 o 2,2 % (tj. asi o 9,9 miliard) musí být „přednostně použit ke krytí zahraničních potřeb“, tj. k zaplacení úroků, ke splácení úmoru z dluhů v kapitalistických státech a ke krytí stále nepříznivějších směnných relací, neboť zhoršená efektivnost našeho vývozu znamená, že se trvale zhoršuje poměr mezi cenami dosahovanými u našeho vývozu a mezi cenami našeho dovozu. Zbude proto z přírůstku vytvořeného národního důchodu jen část pro domácí použití, tj. především pro osobní spotřebu a investice. Jestliže předpokládáme, že jen přibližně polovina přírůstku vytvořeného národního důchodu v roce 1983 (analogicky, jak je to plánováno pro rok 1984) zůstala pro tuzemské použití, vzrostl užitý národní důchod v roce 1983 asi o 5 miliard, ale zůstal stále ještě pod úrovní roku 1981 i 1979 a dokonce i pod úrovní roku 1978 (!).

Jestliže pro rok 1984 je plánován přírůstek vytvořeného národního důchodu o 3 %, tj. asi o 14 až 16 miliard, z něhož ovšem je plánována přibližně polovina na krytí zahraničních potřeb, zbývá tedy pro vnitřní použití jen 7 až 8 miliard, o něž se může zvýšit užitý národní důchod. V roce 1984 bude tedy užitý národní důchod stále ještě nižší než v posledním roce minulé pětiletky (1980) asi o 2,1 %, tj. asi o 9 miliard. Z toho je zřejmé, jaká bude po čtyřech letech dnešní pětiletky „dynamika“ použitelných vnitřních zdrojů naší ekonomiky“.

3. Stále klesající objem investic

Aby se prudký pokles užitého národního důchodu neprojevil plně ve snížení životní úrovně, byly každoročně snižovány objemy investic. To ovšem nelze provádět „beztrestně“, tj. bez újmy pro budoucí vývoj národního hospodářství. Je to jen řešení nouzové (zoufalé?). Paradoxní je, že v době vědeckotechnické revoluce by naše technické zaostávání za světem mělo být odstraňováno při stále se snižujících objemech investic.

V roce 1983 byl objem investičních prací a dodávek 141,8 miliard, což je o 5,6 % méně než v roce 1980, o 4,3 % méně než v roce 1979 a dokonce i méně než v roce 1978 (!).

Pokles objemu investic se již dnes projevuje v některých oblastech nezajištěním ani prosté reprodukce a nízkými ekologickými investicemi. Nutně se též zpomalí (znemožní?) odstranění dnešních disproporcí, úzkoprofilových a deficitních výrobků a subdodávek. Především se však projeví v budoucnosti dalším poklesem technické úrovně.

V roce 1984 je plánován další pokles objemu investic na 140 miliard, což je asi o 10 miliard méně než v posledním roce minulé pětiletky (1980), méně než v roce 1979 i 1978 a odpovídá zhruba úrovni roku 1977 (!). Omezené možnosti investic jsou dnes ještě navíc zhoršovány tím, že investice do paliv a energetiky spotřebují téměř 38 % z celkových průmyslových investic a že proti původnímu plánu vyžadují o jednu miliardu více, protože vzrostly rozpočtové náklady u dvou rozestavěných jaderných elektráren. Ovšem i růst a překračování nákladů u veškerých (!) velkých investic zužují zdroje) pro jiná odvětví a jiné účely.

Při tom všem zůstává efektivnost našich nových investic stále velmi nízká, protože náš hospodářský mechanismus není schopen vyvíjet v tomto směru účinný tlak: „Řada investorů nadsazuje očekávaný přínos investice. Ke zdůvodnění investic dovedně využívají všech možných argumentů, ale po dokončení investic lze do plánu zahrnout nezřídka pouze polovinu z uvažovaného přínosu“ (úvodník Rudého práva, leden 1984). Přitom ta druhá „uvažovaná, tj. plánovaná, chybějící polovina přínosu může způsobit řetězovou reakci poruch v materiálním zásobování výroby“.

4. Zahraniční obchod s kapitalistickými státy

se během dnešní pětiletky stával stále větší překážkou pro možnou dynamiku a efektivnost ekonomického rozvoje – především pak naší vlastní vinou.

Vývoz do kapitalistických států v roce 1983 nebyl splněn „v předpokládané struktuře a efektivnosti“. K vývozu podle zásady ať-to-stojí-co-to-stojí nás tlačila jednak nutnost platit vysoké úroky a úmor ze zadlužení v kapitalistických státech, jednak nedostatek výrobků schopných konkurence na náročných světových trzích (především stroje); dále pak nízké ceny za naše vyvážené výrobky vzhledem k jejich špatným technickým parametrům. Směnné relace se v průběhu dnešní pětiletky stále zhoršovaly v náš neprospěch, takže za stejný fyzický vývoz jsme získávali stále nižší fyzický dovoz.

Ve vývozu došlo k nejvýraznější odchylce od plánu pětiletky. Propad by byl ještě větší, kdyby neplnění hodnotového plánu vývozu zpracovatelského průmyslu nebylo nahrazeno zvýšeným vývozem surovin a materiálů (!), především ropných a metalurgických produktů (!). Oslabilo to úsilí o efektivní strukturální změny a celkový proces intenzifikace ekonomiky.

Dovoz z kapitalistických států byl v roce 1983 snížen proti roku 1982 o 2,4 %. Ovšem i v roce 1982 byl již dovoz z EHS a z ostatních vyspělých kapitalistických států i z rozvojových zemí snížen proti roku 1981 a stejně i v roce 1981 proti roku 1980, což spolu představovalo snížení o dalších 10 %. Celkem tedy byl snížen dovoz za tři roky pětiletky asi o 12,5 %.

To muselo nutně jednak vyvolat obtíže v materiálovém zabezpečování výroby i na spotřebním trhu, jednak mít negativní důsledky pro náš technický vývoj. Krácení dovozů zužovalo prostor pro výrobu a krytí potřeb národního hospodářství i vnitřního trhu.

5. Průmyslová výroba

se zvýšila za tři roky pětiletky o 6 %, tedy ročně průměrně jen asi o 2 %. Pro rok 1984 je plánován růst o 2,9 %. I kdyby se podařilo tento plán splnit, pak celkem za první čtyři roky dnešní pětiletky vzroste průmyslová výroba o necelých 9 %, což je jen asi polovina původně plánovaného růstu na celou pětiletku.

U průmyslové výroby nebylo plánované užití výroby dodržováno. Užití totiž v některých výrobních oborech neodpovídalo společenské potřebě. Projevovalo se to zvlášť citelně v neplnění úkolů vývozu do nesocialistických zemí a ve vývoji zásob. Pro rok 1983 byl totiž stanoven průmyslu úkol snížit (již tak nadměrné) zásoby o 0,7 miliard korun, jenže průmysl je naopak dále zvýšil o téměř 4 miliardy (!).

6. Úspory elektrické energie a kovů

Pro rok 1984 se plánují reálné materiálové úspory v rozsahu, jakého dosud nikdy nebylo dosaženo. Vzhledem k dosavadním výsledkům jde však asi jen o plánovací euforii:

Státní cílový program na rok 1983 určil úsporu paliv a energie ve výši 2 %, přičemž odbory se zavázaly k další úspoře o 0,5 %, celkem tedy 2,5 %. Zpráva FSÚ uvedla výsledky o hospodaření elektřinou v roce 1983: Výroba byla o 2 % vyšší než v roce 1982, avšak spotřeba byla vyšší o 2,7 % (schodek byl asi kryt dovozem). Protože objem průmyslové výroby vzrostl právě o 2,7 %, tedy stejně jako spotřeba elektřiny, nebylo dosaženo vlastně žádné úspory. I kdybychom vzali v úvahu jen růst spotřeby elektřiny u velkospotřebitelů, kde činí 2 %, pak růst průmyslové výroby by ukazoval na úsporu elektřiny nejvýše o 0,7 %. Že sečtené úspory, jak je nahlásily podniky, nemusí odpovídat skutečné úspoře – na to upozornila ve svých zprávách již Státní energetická inspekce.

Podobně je tomu asi i se snižováním spotřeby materiálu, kde výrobní podniky hlásí úspory kovů. Zpráva FSÚ uvedla, že v roce 1983 plněním státního cílového programu úspor kovů bylo ve strojírenství dosaženo 4,9 % relativní úspory u železných kovů, tj. 284 tisíc tun. Jenže:

„Metodika plánování úspor a jejich výpočtu umožňuje vykazovat i takové úspory, které nikomu nic nepřinesou. Uvádějí se však proto, že nadřízený orgán rozepíše úkol tak vysoký, že v zájmu dobrého hodnocení pracovního kolektivu nezbývá než vykazovat i takové úspory, které nejsou nic platné ani nám, ani společnosti. Plánování úspor kovů, které začíná pohledem z okna za nějakým množstvím, má za následek vršení jedné nepravdy za druhou. Jen takovým způsobem se může stát, že se plánované množství kovů každoročně uspoří, avšak nikde vlastně neexistuje.“ (R[udé]P[rávo]), leden 1984)

„Kdo se do administrativní mašinérie dobře podívá, zjistí, že může vykazovat jakékoli úspory, aniž by musel ve výrobě něco měnit. Tím se stává, že je v národním hospodářství hodně úspor, ale nikdo si je nemůže vybrat.“ (RP, leden 1984)

Neuvěřitelné? Já věřím, že pan redaktor, do jehož specializace v Rudém právu spadají tyto otázky, si to nemohl jen vymyslet a že si to jistě ověřil.

7. Reálné mzdy

byly v roce 1981 nižší než v roce 1980 i 1979 a dokonce nižší než v roce 1978 (!). U reálných mezd došlo v roce 1982 k dalšímu poklesu, nebylo však dosud uveřejněno o kolik (a to ještě ani ve Statistické ročence, která vyšla v prosinci 1983); tento pokles lze odhadnout asi na 2 %, neboť v roce 1982 nominální mzdy vzrostly o necelá 3 %, avšak současně maloobchodní ceny asi o 5 %. Jestliže v roce 1983 došlo proti roku 1982 k růstu reálných mezd o 0,8 %, pak tím byl zhruba vyrovnán jen jejich pokles mezi roky 1978 a 1981. Zůstávají tedy v roce 1983 reálné mzdy pod úrovní roku 1978 asi o 2 %.

8. Osobní reálná spotřeba

v roce 1982 proti roku 1981 klesla o 2,5 %, tj. asi o 5,5 miliard Kčs. I když tedy podle zprávy FSÚ stoupla v roce 1983 o 1,9 % proti roku 1982, zůstává v roce 1983 nižší, než byla v roce 1981.

Jestliže je ve zprávě 1983 FSÚ udán růst v roce 1983 (1,9 %) v běžných cenách, pak by reálná osobní spotřeba v roce vzrostla jen o 1 %, neboť oficiální index maloobchodních cen zboží a služeb se v roce 1983 zvýšil o 0,9 %. Takové zvýšení osobní reálné spotřeby o 1 % by spíše odpovídalo i oficiálnímu růstu reálných mezd o 0,8 %. Reálná osobní spotřeba v roce 1983 by tedy byla nižší než v roce 1981 a dokonce nižší než v roce 1978 (!).

Tomu odpovídá i oficiální údaj, že reálná osobní spotřeba po přiznávaném poklesu v roce 1982 se v průměru posledních tří let zvýšila průměrně ročně o 0,3 %. Tedy za tři roky celkem o 0,9 %, což znamená, že přesto však v roce 1983 zůstala stále ještě pod úrovní roku 1981 a byla jen nepatrně nad úrovní dosaženou již v roce 1978. A tomuto úspěchu, dosaženému během posledních pěti let, jsme museli obětovat podstatné snížení objemu investic.

9. Výstavba bytů

nedosáhla plánované úrovně. V roce 1983 bylo dokončeno jen 94,2 tisíc bytů, což je proti roku 1982 méně o 7,5 tisíc bytů, tj. o 7,5 %. Proti poslednímu roku minulé pětiletky (1980) bylo v roce 1983 dokončeno méně o 34,7 tisíc bytů, tj. o 26,9 %; proti roku 1979 je to dokonce méně o 35,1 tisíc bytů, tj. 27,2 %. Rovněž plán modernizace a rekonstrukce bytů byl v roce 1983 splněn jen na 77 %.

Za první tři roky dnešní pětiletky (1981 až 1983) bylo ve srovnání s třemi posledními roky minulé pětiletky (1978 až 1980) dokončeno méně asi o 90 tisíc bytů, tedy prakticky o čtvrtinu. Ztratila se tím tedy celá jednoroční výstavba během pouhých tří posledních let.

10. Inflační tlaky

Vývoj mzdových prostředků byl v roce 1983 v rozporu s vývojem společenské produktivity práce, což působilo inflačně, resp. se při uměle udržovaných maloobchodních cenách dále inflační tlaky prohlubovaly.

Jestliže komplexní základní ukazatele v hmotné oblasti ekonomiky se zvyšovaly jen nepatrně, pak peněžní prostředky vykazovaly naopak velmi vysokou dynamiku. Přírůstky peněžních hotovostí a vkladů na knížkách dosáhly v roce 1983 rekordní výše 16,1 miliard. Za rok 1983 to představuje vzrůst o 7,2 %. Za tři roky dnešní pětiletky pak vzrůst o 21,4 % (!), zatímco například nejrychleji rostoucí komplexní ukazatel, průmyslová výroba, vykázal za tři roky růst jen o 6 %.

Za tři roky dnešní pětiletky se peněžní příjmy obyvatelstva zvýšily o 36 miliard, zatímco maloobchodní obrat se zvýšil jen o 21 miliard: rozdíl je tedy 15 miliard. Inflační tlaky v oblasti výroby byly zesíleny též nadměrným růstem provozních úvěrů, které se za dva roky zvýšily o 18 %.

Tedy dynamika vysoká, bohužel na nesprávném místě, znamenající jen vzrůst inflačních tlaků ve výrobě a další růst objemu nerealizovatelné kupní síly na spotřebním trhu.

Během roku 1982 a 1983 se státu podařilo zvýšením maloobchodních cen znehodnotit peněžní prostředky obyvatelstva celkem asi o 6 %, tj. o 14 a půl miliardy Kčs. Přesto další miliardy nerealizovatelné kupní síly zůstávají dále viset jako hrozící hypotéka nad naším budoucím spotřebním trhem.

Srovnání dynamiky a efektivnosti našeho ekonomického vývoje v posledních letech s několika vyspělými kapitalistickými státy, ačkoli ty již několik let trpí hospodářskou krizí, ukazuje, že jsme zdaleka nedokázali využít potenciálních možností a předností plánování národního hospodářství – zvláště z hlediska produktivity práce, která je základním kritériem ekonomického vývoje, jeho dynamiky a efektivnosti.

Výhled na hladký chod ekonomiky

jako předpoklad dynamiky a efektivnosti – z hlediska situace na začátku roku 1984.

„V roce 1983 se podařilo zajistit plynulý a rovnovážný chod národního hospodářství.“ (Zpráva FSÚ, Rudé právo, leden 1984)

1. Avšak právě v oblasti, která je nejdůležitějším předpokladem dynamiky, efektivnosti a plynulého chodu výroby, přetrvávají již léta vážné nedostatky v plynulosti dodavatelsko-odběratelských vztahů. Vznikají tak řetězové reakce poruch v materiálovém zajištění odběratelů-výrobců, zvláště disproporce v subdodávkách mezi finalizujícími a kompletačními výrobními obory.

V poslední dekádě každého měsíce a čtvrtletí „řádí“ šturmovština, která znamená nerovnoměrné a tím celkově nízké využívání výrobních kapacit. Šturmovština parazituje i na základech (přesčasové a sobotní příplatky ke mzdám), snižuje kvalitu výrobků, zvyšuje úrazovost.

Rostoucí disproporce v materiálovém zajišťování výroby jsou zřejmé i z toho, že narostlo direktivní byrokratické bilanční rozdělování deficitních materiálů a výrobků:

Vzrostl počet bilancí centralizovaného direktivního rozdělování materiálů. V roce 1983 proti roku 1978 bylo rozdělováno na úrovni státního plánu 306 bilancí proti 159, na úrovni ministerstev 167 bilancí proti 38 a na úrovni VHJ to bylo 299 bilancí proti 28 bilancím v roce 1978. (Plánované hospodářství, prosinec 83)

2. Uvedené tvrzení zprávy FSÚ o „plynulém chodu hospodářství“ např. při dnešní situaci v zásobování náhradními díly vyvolá spíše shovívavý úsměv. Nedostatek náhradních dílů téměř ve všech oblastech ekonomiky je dnes i v oficiálních sdělovacích prostředcích příliš obehraná deska, evergreen. Svědčí to již léta o nemohoucnosti našeho centrálního plánování.

„Plán zisku a výroby i dalších ukazatelů se výrobním podnikům lépe plní výrobou finálních výrobků. Podniky uznávají, že zákazníci potřebují také náhradní díly – ale kdo za ně splní předepsané ukazatele? Takové je myšlení výrobců. (Rudé právo, leden 84)

Situace v náhradních dílech je jen charakteristickou výsečí celkové situace ve výrobě, která – za dnešního zbyrokratizovaného hospodářského mechanismu – ve snaze plnit především ukazatele nerespektuje potřeby a požadavky odběratelů a spotřebitelů.

3. Podobná situace, svědčící o neúčinnosti vládních usnesení, je např. v zásobování výrobních podniků nářadím – jeho nedostatek je vážnou překážkou plynulého chodu výroby, zvláště ve strojírenství. Přes usnesení vlády (z roku 1980) rozvíjí např. Ministerstvo všeobecného strojírenství, které se na celkové výrobě nářadí podílí přibližně 80 %, jeho výrobu méně než polovičním tempem.

Rovněž „účinnost vládního usnesení o výkupu opotřebovaného nářadí je minimální. Návratnost některého nářadí by měla být asi 60 %, ve skutečnosti je jen asi 7 %. Návratnost například u rychlořezné oceli dokonce klesá. Prověrka zjistila, že jen ve velmi málo podnicích (9 %) byly normy a normativy spotřeby a zásob nářadí. Některé druhy nářadí jsou pro některé podniky prakticky nedosažitelné.“ (Rudé právo, leden 84)

Nejde však jen o to, kolik se vyrábí, ale co se vyrábí. „Podniky si vybírají a manipulací sortimentem se dá velmi slušně vydělat. Např. jen záměna sortimentních kolonek v plánu přinese zvýšení ceny o 50 %.“ (Rudé právo, leden 84)

Manipulace sortimentem při výrobě nářadí ukazuje na všeobecný jev v celkové výrobě, jak také je možno plnit a překračovat plánovaný zisk. Tu je i částečné vysvětlení, proč zisk v průmyslu v roce 1983 proti roku 1982 mohl vzrůst o 13 %.

4. Rozbory ukázaly, že poruchy v materiálovém zásobování výroby mají rozhodující podíl na příčinách ztrát ve využívání časového fondu pracovníků a strojových fondů. To, že chod výroby nemůže být plynulý, má za následek obrovské vnitrosměnové prostoje:

„Nepodařilo se zajistit žádoucí zvýšení produktivity práce. Trvají problémy ve využívání pracovní doby. Jen v průmyslu odpadlo v roce 1982 z nejrůznějších příčin kolem 38 milionů směn, tj. kolik je za rok odpracováno ve 100 středně velkých průmyslových podnicích. Přitom je známo, že ztráty způsobené vnitrosměnovými prostoji jsou mnohdy značně vyšší.“ (Hospodářské noviny, prosinec 83)

„Koeficient směnnosti dělníků v průmyslu v roce 1983 zůstal na úrovni předcházejícího roku.“ (Zpráva FSÚ, 84)

5. Normování práce a jeho využití zůstaly v roce 1983 nadále slabým místem pro pozitivní vývoj dynamiky a efektivnosti:

„Vláda svým usnesením z roku 1980 uložila všem odvětvovým orgánům prověřit v období 1981 až 1983 normy spotřeby práce. Do konce roku 1981 bylo prověřeno 61 % norem, avšak uplatněny v praxi byly jen u 33 % pracovníků. (Rudé právo, leden 84)

6. Prvořadým úkolem v roce 1983 mělo být využití všech různých potenciálních rezerv ke zvýšení efektivnosti a dynamiky rozvoje. Ale dnešní neúčinný hospodářský mechanismus tomu brání:

„V roce 1982 bylo z rozšiřovaných (tj. rozeslaných na jiné podniky) zlepšovacích návrhů přijato k využití jen 13 % (!). Opomíjí se využití zlepšovacích návrhů, které se jinde již osvědčily.“ (Rudé právo, leden 84)

„Na rok 1984 plánovaly výrobní podniky jen nepatrné zvýšení proti roku 1983 – podílu výrobků prvního stupně jakosti u nové výroby: v těžkém strojírenství z 3,4 % na 3,8 %, v elektrotechnickém průmyslu z 5,4 % na 5,8 %, v hutnictví jen o 0,1 % apod. Ještě horší je situace u technicky pokrokových výrobků: jejich podíl v roce 1983 v hutnictví byl jen 0,8 % a má se v roce 1984 zvýšit na pouhých 1,1 %. Ve všeobecném strojírenství se má jejich podíl zvýšit z 1,1 % na 1,6 %, v elektrotechnickém průmyslu z 3,3 % na 3,7 % apod.“ (Rudé právo, leden 84)

Bylo by dnes již příliš laciné uvádět příklady, jak podniky vůči plánovacímu centru chytračí a spekulují, že záměrně skrývají své rezervy, k čemuž je nepřímo vede dnešní vadný hospodářský mechanismus.

7. Opatření vlády o normování spotřeby materiálu nejsou účinná: „Při prověrce norem spotřeby se podniky chovají většinou pasivně a navíc v předkládaných požadavcích z výsledků prověrky norem nevycházejí. V návrzích na spotřebu bilancovaných železných kovů pro plán 1983 a 1984 předložili hlavní spotřebitelé ukazatele měrné spotřeby změkčené proti skutečnosti v letech 1981 a 1982, ačkoli státní cílový program racionalizace spotřeby kovů předpokládá, že by mělo dojít k výrazným úsporám.“ (Rudé právo, prosinec 83)

Rovněž normování zásob přineslo v praxi veliká zklamání:

„Normy výrobních zásob se často tvoří stanovením maximální pojistné doby, takže ve svém úhrnu normované stavy zásob překračují skutečné stavy. Takové normy nemohou být nástrojem řízení pohybu zásob.“ Přitom naše výrobní zásoby jsou ve srovnání s průmyslově vyspělými kapitalistickými státy několikanásobně vyšší. To platí obdobně i o dodacích lhůtách. U nás je u „pohotových a odbytových zásob tendence prodlužovat objednací a dodací lhůty“. (Plánované hospodářství, prosinec 83)

„Některé podniky snižují své nadměrné zásoby tím, že vystavují ke konci roku nabídkové listy na využité zásoby, které rozešlou zprostředkujícím organizacím, avšak na počátku dalšího roku tyto nabídkové listy ruší.“ (Tamtéž.)

8. Překážkou dynamiky, efektivnosti a hladkého chodu národního hospodářství je léta přetrvávající opožděné dokončování investic. Časové skluzy při jejich uvádění do provozu znamenají výpadky produkce, s níž se v plánu u odběratelů počítalo. To vyvolává poruchy v materiálovém zásobování nebo i snížení vývozu nebo zvýšení dovozu. Ačkoli lhůty výstavby jsou u nás nadměrně dlouhé, ačkoli objem našich investic každoročně klesá, nepodařilo se snížit umrtvené hodnoty v nedokončené výstavbě.

„Objem prostředků vázaných v nedokončené výstavbě činil v roce 1983 celkem 166 miliard korun a zůstal na úrovni předcházejícího roku.“ (Zpráva FSÚ, 84)

9. V bytové výstavbě rovněž nelze zdaleka mluvit o plynulém chodu výstavby. Naopak šturmovština je tu takříkajíc výstavní:

„V roce 1983 byla více než polovina bytů dokončena a odevzdána až ve čtvrtém čtvrtletí, převážně až v prosincových dnech.“(!) (Rudé právo, leden 84)

kvalita odevzdávaných bytů je následkem šturmovštiny velmi nízká. Např. u jednoho velkého stavebního družstva připadlo v roce 1983 na jeden odevzdaný byt průměrně 70 (!) závad a nedodělků.

10. Tvrzení zprávy FSÚ o tom, že „v roce 1983 se podařilo zajistit plynulý a rovnovážný chod hospodářství“, může připadat – pokud jde o vnitřní obchod – i našemu znormalizovanému spotřebiteli až neuvěřitelné. Vyjmenovat výrobky, které nelze normálně sehnat („Ptejte se!“), by bylo dlouhé a již nudné. Uveřejňované výsledky kontrol obchodních inspekcí, pokud jde o předražování a vadnou kvalitu spotřebního zboží, překvapí asi i otužilé pesimisty. Též restaurace okrádají své návštěvníky:

„…nadále se vyskytuje účtování služeb, které nebyly poskytnuty, předražují se jídla i nápoje, jinde zase porce jsou menší, než určuje norma, při čepování piva běžně chybí centimetr do stanovené míry, prodává se zboží s prošlou záruční lhůtou apod. Např. v Bratislavě činilo předražení v průměru 7 Kčs na 100 Kčs účtovaných (jen!) za pokrmy.“ (Rudé právo, leden 84)

(Některé uvedené citáty byly zkráceny, ev. stylisticky upraveny.) Právě proto, že neexistuje „rovnovážný a plynulý chod“ na spotřebním trhu a u služeb, rozšířil se tolik druhý distribuční okruh. Ten jednak supluje nedostatky oficiálního spotřebního trhu, jednak využívá jeho nerovnovážnosti. Patří sem podpultový prodej, korupce, šmelina apod. Normální spotřebitelé jsou okrádáni (vykořisťováni?), zatímco na druhé straně vznikly desetitisíce nových socialistických zbohatlíků-milionářů.

Závěr

Předcházející analýza, i když jen stručná a heslovitá, ukázala, že rovnovážnost a plynulost chodu našeho národního hospodářství v roce 1983 je ve značné míře propagandistickým eufemismem, který je v rozporu s dnešní objektivní realitou jak ve výrobě, tak na spotřebním trhu. Pochybnosti mohou vzniknout i u dalšího oficiálního tvrzení, že „výsledky dosavadního průběhu pětiletky ukazují, že se v zásadě daří plnit záměry…“ Vzniká dojem, že za fasádou kulatých slov se skrývá smutná realita negativních důsledků nejen ekonomických, ale i politických a především morálních.

Při hodnocení roku 1983 v rámci dnešní pětiletky není ovšem všechno černé. Jsou i světlá místa a někde snad i místa růžová. Avšak celkově, právě u základních a komplexních ukazatelů dynamiky, efektivnosti a plynulého chodu ekonomického vývoje, převládá už léta barva šedivá, spíše tmavě šedivá. Bez korektur v dnešním neúčinném hospodářském mechanismu a bez změn v sociálněpsychologickém klimatu, jež jsou rozhodujícími předpoklady pro ekonomickou angažovanost podniků a většiny pracujících a tím i pro potřebný růst produktivity práce, bude ta tmavě šedivá barva přetrvávat ještě dlouho.

Dosahovat dynamického a efektivního rozvoje – to nelze stavět na zbožných přáních ideologů a ekonomických amatérů. Dnešní krizové jevy jsou již tak závažné, že náprava by neměla být ponechána těm, u nichž zakrněl odborný a pragmatický přístup k řešení naléhavých, hrozících krizových problémů. Jestliže by většina pracujících ztratila důvěru, že vláda je schopna zvládnout závažné, léta přetrvávající disproporce a deformace, plánovací iracionálnosti a absurdity, které každoročně působí mnohamiliardové škody a ztráty – pak hrozí, že se ztratí důvěra nejen v rovnovážný a plynulý, dynamický a efektivní ekonomický rozvoj, ale možná i v ideu plánování vůbec.

Únor 1984

Zdroj
  • Informace o Chartě 77, roč. 7, č. 3 (březen 1984), s. 1–9.
Plné znění
  • In: Listy, roč. 14 (1984), č. 3, s. 1–9.
Komentáře a příspěvky k diskusi
  • Charta 77 otevírá ekonomickou diskusi. Listy, roč. 14 (1984), č. 4, s. 39
  • O hospodářském vývoji v roce 1983. ÚSD, sb. RFE, pol. blok 639 (12. 2. 1984)
  • Economicus: V patové situaci. Listy, roč. 14 (1984), č. 5, s. 20–22
  • Kadlec, V.: Příspěvek k 10. celostátnímu sjezdu JZD. Tamtéž, č. 4, s. 37–39
  • Kadlec, V.: Plýtvání elektrickou energií ve výrobě. Tamtéž, s. 54–55
  • Zukal, R.: Jak si lžeme do vlastní kapsy. Diskuse, č. 14 (červenec 1984)
  • Suchý, Ivan: O kvalitě výroby. ÚSD, sb. RFE, 18. dubna 1984, pol. blok 705
  • Taussig, P.: O exportu a importu. Tamtéž, 19. dubna 1984, pol. blok 706. Selucký, R.: Problémy čs. ekonomiky. Tamtéž, 16. května 1984, pol. blok 733
  • Red. Schneider: O nezbytnosti stínové ekonomiky. Tamtéž, 16. května 1984, pol. blok 733
  • Moudrý, K.: O nevýkonnosti komunistického hospodářství. Tamtéž, 20. května 1984, pol. blok 737
  • Kolektiv autorů: Poznámky k reformě našeho dnešního hospodářského mechanismu. Diskuse, č. 6–10 (leden–duben 1984)
  • Poznámky k poznámkám. Tamtéž, č. 16 (říjen 1984), s. 1–3.

Pole

NázevHodnota
ŘadaDokumenty Charty 77
Den12
Měsíc3
Rok1984
Zpracovanýtrue
OCRfalse